Nyalaland — Ráj nedotčený člověkem
Od dopisovatele Probuďte se! v Jižní Africe
PRO nás — osm lidí z města — je to osvěžující změna!
Jsme ve velké oblasti pro pěší výpravy, která se nazývá Nyalaland. Leží v severní části jihoafrického Krugerova národního parku a její jméno pochází od hbité antilopy, kterou vidíte na obrázku na této straně. Toto je samec nyaly nížinné.
Je večer, sedíme kolem táborového ohně a jíme dušené buvolí maso. Kolem nás je savana se slony, lvy, levharty, buvoly a dalšími nádhernými zvířaty. Jsou však s námi dva strážci parku, a pod jejich dohledem se cítíme bezpečně. Připomínáme si, že je zde mnohem bezpečněji než ve městě plném zločinnosti nebo na rušné dálnici.
„Slyšeli jste toho afrického výrečka?“ ptá se Kobus Wentzel, odpovědný strážce parku, a pohotově napodobuje jeho volání prrrrup. „Toto,“ dodává, „je typické volání, které je slyšet v této oblasti. Při naší zítřejší procházce vám některé ptáky ukážu. Vezměte si proto s sebou nějakou knihu o ptácích.“
Nyalaland je také rájem botaniků. Málokteré místo na zemi se mu může vyrovnat v rozmanitosti rostlinného života. Podle publikace Illustrated Guide to the Game Parks and Nature Reserves of Southern Africa (Ilustrovaný průvodce národními parky a přírodními rezervacemi Jižní Afriky), kterou vydala společnost Reader’s Digest, je důvodem to, že na severu Krugerova národního parku se spojuje „devět velkých afrických ekosystémů“. Kniha dále vysvětluje: „Mokřiny se zde setkávají se suchou buší, lesy s otevřenými pláněmi, skály s hlubokým pískem.“ Asi čtyři sta čtverečních kilometrů tohoto jedinečného území bylo vyčleněno jako Nyalaland — oblast pro pěší výpravy. Kromě několika zaměstnanců tábora zde žádní lidé nežijí a nejsou zde ani žádné turistické cesty.
Kobus odpovídá na mnoho našich otázek a přitom se snaží sníst svou večeři. Na univerzitě v Pretorii studoval obor péče o divokou přírodu, také zoologii a botaniku a získal titul magistra přírodních věd. Brzy jsme zjistili, že jeho znalosti nejsou jen teoretické.
„Už jsi někdy zažil nebezpečné setkání s divokým zvířetem?“
„Několikrát jsem se stal terčem předstíraného útoku,“ odpovídá Kobus, „ale žádné zvíře nikdy nemělo v úmyslu mě opravdu zabít.“
„Když na tebe útočí lev, jak poznáš, že jde o předstíraný útok?“
„Když se náhle zastaví asi čtyři nebo pět metrů přede mnou a blíž ke mně už neběží,“ odpovídá Kobus.
Strážci parku jako Kobus jsou školeni, aby zachovali klid, když na ně nějaké zvíře zaútočí. Kobus vysvětluje: „Zvířata vás vyzývají a vy je testujete. Typická situace může nastat, když potkáte lvici s mláďaty nebo lva v době námluv. Zvíře vám hrozí a tím vám říká: ‚Vstupuješ na cizí území. Narušuješ mé soukromí. Raději odejdi.‘ Mezitím jsem odjistil pušku a jsem ve střehu. Vždycky si vyznačím pomyslnou čáru. Pokud ji zvíře překročí, musím střílet. Podle mých zkušeností se však zvíře před touto čárou vždy zastaví. Na žádné výpravě jsem ještě nikdy nemusel žádné zvíře zastřelit.“
Kobus očividně není lovcem trofejí. Líbí se nám jeho úcta k divoké přírodě. Už se ale připozdívá a ráno musíme brzy vstávat. Přejeme si dobrou noc a ukládáme se ke spánku do čtyř malých bungalovů, které mají doškovou střechu ve tvaru A a stojí na kůlech.
Ve 4.45 nás budí Wilson, táborový kuchař. Po snídani jedeme k místu, kde začne naše pěší výprava. Vděčně se díváme na zataženou oblohu. Za bezmračných letních dnů může teplota dosahovat až 40 stupňů Celsia.
Pro některé z nás to je úplně nový zážitek. Zpočátku jsme trochu nervózní, protože se obáváme, abychom snad nešlápli na hada nebo aby na nás nezaútočilo nějaké divoké zvíře. Tyto obavy však brzy vystřídá obdiv nad rozlehlým otevřeným prostorem, který je plný stromů, až kam oko dohlédne. Savana je plná ptačího zpěvu a zvuků hmyzu. Je to nádhera dýchat čerstvý, neznečištěný vzduch!
