Květen

Jefta si uvědomoval, že k tomu, aby Izraelity osvobodil od Ammonitů, bude potřebovat Boží pomoc. Proto Jehovovi slíbil, že když zvítězí, dá mu jako „zápalnou oběť“ prvního člověka, který mu přijde naproti. (Soud. 11:30, 31) Co tento slib znamenal? Obětování lidí je Jehovovi odporné. Jefta proto očividně neměl v úmyslu obětovat někoho doslova. (5. Mojž. 18:9, 10) Mojžíšův zákon stanovil, že zápalné oběti mají být Jehovovi předkládány celé. Jefta tedy měl na mysli, že člověk, kterého Jehovovi dá, bude po zbytek života sloužit u svatostánku. Jehova Jeftův slib přijal a pomohl mu vybojovat jednoznačné vítězství. (Soud. 11:32) Jefta se vrací z bitvy a tím, kdo ho běží přivítat, je jeho milovaná dcera, jeho jediné dítě. Teď nastává chvíle pravdy. Dodrží Jefta svoje slovo? w16.04 1:11–13

Před několika lety se ve většině sborů rozebírala kniha Přibližte se k Jehovovi. Jak to na tebe působilo, když jsi uvažoval o Božích vlastnostech a poslouchal upřímné komentáře svých bratrů a sester? Určitě sis Jehovu ještě víc zamiloval. Díky proslovům, scénkám a čtení Bible se zase lépe seznamujeme s Božím Slovem. Shromáždění nám pomáhají, abychom v každé oblasti života uplatňovali biblické zásady. (1. Tes. 4:9, 10) Například články, které rozebíráme při studiu Strážné věže, jsou ušité na míru potřebám Božích služebníků. Už tě nějaký článek povzbudil, abys přehodnotil svoje cíle, odpustil spolukřesťanovi nebo zkvalitnil svoje modlitby? Shromáždění v týdnu jsou zase přínosem pro naši službu. Učíme se, jak lidem předávat dobrou zprávu a jak jim srozumitelně vysvětlovat biblické pravdy. (Mat. 28:19, 20) w16.04 3:4, 5

Zamyslel ses někdy nad tím, o kolika konfliktech a osobních sporech se píše v Bibli? Vezmi si jenom několik úvodních kapitol 1. Mojžíšovy. Kain zabil Abela (1. Mojž. 4:3–8), Lamek zabil mladého muže, který ho udeřil (1. Mojž. 4:23), Lotovi a Abrahamovi pastevci se spolu hádali (1. Mojž. 13:5–7), Hagar pohrdala Sárou, ta se zase zlobila na Abrahama (1. Mojž. 16:3–6) a Išmael byl proti všem a všichni byli proti němu (1. Mojž. 16:12). Proč v Bibli takové zprávy vůbec jsou? Jedním z důvodů je to, že nám, nedokonalým lidem, pomáhají pochopit, jak je důležité usilovat o pokoj. Kromě toho nám ukazují, jak to můžeme dělat. Když v Bibli čteme příběhy skutečných lidí, kteří bojovali se skutečnými problémy, hodně se z toho učíme. Vidíme totiž, k čemu vedlo jejich jednání, a můžeme zvážit, co dělat nebo naopak nedělat, když se dostaneme do podobné situace. w16.05 1:1, 2

Jak oznamoval dobrou zprávu Ježíš a jeho učedníci? Mluvili s lidmi na veřejnosti, ale také chodili od domu k domu a hledali ty, kdo by mohli mít o dobrou zprávu zájem. (Mat. 10:11; Luk. 8:1; Sk. 5:42; 20:20) Tento systematický způsob vydávání svědectví je projevem nestrannosti. Svědkové Jehovovi jsou jediným náboženstvím, které oznamuje, že Ježíš Kristus vládne od roku 1914 jako král. V souladu s Ježíšovými slovy přikládají kazatelské službě velkou důležitost. Jedna spisovatelka ve své knize o náboženstvích v Americe napsala: „[Svědkové Jehovovi] ... nikdy nezapomenou, že jejich hlavním úkolem je předávat duchovní poselství o přicházejícím konci světa a o nutnosti záchrany.“ (Pillars of Faith—American Congregations and Their Partners) Toto poselství svědkové Jehovovi lidem předávají stejným způsobem, jako to dělal Ježíš a jeho učedníci. w16.05 2:10, 12

