Jak překonávat ostýchavost
Co by mladí lidé rádi věděli a co jim může pomoci
ZDÁ se ti obtížné začínat rozhovor, obzvláště s cizími lidmi? Jen málokdy se seznamuješ s někým novým? Jen nerad se připojuješ k jiným, abys s nimi něco společně podnikal? Potom zřejmě musíš bojovat s ostýchavostí.
Ostýchavost může být také roztomilá. Přinejmenším tomu tak je u dětí — u docela malých, které se na tebe udiveně dívají velikýma očima a pak si schovají obličej, jakmile jim věnuješ jen trochu pozornosti. Ale neradujeme se, jestliže i tyto malé děti překonají ostýchavost a začnou nám důvěřovat, nebo dokonce projeví určitou nenucenost?
Ty však už nejsi malé dítě. A jsme-li starší, mohou od nás lidé právem očekávat více. Apoštol Pavel o tom řekl: „Když jsem byl děcko, mluvil jsem jako děcko, myslel jsem jako děcko, uvažoval jsem jako děcko; ale nyní, když jsem se stal mužem, zbavil jsem se dětinských rysů.“ (1. Kor. 13:11) Je pravda, že i u dospělých je někdy ostýchavost do jisté míry půvabná. Ostýchavost je spjata se skromností, a pokorným postojem, a skromnost vždy působí přitažlivě, bez ohledu na to, jak je kdo starý. Ostýchavost však působí spíše jako překážka, větší měrou než skromnost. A příliš velká ostýchavost může být v tvém životě skutečnou zábranou. Může omezovat tvou svobodu pohybu, jako bys byl spoután provazem nebo řetězem. Může ti být překážkou, když dozráváš v muže nebo ženu. Takže v letech svého vývoje ztrácíš cenný čas. Ostýchavost může vyvolat stísněný pocit i při něčem tak samozřejmém, jako je jíst v přítomnosti jiných.
Proč jsou však někteří lidé stydliví a zdrženliví a jiní nikoli? Jak se můžeš naučit překonávat ostýchavost nebo ji přinejmenším opanovat, aby tě neochuzovala o radost ze života?
V prvé řadě bys měl vědět, že člověk, který je normální, nemusí být nutně povídavý nebo příliš společenský. Všichni můžeme být vděční za to, že existují také lidé, kteří jsou podle své přirozenosti klidnější než jiní a kterým nevadí, jsou-li delší dobu sami, aby studovali nebo přemýšleli. Takoví lidé snad nepřispívají k zábavě tolik jako jiní. Ale to, co řeknou, má smysl. (Srovnej Přísloví 17:27, 28) Jestliže je tedy někdo přirozeně klidnější a mírnější, je to něco jiného, než kdyby byl nepříjemně ostýchavý, stydlivý nebo zdrženlivý. Jak vznikají takové povahové rysy?
PŘÍČINY OSTÝCHAVOSTI
Ostýchavost souvisí s naším postojem, a ten může opět mít různé příčiny. Může zde hrát svou úlohu například původ. Kdo vyrostl ve městě, chová se možná v přítomnosti jiných nenuceněji než ten, kdo vyrostl v selské usedlosti nebo v nějakém málo obydleném kraji. Určitou úlohu hraje též možná vnější vzezření. V letech dospívání procházíme často nepříjemnými obdobími. Může se stát, že nemáme čistou pleť v obličeji nebo že některé části našeho těla vypadají, jako by neměly vztah k ostatním. Snad si nás proto dobírají nebo nás škádlí, protože jsme buď příliš malí nebo velcí, příliš silní nebo slabí. Také se u nás možná objevují poruchy v řeči, jako je vadná výslovnost nebo koktání.
Může se stát, že k naší ostýchavosti nevědomky dají podnět sami naši rodiče. Ačkoli nás milují, možná, že od nás očekávají příliš mnoho, pokud jde o výkony ve škole nebo o naše sportovní schopnosti. Jestliže nesplníme jejich vysoká očekávání, může se stát, že se „stáhneme do své ulity“. Jestliže nás často před jinými lidmi kárají pro naše chyby v gramatice nebo pro způsob chování, může se stát, že tím trpíme více, než si oni myslí. A jestliže odmítají naše otázky jako „pošetilé“, ztrácíme možná další odvahu k rozhovoru. — Kol. 3:21.