Každou chvíli se Kobus a jeho pomocník Ellion Nkuna zastavují, aby nám ukázali něco zajímavého — například zástup afrických mravenců nebo stopy nějakého zvířete. Přicházíme ke stromu, jehož kmen vyrůstá z termitiště. „Toto,“ vysvětluje Kobus, „je Xanthocercis zambesiaca. Často je vidíte růst na termitištích. Činnost termitů obohacuje půdu, a strom z toho má užitek.“
Po hodině chůze míjíme strom poražený slonem. „I když je to mohutný strom,“ vysvětluje Kobus, „pro slona nepředstavuje žádnou překážku. Slon přes něj prostě přejde. Sloni to dělají často. Může to znít trochu záporně, ale má to i kladné stránky. Během několika měsíců tento strom pravděpodobně odumře. Když se bude rozkládat, poskytne potravu malým organismům a do půdy bude uvolňovat minerální látky.“
„Myslím,“ dodává jeden z členů naší skupiny, „že kdyby populace slonů nebyla regulována, oblast, jako je tato, by se změnila ve step.“
„To je pravda,“ odpovídá Kobus. „Nezůstal by zde žádný strom. V Krugerově parku se snažíme udržovat populaci slonů v počtu asi 7 500 kusů. Podle našich současných poznatků je to počet, který Krugerův park může unést.“
Pak někdo zpozoruje zřetelné zvířecí stopy v písku. Bez rozmýšlení vykřikuji: „Ty musí být od levharta!“
„Ne,“ říká Kobus, „je to hyena. Všimněte si, že stopa je asymetrická, tedy podlouhlá. Také vidíte stopy drápů. Hyena je totiž zvíře, které se podobá psu. Nemůže drápy zatáhnout. Když teď tuto stopu srovnáte se stopou kočkovité šelmy, jako je levhart nebo lev, snadno je od sebe rozeznáte. Stopa kočkovité šelmy je symetrická, tedy kruhovitá, a nemá stopy po drápech, protože kočkovité šelmy mají schopnost své drápy zatáhnout. Také když se podíváte na otisky zadních polštářků, zjistíte, že v případě hyeny má otisk polštářku dva výběžky, zatímco u kočkovitých šelem jsou zadní polštářky větší a mají výběžky tři.“
Začínáme mít hlad. Sedneme si tedy na velké termitiště a jíme lehkou svačinu, kterou jsme si každý nesl v batohu. Potom se ubíráme směrem k jednomu pahorku. Kobus nás povzbuzuje, abychom na pahorek vyšplhali. V polovině výstupu odpočíváme na skalách a těšíme se z nádherného výhledu na husté křoviny a stromy, které se táhnou přes rozlehlou pláň k řetězu hor na vzdáleném obzoru. Kobus nám připomíná, že se díváme na původní krajinu, která není narušená člověkem dvacátého století. Na vrcholku jsme však překvapeni, protože nacházíme něco, co vypadá jako stezka vyšlapaná lidmi.
„To je sloní stezka,“ říká Kobus.
Uvažuji však o tom, jak si může být tak jistý, že tuto stezku vyšlapala zvířata, a nikoli lidé. Zatímco mi takové myšlenky procházejí hlavou, Ellion svým ostrým zrakem nachází doklad. Zvedá ze země ulomený sloní kel.
„Ten je starý možná desítky let,“ říká Kobus.
„Tedy,“ uznávám, „vypadá to jako důkaz, že od doby, kdy tudy prošel nějaký člověk, už uplynula dlouhá doba. Člověk by tady nenechal tak cennou věc.“ Ellion ukládá kel do svého batohu, aby jej pak předal správě Krugerova parku.
Čas rychle běží, a když uvidíme naše terénní vozidlo, je téměř poledne. Při naší okružní cestě jsme pěšky překonali vzdálenost asi jedenácti kilometrů. Po návratu do tábora zjišťujeme, že Wilson připravil oběd, který s vděčností zhltneme. Po poledním odpočinku jdeme na odpolední procházku podél řeky Luvuvhu.
Je zde nádherná příroda — hustý zelený podrost a mohutné stromy, jako například podivuhodně pokroucené fíkovníky sykomora. Dovídáme se, jak se jmenují různé stromy a čím se vyznačují, a potom procházíme kolem skupiny paviánů, kteří nás ostražitě sledují zpoza několika keřů. Pak si sedáme na skálu a díváme se na řeku.
Posloucháme šumění vody a Ellion nás upozorňuje na čtyři samice nyaly nížinné, které se za našimi zády blíží k řece. Vítr naštěstí vane směrem k nám, takže zvířata nemohou zachytit náš pach. Pozorujeme tyto krásné antilopy, jak tu a tam okusují listí z keřů. Asi po deseti minutách nás jedna z nich zpozoruje a vydá varovný zvuk podobný štěknutí. Okamžitě všechny prchají pryč.