Když se rozhodujeme s ohledem na to, jak uvažuje Jehova, upevňujeme svůj vztah s ním. (Jak. 4:8) Cítíme, že z nás má radost a že nás podporuje. A to zase posiluje naši víru. Nechme se proto vést biblickými zákony a zásadami, protože právě ty nám ukazují, jak se na určité věci Jehova dívá. O Jehovovi samozřejmě nikdy nebudeme vědět všechno. (Job 26:14) Pokud se ale budeme snažit, můžeme už dnes získat moudrost, poznání a rozlišovací schopnost, díky kterým se budeme dobře rozhodovat. (Přísl. 2:1–5) Názory a plány nedokonalých lidí se často mění, ale o Jehovovi to neplatí. Žalmista nám připomíná: „Jehovova rada, ta obstojí na neurčitý čas; myšlenky jeho srdce jsou pro generaci za generací.“ (Žalm 33:11) Když tedy budou naše myšlenky a jednání v souladu s uvažováním našeho moudrého Boha Jehovy, pomůže nám to dělat ta nejlepší rozhodnutí. w16.05 3:17

Když důvěřujeme tomu, že Jehova dokáže zkoumat srdce a že k sobě přitahuje ty, které sám vybral, pomáhá nám to, abychom ve službě ani ve sboru nikoho nesoudili. (Jan 6:44) Když Jehovu vnímáme jako našeho Hrnčíře, pomáhá nám to mít správný postoj ke svým bratrům a sestrám. (Iz. 64:8) Díváš se na svoje spoluvěřící tak jako Bůh – tedy ne jako na hotové výrobky, ale jako na nádoby, na kterých Jehova stále pracuje? Jehova vnímá, jací jsou lidé uvnitř, a zároveň vidí, kým se můžou díky jeho zručnosti stát. Zaměřuje se proto na jejich pozitivní rysy, a ne na jejich dočasné nedostatky. (Žalm 130:3) Jehovu napodobujeme tak, že se na jeho služebníky díváme stejně. S naším Hrnčířem můžeme dokonce spolupracovat. Jak? Tím, že bratry a sestry podporujeme v jejich snaze dělat duchovní pokroky. (1. Tes. 5:14, 15) Starší, „dary v podobě lidí“, by v tom měli jít příkladem. (Ef. 4:8, 11–13) w16.06 1:4–6

Když oznamujeme dobrou zprávu, pomáhá nám to rozvíjet pokoru a ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22, 23) Navíc když ve službě napodobujeme Ježíšovy vlastnosti, pro lidi je dobrá zpráva přitažlivější, a pokud k nám měli negativní postoj, může se to změnit. Například jedna dvojice svědků v Austrálii se setkala se ženou, která se rozzlobila a začala s nimi mluvit velmi nevybíravě. Oni ale zachovali klid. Tu ženu to později mrzelo, a tak napsala do pobočky. Mimo jiné uvedla: „Těm dvěma trpělivým a mírným lidem bych se chtěla omluvit za svoje povýšené chování. Byla to ode mě hloupost, že jsem se lidí, kteří mluvili o Božím Slově, snažila takhle zbavit.“ Myslíš, že by ta žena něco podobného napsala, kdyby svědkové reagovali byť jen trochu podrážděně? Asi ne. Je z toho vidět, že naše služba přináší mnoho dobrého jak lidem, se kterými mluvíme, tak nám samotným. w16.06 2:12, 13