PŘEKONAT PROBLÉM
Jestliže však uvažujeme o příčinách v minulosti, nic to přece na věci nezmění. Je důležité, abys věděl, co máš dělat nyní, chceš-li překonat tento problém. Skutečně záleží na tom, abys měl vyrovnaný názor na druhé a aby sis nedělal přílišné starosti o to, co si o tobě myslí. Připusťme, že někteří lidé nejednají přátelsky, jsou kritičtí a dívají se na druhé svrchu. Ale tak nejednají všichni. Proč bys tedy měl připustit, aby tě nelaskaví lidé připravili o radost, kterou můžeš mít ve společnosti druhých? Připustíme-li, aby nás takové špatné zkušenosti příliš ovlivňovaly, mohlo by se nám dařit jako Izraelitům, jejichž odvaha poklesla tak dalece, že je odháněl „zvuk unášeného listu“. (3. Mojž. 26:36) Šťastní jsme jen tehdy, překonáváme-li své problémy.
Možná, že tvůj obličej nebo tvá postava neodpovídá tvým přáním. Ale mnozí lidé s pěkným obličejem nebo s přitažlivou postavou v životě zklamali. (2. Sam. 14:25; 15:5, 6; 18:9, 14; Přísl. 31:30) Ve skutečnosti záleží na tom, jaký jsi uvnitř, jaká je tvá „skrytá osoba srdce“. O to má zájem Bůh; nedívá se na to, „co se jeví očím“, ale dívá se na to, „jaké je srdce“. (1. Petra 3:4; 1. Sam. 16:7; Žalm 51:6; 51:8, KB) Lidé, kteří si zaslouží tvé přátelství, tě budou posuzovat stejně, to znamená podle zásad, kterými se řídíš, a podle toho, jaký jsi v srdci a v mysli. Zacheus byl velmi malý; Pavel zřejmě špatně viděl; Elizeus měl holou hlavu — ale tito muži si získali vážnost u Boha a u spravedlivých lidí tím, co činili a jací byli ve svém nitru. — Luk. 19:1–10; Gal. 4:15; 6:11; 2. Král. 2:23, 24.
Mojžíš měl obtíže s řečí, a proto se zdráhal mluvit na veřejnosti. Zřejmě však časem překonal svůj problém. (2. Mojž. 4:10; srovnej 5. Mojž. 31:30; 32:1, 2) Vynaložíme-li úsilí, můžeme překonat vadnou výslovnost a koktání, nebo můžeme tyto závady do značné míry odstranit. Koktání má organickou příčinu; vzniká z duševní zábrany, která vyvolává napětí nebo vede k tomu, že nemůžeme správně myslet. Vhodné léčení tkví v tom, že čteme nahlas, ale pomalu, a také tak mluvíme. Při běhu klopýtneme snadněji než při pomalé chůzi. Stejně je tomu při mluvení. Mluv pomalu tak dlouho, dokud nepřestaneš koktat. Potom můžeš tempo zrychlit. Při proslovu mysli na to, že se jistě nikdo z tvých posluchačů neraduje z toho, že se necítíš dobře. Chtěli by, aby ses mohl vyjadřovat správně. To jim konečně bude jedině užitečné. Tvoji posluchači se na tebe nedívají svrchu, ale většinou ti přejí úspěch ve tvém úsilí.
Vadná výslovnost může mít za určitých okolností organickou příčinu. Pamatuj však na to, že orgány, jež slouží při mluvení — jazyk, rty a hrtan —, se musí učit správně vyslovovat každou hlásku, učí-li se dítě mluvit nebo učíme-li se nějakou novou řeč. To se učíme cvičením, tím, že stále opakujeme tytéž pohyby. Chceš-li tedy zmenšit nebo překonat vadnou výslovnost, cvič se v řeči tím, že budeš svými řečovými orgány (zvláště jazykem) znovu a znovu konat potřebné pohyby, abys vytvořil správnou hlásku. Mluv pomaleji, jestliže se v rozhovoru vyskytují slova s obtížnějšími hláskami. Rozhodným a vytrvalým úsilím dosáhneš zlepšení.