Mezitím několik zvědavých paviánů přišlo blíž. Křik, který potom slyšíme, nám připadá jako přehnané vřískání mladého paviána. Asi dostává od své matky výprask za to, že byl u nás příliš blízko. Představujeme si, jak mu říká: ‚Jen se opovaž k těm lidem ještě jednou přiblížit!‘
Stmívá se, a tak se musíme vrátit do tábora. Jen co jsme nazpět, začíná pršet. Večeříme tedy v přístřešku, který má otevřené stěny a pěknou doškovou střechu. Nasloucháme jemnému bubnování deště, jež je přerušováno zvuky z buše. Divoká zvířata jsou blízko a rozhovor se opět stáčí na lvy. Ptáme se, kolikrát se Kobus při svých výpravách ocitl tváří v tvář lvovi.
„Asi sedmdesátkrát,“ odpovídá.
„Jaké jsou zpravidla reakce, když dojde k takovému setkání?“
„Obvykle je to překvapení pro obě strany,“ odpovídá Kobus. „Jdete do buše, tak jako jsme byli dnes, a čekáte, že uvidíte obvyklá zvířata. Najednou jen několik metrů před sebou uvidíte smečku lvů, kteří odpočívají ve stínu. Dívají se na vás a vy vidíte, jak se jim rozšířily oči, jako by nemohli uvěřit tomu, co vidí. A mně se oči zřejmě rozšířily také,“ směje se Kobus. „Potom řeknu těm, kdo jdou se mnou: ‚Pojďte se rychle podívat!‘ V příštím okamžiku lvi dvakrát nebo třikrát zařvou a odcházejí. Mají z nás větší strach než my z nich.
Jindy se setkáte se lvicemi, které mají mláďata. To je potom něco jiného. Místo řevu uslyšíte dlouhé hrozivé zavrčení a vidíte, jak lvice šlehá ocasem ze strany na stranu. Pušku mám připravenou k výstřelu a ostatním řeknu, aby stáli tiše. Potom bez paniky ustupujeme. Oči přitom máme stále upřené na zvířata a neotáčíme se k nim zády.“
Další den ráno procházíme krásným úzkým kaňonem Mashikiripoort se strmými skalními stěnami po obou stranách. Nakonec se dostáváme k pahorku s jeskyní. Než na něj vyšplháme, Ellion hází kámen, a způsobí tak silný rachot. „Hodil jsem ten kámen,“ vysvětluje později, „pro případ, že by tam byli lvi nebo nějaká jiná nebezpečná zvířata. Mají tak čas utéct.“
„Jinak byste mohli zahnat do úzkých nějaké nebezpečné zvíře,“ dodává Kobus, „a pak byste měli problémy.“ Když jsme u jeskyně, vidíme tam na jedné skalní stěně malbu, jejímiž autory jsou Křováci. Kobus říká, že tato malba znázorňující žirafu by mohla být stará více než dvě stě let.
Během cesty pozorujeme stáda žiraf, pakoňů a zeber. K těmto tvorům se často můžete přiblížit autem, ale jestliže jdete pěšky a vítr vane směrem od vás, zvířata vždy zachytí váš pach a utečou dříve, než se k nim stačíte přiblížit. V dálce prchá stádo zeber; nasloucháme jejich dusotu a já si připomínám pravdivá slova Bible: „A strach z vás a zděšení z vás bude nadále na každém živém zemském tvorovi.“ — 1. Mojžíšova 9:2.
Už jsme si vypěstovali úctu k Ellionově schopnosti vyhledávat zvířata a určovat jejich stopy. Ellion patří k národu Tsonga. To je lid, který je známý svými stopařskými dovednostmi. A tak jsme se Elliona na stopařství zeptali.
„Stopovat zvěř jsem se začal učit, když jsem jako malý chlapec pásl dobytek,“ vysvětluje.
Později, během naší poslední odpolední procházky, nás právě Ellion upozorňuje na zvuk, který vydávají hroši. Brzy přicházíme k místu, odkud je vidět na řeku. Ve vodě je opravdu stádo hrochů. Mnozí lidé považují hrocha za nejnebezpečnější zvíře Afriky. My jsme se však již naučili důvěřovat našim obezřetným a dobře proškoleným průvodcům. Tiše si sedáme na břeh a pozorujeme hrochy. Každou chvíli některá hroší hlava zmizí pod hladinou. Právě ve chvíli, kdy si už myslíme, že je pryč, se hroch náhle vynoří a frká a vystřikuje vodu z velkých nozder. Potom všichni hroši najednou začnou otevírat své obrovské tlamy a vydávají nezapomenutelný zvučný ryk, který připomíná chrochtání.
Uchváceně jsme tato zábavná zvířata sledovali asi půl hodiny. Musíme se však od této podívané odtrhnout, protože se začíná stmívat. Večer sedíme u ohně a připomínáme si obohacující zkušenosti uplynulých dvou dnů. Máme radost, že jsou dosud na zemi nedotčená krásná místa, jako je toto. Pokud jde o budoucnost, nacházíme povzbuzení v biblickém slibu, že dříve, než bude pozdě, Bůh zasáhne a zachrání zemi před zničením. Nejen Nyalaland, ale celá země pak bude mít užitek ze zaručeného Božího slibu: „Pohleď, činím všechny věci nové.“ — Zjevení 11:18; 21:3–5; Izajáš 35:5–7.