Všichni jsme nedokonalí. (Řím. 5:12, 19) Proto nám občas ve sboru může někdo ublížit něčím, co řekne nebo udělá. Jak zareagujeme, když se něco takového stane? Neoslabí to naši lásku k Jehovovi? Zůstaneme jemu i jeho organizaci věrní? Velekněz Eli měl dva syny, kteří porušovali Jehovovy zákony. V Bibli se o nich píše: „Eliho synové byli neužiteční muži; neuznávali Jehovu.“ (1. Sam. 2:12) Jejich otec zastával klíčovou úlohu – měl totiž lidem pomáhat, aby Jehovu uctívali správným způsobem. Ale přestože věděl, že se jeho synové dopouštějí vážných hříchů, nic s tím neudělal. Jehova proto Eliho i jeho syny přísně potrestal. (1. Sam. 3:10–14) Rozhodl také, že Eliho potomci o velekněžský úřad jednou přijdou. Kdybys žil v Eliho době, jak by na tebe působilo to, že Eli přehlíží hříchy svých synů? Ztratil bys kvůli tomu víru? Přestal bys sloužit Bohu? w16.06 4:5, 6

Proč Ježíš mohl říct výše uvedená slova? Vysvětlil to v předchozím verši: „Váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete.“ Výrazem „to všechno“ měl na mysli věci nezbytné pro život. Jehova ví, co potřebujeme, dokonce dřív než si to uvědomíme my sami. (Fil. 4:19) Ví, jaký kus oblečení se nám obnosí jako první a co naše rodina potřebuje, pokud jde o jídlo a bydlení. A to, co je opravdu nutné, nám také zajistí. Ano, důvěřujeme, že když budeme dělat to, co od nás očekává – zaměřovat se na jeho království – dá nám všechno, co potřebujeme, a ještě mnohem víc. „Zbožná oddanost“ by nás měla podněcovat, abychom byli spokojení s tím, že máme „obživu a čím se přikrýt“. (1. Tim. 6:6–8) w16.07 1:17, 18

Díky tomuto smíření máme možnost získat s Jehovou pokojný vztah. Na souvislost mezi touto možností a Jehovovou nezaslouženou laskavostí Pavel poukázal následujícími slovy: „Nyní, když jsme byli prohlášeni za spravedlivé kvůli víře, se těšme z pokoje s Bohem prostřednictvím našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme také vírou získali přístup do této nezasloužené laskavosti, v níž nyní stojíme.“ (Řím. 5:1, 2) Za to, že máme s Jehovou dobrý vztah, jsme určitě vděční. Nikdo z nás není „spravedlivý“ v tom smyslu, že by se dokázal plně řídit Božími měřítky. Prorok Daniel ale předpověděl, že v čase konce „ti, kdo mají pochopení“, tedy pomazaní křesťané na zemi, budou „mnohé [přivádět] ke spravedlnosti“. (Dan. 12:3) Svojí kazatelskou a vyučovací činností už pomohli milionům jiných ovcí, aby získaly Jehovovo schválení. (Jan 10:16) I to je ale možné jen díky Jehovově nezasloužené laskavosti. (Řím. 3:23, 24) w16.07 3:10, 11

Výsledkem nepřirozeného spojení zhmotnělých andělů a lidských žen byli hybridní násilničtí tvorové známí jako Nefilim. V té době byla „špatnost člověka na zemi ... hojná“. (1. Mojž. 6:1–5) Jehova nakonec způsobil potopu a veškerou špatnost odstranil. Lidé v té době byli tak zaměstnáni běžnými záležitostmi, včetně manželství, že varovná slova „Noema, kazatele spravedlnosti“ nebrali vážně. (2. Petra 2:5) Ježíš ukázal, že něco podobného budeme zažívat i v dnešní době. (Mat. 24:37–39) Přestože se konec tohoto systému rychle blíží, většina lidí nenaslouchá dobré zprávě o Božím království, která se káže po celé zemi. Z toho, co se stalo v době Noema, se učíme jednu důležitou věc: Ani manželství, výchova dětí nebo jiné rodinné záležitosti by neměly oslabit naše přesvědčení, že Jehovův den je blízko. w16.08 1:8, 9