Uč se nebrat sám sebe příliš vážně. Měl by ses dokonce sám nad sebou umět někdy usmát. Jeden mladý muž, který měl nápadně velké uši, obvykle jiným vyprávěl, že rodiče při jeho narození nevěděli, zda bude někdy běhat nebo létat. Také pamatuj na to, že to není vždy projevem škodolibosti, jestliže tě někdo poškádlí; může to být také příznak náklonnosti, jak je to vyjádřeno v přísloví: „Co se škádlívá, to se rádo má.“
KDY ZAČÍT?
Jednou je nutno začít. Nemůžeš se naučit plavat, nechceš-li se namočit. A ostýchavost nepřemůžeš, nebudeš-li se snažit zbavit se své zdrženlivosti tím, že se budeš dávat do hovoru, že budeš navazovat nové známosti a podnikat různé věci společně s jinými. Pamatuj na to, že každý se někdy cítí stísněný v přítomnosti určitých osob. Ale nedělej z krtiny horu. Chceš-li začít rozhovor, stačí, když jen řekneš: „Myslím, že se ještě neznáme. Jak se jmenuješ?“ Potom se můžeš zeptat, odkud dotyčný pochází, co nyní dělá, jak se mu daří v práci nebo ve škole nebo snad jaké má plány. Projevíš-li zájem o druhé, budou se také oni zajímat o tebe. A mnoho přátel najdeš zvláště tehdy, projevíš-li ocenění pro dobré věci, které u nich pozoruješ. — Luk. 6:38.
To je klíč k úspěchu. Mysli na druhé a na to, jak jim můžeš prospět, a ztratíš svou nesmělost. Jak napsal Pavel křesťanům v Korintě, musíme se často ‚rozšiřovat‘ ve své náklonnosti k druhým a v zájmu o ně. (2. Kor. 6:11–13) Měla by nás k tomu podněcovat láska a měli bychom se vědomě snažit, a ne se bát, že upadneme do rozpaků. Vzpomeň si, jak byl Kristus Ježíš bezdůvodně haněn a jak se mu vysmívali. A přece projevoval skutečnou lásku a pravý zájem o lidi všech druhů. — 1. Petra 2:21–24.
Apoštol Pavel šel do Korintu „ve strachu a se značným chvěním“, protože mu zřejmě obzvláště záleželo na tom, aby Korinťanům pomohl a odvrátil je od jejich nesprávných názorů. Ačkoli někteří odpůrci pohrdali jeho vnějším vzezřením a jeho řečí, nepřipustil, aby mu jejich nesprávný postoj bránil ve službě Božím zájmům i zájmům ostatních lidí. (1. Kor. 2:3; 2. Kor. 10:10) Timoteus, jeho mladý spolupracovník, byl možná přirozeně poněkud zdrženlivý. (2. Tim. 1:6,7) To mu však nezabránilo v převzetí obtížných úkolů. — 1. Tim. 1:3, 4; 4:12, 13.
Kdo nepřekoná svou ostýchavost, může se stát osamělým a žije pak jako poustevník. V Přísloví 18:1 jsme před tím varováni slovy: „Ten, kdo se odlučuje, bude hledat svou sobeckou žádost; bude vybuchovat proti každé skutečné moudrosti.“ Abychom mohli v životě činit správné úsudky, musíme společností a rozhovory zůstat ve styku se skutečností. Naše mysl a naše srdce potřebují podněty a osvěžující účinek takové společnosti. (Řím. 14:7) Jinak by se naše nitro mohlo začít podobat ponuré, zatuchlé místnosti se zavřenými okny a zataženými záclonami. Myšlenky druhých přijímáme ovšem také čtením. Ale společenství se živými lidmi tím není možno plně nahradit.
Ode dneška se snaž překonávat svou ostýchavost, a to z lásky k ostatním lidem. Potom zjistíš, že tvůj život bude mít den ode dne hlubší smysl, bude zajímavější a bohatší. A to bude užitečné nejen pro tebe samotného, ale také pro ty, o něž projevíš zájem.