V těchto „posledních dnech“ zažíváme „kritické časy, s nimiž [je] těžké se vyrovnat“. (2. Tim. 3:1–5) Když si ale uchováváme blízký vztah k Jehovovi, pomáhá nám to, abychom negativním vlivům tohoto světa nepodlehli. Pavel v dnešním denním textu křesťanům neradil, aby svoje manželství zanedbávali. Ale vzhledem k tomu, v jaké době žili, bylo důležité, aby na prvním místě měli duchovní věci. (Mat. 6:33) Přestože je dnešní doba velmi náročná a mnoho manželství se rozpadá, neznamená to, že by vaše manželství nemohlo být šťastné a pevné. Pokud křesťanští manželé spolupracují s Jehovovou organizací, řídí se biblickými radami a nechávají se vést svatým duchem, potom to, „co ... Bůh jhem spojil“, může i v jejich případě zůstat trvalé. (Mar. 10:9) w16.08 2:17, 18

Ve sborech jsou neustále zapotřebí noví pastýři. Je proto nutné průběžně školit bratry, kteří by se této úlohy mohli jednou ujmout. Pavel řekl Timoteovi: „Věci, jež jsi slyšel ode mne za podpory mnoha svědků, ty věci svěřuj věrným lidem, kteří zase budou dostatečně způsobilí vyučovat jiné.“ (2. Tim. 2:1, 2) Timoteus se toho od apoštola Pavla hodně naučil a dokázal to pak využít v kazatelské službě i v péči o sbor. (2. Tim. 3:10–12) Pavlovi na školení Timotea opravdu záleželo. Vzal ho proto s sebou na cesty a hodně se mu věnoval. (Sk. 16:1–5) Starší můžou Pavlův příklad napodobovat tak, že pokud je to vhodné, berou způsobilé služební pomocníky na pastýřské návštěvy. Ti se tak učí, jak správně vyučovat, jak být trpěliví, jak druhým projevovat lásku a jak se spoléhat na Jehovu. V budoucnu z nich pak můžou být pastýři, kteří budou dobře pečovat o „Boží stádo“. w16.08 4:16, 17

Někdy se v Bibli píše o tom, že něčí ruce poklesly. Znamená to, že člověk je smutný, zklamaný nebo že nemá žádnou naději. (2. Par. 15:7; Hebr. 12:12) V takové situaci je snadné se vzdát. Protože žijeme v Satanově zlém světě, jsme někdy pod obrovským tlakem, který může způsobit, že prožíváme úzkost a cítíme se na dně. Připadáme si, jako bychom se nemohli hnout z místa. (Přísl. 12:25) Co může být příčinou? Možná tě trápí, že ti zemřel někdo blízký, bojuješ s vážnou nemocí, děláš si starosti, jak v této náročné době zaopatříš rodinu, nebo se kvůli svojí víře setkáváš s odporem. To vede ke stresu, který tě časem může obrat o všechnu sílu, a dokonce i o radost. Buď si ale jistý, že Bůh je připravený podat ti pomocnou ruku. (Iz. 41:10, 13) w16.09 1:2, 4

Mnozí se ze všech sil snaží překonávat nějaké špatné touhy. Pro jiné není vůbec snadné udržet si pozitivní přístup ke službě. Další mají chatrné zdraví nebo se cítí osamělí. Pro někoho je těžké odpustit křesťanovi, který ho urazil nebo mu jinak ublížil. Bez ohledu na to, jak dlouho Jehovovi sloužíme, všichni musíme bojovat proti věcem, které by nám ve službě mohly bránit. Když to budeme dělat, Jehova nás určitě odmění. V takovém případě se modli k Jehovovi a pros ho o svatého ducha. Právě modlitba a svatý duch ti můžou dodat sílu dál dělat to, co je správné a čemu může Jehova požehnat. Buď rozhodnutý v souladu se svými modlitbami jednat. Snaž se každý den číst Bibli a pravidelně si vyhrazuj čas na osobní studium a rodinné uctívání. (Žalm 119:33) w16.09 2:10, 11

Už ti někdo řekl, že věří v evoluci, protože je vědecky podložená, zatímco víra v Boha ne? Hodně lidí si to myslí. Je ale dobré pamatovat na to, že ať už někdo věří v Boha, nebo v evoluci, nějakou víru mít musí. Jak to? Nikdo z nás neviděl Boha, ani jak něco tvoří. (Jan 1:18) A stejně tak žádný člověk – dokonce ani žádný vědec – nikdy neviděl, jak se jeden druh vyvíjí v jiný. Nikdo například nepozoroval, že by se z plaza vyvinul savec. (Job 38:1, 4) Všichni tedy musíme zkoumat důkazy a používat „schopnost přemýšlet“, abychom dospěli k rozumným závěrům. O stvoření života apoštol Pavel napsal: „[Boží] neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní.“ (Řím. 1:20) w16.09 4:4

Jehova se o cizince žijící v Izraeli s láskou staral. Například mohli paběrkovat na polích. (3. Mojž. 19:9, 10) Jehova nechtěl, aby Izraelité brali na cizince ohled jenom proto, že jim to přikázal. Chtěl, aby se vcítili do jejich situace. (2. Mojž. 23:9) Připomněl jim, že „sami ... poznali život přistěhovalců“. (Bible21) Ještě než je Egypťané zotročili, vyhýbali se jim, protože se cítili rasově nadřazení a měli náboženské předsudky. (1. Mojž. 43:32; 46:34; 2. Mojž. 1:11–14) Izraelité poznali, jak trpký je život přistěhovalců, a Jehova od nich očekával, že se k cizincům budou chovat jako k vlastním. (3. Mojž. 19:33, 34) Jehova se nezměnil. Když tedy cizinci přijdou na naše shromáždění, měli bychom pamatovat na to, že se o ně zajímá. (5. Mojž. 10:17–19; Mal. 3:5, 6) Zamysli se nad tím, s jakými problémy se možná setkávají. Může to být diskriminace nebo jazyková bariéra. Hledej způsoby, jak jim projevit laskavost a pomoct jim, aby se cítili dobře. (1. Petra 3:8) w16.10 1:3–5

Jakub ve svém dopise vysvětlil, že pravá křesťanská víra zahrnuje také skutky. Napsal: „Ukaž mi svou víru odděleně od skutků a já ti ukážu svou víru svými skutky.“ (Jak. 2:18) Jakub dále vysvětlil, že je rozdíl mezi tím, když někdo víru jenom má, a tím, když ji projevuje. I démoni věří, že Bůh existuje, ale pravou víru nemají. Vlastně se snaží zabránit uskutečnění Božích záměrů. (Jak. 2:19, 20) Naproti tomu člověk, který má víru, ji dá najevo skutky, tedy bude dělat to, co se líbí Bohu. Takový byl například Abraham. Jakub o něm napsal: „Nebyl Abraham, náš otec, prohlášen za spravedlivého skutky potom, co obětoval svého syna Izáka na oltáři? Vidíš, že jeho víra působila spolu s jeho skutky a jeho víra byla jeho skutky zdokonalena.“ (Jak. 2:21–23) Jakub pak ještě zdůraznil, že víra bez skutků je k ničemu, když řekl slova dnešního denního textu. w16.10 4:8

Věda toho o vesmíru a naší planetě odhalila mnoho a máme z toho užitek v různých oblastech života. Je ale spousta otázek, na které odpovědět nedokáže. Například astronomové nejsou schopní přesně říct, jak vznikl vesmír a proč je naše planeta plná života. Lidé také neumí vysvětlit, proč máme tak silnou touhu žít věčně. Proč je tolik důležitých, ale nezodpovězených otázek? Částečně je to proto, že vědci a další lidé vycházejí z toho, že Bůh neexistuje a že život vznikl evolucí. Jehova ale nechal odpovědi na takové otázky zapsat do svého Slova, Bible. Jsme závislí na neměnných a spolehlivých zákonech, které Jehova stanovil v přírodě. Elektrikáři, instalatéři, strojaři, piloti nebo chirurgové – ti všichni při své práci na tyto zákony spoléhají. w16.11 2:4, 5

Máme opravdu mnoho důvodů být Jehovovi vděční! Vždyť díky němu můžeme žít. Také nám dal velmi cenný dar, Bibli. Stejně jako křesťané v Tesalonice ji považujeme za Boží slovo a vážíme si jí. (1. Tes. 2:13) Díky tomu, že máme Bibli, jsme si s Bohem vytvořili blízký vztah. (Jak. 4:8) Náš nebeský Otec nám umožnil něco úžasného – být součástí jeho organizace. Za všechno dobré, co s tím souvisí, jsme mu moc vděční. Žalmista to krásně vyjádřil slovy: „Vzdávejte díky Jehovovi, neboť je dobrý: vždyť jeho milující laskavost je na neurčitý čas.“ (Žalm 136:1) Ve 136. žalmu se refrén „jeho milující laskavost je na neurčitý čas“ opakuje 26krát. Pokud Jehovovi a jeho organizaci zůstaneme věrní, zažijeme splnění těchto nádherných slov, protože budeme žít věčně. w16.11 3:18, 19

Tento verš je často citován v knize Co Bible doopravdy říká? Během studia s dětmi nebo zájemci ho pravděpodobně budete číst při probírání 3., 5. a 6. kapitoly. Pomůže jim pochopit, proč na zemi není ráj, proč potřebujeme výkupné a proč umíráme. Nám všem ale může také pomoct prohloubit vděčnost za náš vztah s Jehovou, být ještě víc odhodlaní dělat mu radost a mít před očima krásné věci, které nám slíbil. Všichni si samozřejmě uvědomujeme tu smutnou realitu, že jsme hříšní. Děláme chyby každý den. Bůh nás ale ujišťuje, že „pamatuje, že jsme prach“ a je ochotný nám projevovat milosrdenství. (Žalm 103:13, 14) Do vzorové modlitby Ježíš zahrnul i tuto prosbu: „Odpusť nám naše hříchy.“ (Luk. 11:2–4) Kvůli chybám, které nám Bůh odpustil, se tedy dál nemusíme trápit. Bude ale dobré, když se zamyslíme nad tím, na základě čeho nám Jehova odpouští. w16.12 1:1–3

Bylo zapotřebí, aby se křesťané v Římě zamysleli nad tím, na co se zaměřují. Mohlo to být tak, že se jejich život točil kolem „věcí těla“? I my se musíme zamyslet nad tím, co je pro nás v životě nejdůležitější. O čem rádi mluvíme? Čemu se rádi každý den věnujeme? Někteří možná zjistí, že se zaměřují na degustování různých druhů vína, zkrášlování svého domova, investování, hledání nového stylu oblékání, plánování dovolených a tak dále. Tyto věci nejsou samy o sobě špatné, protože patří k životu. Ježíš při jedné příležitosti opatřil víno a Pavel Timoteovi radil, aby si dával „trochu vína“. (1. Tim. 5:23; Jan 2:3–11) Ale bylo to tak, že by pro Ježíše a Pavla bylo víno tím nejdůležitějším v životě? Byla to jejich vášeň? Ne. A jak jsme na tom my? Co je v životě nejdůležitější pro nás? w16.12 2:5, 10, 11

Tento Jehovův slib nám pomáhá důvěřovat Ježíšovým slovům zapsaným v Matoušovi 6:33. Apoštol Petr jednou Ježíšovi řekl: „Všechno jsme opustili a následovali tě; co nás skutečně čeká?“ (Mat. 19:27) Ježíš ho za tu otázku nepokáral, ale učedníky ujistil, že za svoji obětavost budou odměněni. Věrní apoštolové a další s ním budou vládnout v nebi. Ježíš se ale zmínil i o současné odměně. Řekl: „Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pozemky kvůli mému jménu, dostane mnohonásobně víc a zdědí věčný život.“ (Mat. 19:29) Jeho učedníci měli dostat požehnání, které zdaleka převýší jakékoli oběti, které možná přinesli. Nejsou snad duchovní otcové, matky, bratři, sestry a děti mnohem cennější než cokoli, čeho jsme se vzdali pro Království? w16.12 4:4, 5

Jako praví křesťané máme úžasnou naději. Ať už patříme k pomazaným, nebo k „jiným ovcím“, těšíme se na to, až Jehova splní svůj záměr a posvětí své svaté jméno. (Jan 10:16; Mat. 6:9, 10) Tyto věci patří k těm nejušlechtilejším, v jaké můžou lidé doufat. Také toužíme po slíbené odměně v podobě věčného života v nebi nebo na zemi. (2. Petra 3:13) A doufáme, že Božímu lidu se bude po duchovní stránce dařit čím dál lépe. Hodně lidí v Satanově světě si také dělá nějaké naděje, ale možná pochybují, jestli se někdy naplní. Například miliony gamblerů doufají, že vyhrajou v loterii, ale jen těžko si tím můžou být jistí. Naproti tomu pravá víra je „jisté očekávání“ toho, že se naplní naše křesťanská naděje. w16.10 3:1, 2

Z Jehovovy nezasloužené laskavosti máme každý určité dary, dovednosti, schopnosti a nadání. Můžeme je využívat ke chvále Jehovy a ve prospěch druhých. (Řím. 12:4–8) To, že nám Jehova svěřil určité správcovství, je projevem jeho úcty a důvěry a patří k tomu i odpovědnost. Naše místo v Boží organizaci ale není neměnné. Uvažujme například o Ježíšovi. Na začátku byl s Jehovou sám. (Přísl. 8:22) Pak mu pomáhal tvořit další duchovní bytosti, vesmír a nakonec lidi. (Kol. 1:16) Později přišel na zem, kde se narodil jako bezmocné dítě a vyrostl v dospělého člověka. (Fil. 2:7) Potom co za lidstvo obětoval svůj život, se vrátil do nebe, aby se tam v roce 1914 stal králem Božího království. (Hebr. 2:9) A až uplyne tisíc let jeho vlády nad zemí, předá kralování Jehovovi, „aby Bůh byl každému vším“. (1. Kor. 15:28) w17.01 3:11, 12

Když se jedna žena rozhodovala v osobní záležitosti, řekla svému kamarádovi: „Nenuť mě, abych přemýšlela, prostě mi řekni, co mám udělat.“ Radši chtěla, aby jí kamarád řekl, jak se rozhodnout, než aby použila vzácný dar od našeho Stvořitele – svobodnou vůli. A co ty? Rozhoduješ se rád, nebo ti víc vyhovuje, když za tebe rozhodnou druzí? Co si myslíš o svobodné vůli? Lidé mají na svobodnou vůli různé názory. Někteří si myslí, že svobodná vůle neexistuje – že všechno, co děláme, předurčil Bůh. Jiní tvrdí, že ji má pouze ten, kdo se těší z absolutní svobody. Abychom zjistili, jaká je pravda, musíme se podívat do Božího Slova. Bible totiž ukazuje, že Jehova nás stvořil se svobodnou vůlí, tedy že máme schopnosti a svobodu dělat vlastní rozumná rozhodnutí. w17.01 2:1, 2

David si mohl myslet, že Šalomoun nezvládne řídit tak důležitý projekt, jako je stavba Božího domu. Chrám měl totiž být „skutečně nádherný“ a Šalomoun byl v té době „mladý a nezkušený“ (Slovo na cestu). David ale věděl, že Jehova Šalomounovi pomůže, aby práci zvládl. A tak se zaměřil na to, jak může projekt podpořit, a nashromáždil obrovské množství potřebného materiálu. Podobně to, že se mladí bratři školí, aby mohli nést větší odpovědnost, je vlastně v nejlepším zájmu Jehovovy organizace. Starší bratři by měli pociťovat hluboké uspokojení z toho, že ti mladší, které školili, jsou způsobilí převzít jejich práci. Neměli by kvůli tomu být smutní. w17.01 5:8, 9

Jako král Božího království Ježíš hadovi „zhmoždí hlavu“ a odstraní veškeré následky Satanovy vzpoury. Ježíš pomáhal svým učedníkům chápat, že Boží království má významnou úlohu. Hned po křtu začal oznamovat „dobrou zprávu o Božím království“ široko daleko. (Luk. 4:43) To poslední, co učedníkům řekl, než vystoupil do nebe, bylo, aby o něm kázali až „do nejvzdálenější části země“. (Sk. 1:6–8) Díky kazatelské činnosti se lidé můžou dozvědět o výkupném a stát se poddanými Božího království. Tuto vládu podporujeme tak, že Kristovým bratrům na zemi pomáháme plnit úkol, aby o ní kázali po celém světě. (Mat. 24:14; 25:40) w17.02 2:7, 8

I když v počátcích křesťanství měl vedoucí sbor určitou autoritu, jeho členové uznávali, že jejich vůdcem je Ježíš. Apoštol Pavel křesťany vybídl: „Vyrůstejme láskou ve všem v toho, kdo je hlavou, v Krista.“ (Ef. 4:15) Učedníci se nepojmenovali po nějakém významném apoštolovi, ale „byli božskou prozřetelností nazváni křesťané“. (Sk. 11:26) Je pravda, že Pavel považoval za důležité „pevně se [držet] tradic“ neboli zvyků založených na Písmu, které pocházely od apoštolů a jiných mužů poskytujících vedení. Nicméně dodal: „Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže [včetně každého člena vedoucího sboru] je Kristus; ... hlavou Krista je zase Bůh.“ (1. Kor. 11:2, 3) Ano, pod vedením své hlavy, Boha Jehovy, vedl křesťanský sbor oslavený Ježíš Kristus. w17.02 4:7

Když projevujeme úctu druhým, máme z toho užitek i my. Pomáhá nám to, abychom nebyli sobečtí a nezačali být namyšlení, když je úcta projevována nám. Také nám to pomáhá sloužit v jednotě s Jehovovou organizací, která nevzdává nepatřičnou čest lidem, ať věřícím nebo nevěřícím. Je to navíc i moudré, protože pak neztroskotáme na tom, když nás někdo, koho si vážíme, zklame. Co je největší užitek z toho, když projevujeme úctu těm, kdo si ji zaslouží? Děláme tak radost Bohu. Jednáme, jak si přeje, a tím ukazujeme, že jsme mu věrní. Díky tomu má odpověď pro kohokoli, kdo by se mu chtěl vysmívat. (Přísl. 27:11) Ve světě je plno lidí, kteří mají zkreslený pohled na to, jak druhým projevovat úctu. Proto jsme vděční, že víme, jaký způsob je správný v Jehovových očích. w17.03 1:13, 20, 21

Jehošafat, podobně jako jeho otec Asa, vybízel lid, aby dál uctíval Jehovu. Za tím účelem zorganizoval vzdělávací kampaň, při které se používala „kniha Jehovova zákona“. (2. Par. 17:7–10) Dokonce se vydal za obyvateli severního izraelského království v hornatém kraji Efrajima, „aby je přivedl zpátky k Jehovovi“. (2. Par. 19:4) Dnes se všichni můžeme zapojit do vzdělávací kampaně, kterou pořádá Jehova. Máš za cíl každý měsíc učit druhé o Božím Slově a pomáhat jim, aby také chtěli sloužit Bohu? Když se budeš snažit a Jehova tě podpoří, možná s někým začneš studovat Bibli. Modlíš se o to? Jsi ochotný zajít tak daleko, že obětuješ něco ze svého volného času? Podobně jako se Jehošafat vydal na území Efrajima, aby lidem pomohl znovu uctívat Jehovu, i my se můžeme věnovat těm, kdo jsou nečinní. w17.03 3:10, 11