Červen

Jeftova dcera bude sloužit u svatostánku, a proto nikdy nezaloží rodinu. Jefta tedy nebude mít žádného dědice ani pokračovatele rodu. (Soud. 11:34) Přesto řekl: „Já jsem otevřel svá ústa k Jehovovi a nejsem schopen se obrátit zpět.“ (Soud. 11:35) Aby dodržel svůj slib, musel sice zaplatit vysokou cenu, ale Jehova si toho velmi vážil. Rozhodl by ses na jeho místě stejně? Když jsme se zasvětili Jehovovi, slíbili jsme mu, že budeme za všech okolností dělat to, co si přeje. Věděli jsme, že to bude vyžadovat obětavost. Jak tedy reagujeme ve chvílích, kdy máme udělat něco, co nám zpočátku není po chuti nebo z čeho máme obavy? Pokud Jehovovi sloužíme i tehdy, když to znamená opustit svoji „komfortní zónu“, je to projev víry. A i když někdy musíme přinést velké oběti, můžeme se spolehnout, že odměna od Jehovy bude ještě větší. (Mal. 3:10) w16.04 1:11, 14, 15

Pomocí svatého ducha Ježíš vede sbory. Díky svatému duchu dokážeme odolávat pokušení, odvážně vydávat svědectví a správně se rozhodovat. Je proto důležité, abychom využili každou příležitost, včetně sborových shromáždění, kdy tohoto ducha můžeme získat. Často na nich uvažujeme o splňování biblických proroctví. Tím se upevňujeme v přesvědčení, že Jehova všechny svoje sliby splní i v budoucnu. Na shromážděních nás samozřejmě povzbuzují nejen proslovy, ale také komentáře a procítěný zpěv našich bratrů a sester. (1. Kor. 14:26) A když si s druhými před shromážděním nebo po něm povídáme, občerstvuje nás to, protože vidíme, kolik máme přátel, kterým na nás opravdu záleží. (1. Kor. 16:17, 18) w16.04 3:6, 7

Ježíš předpověděl, že dobrá zpráva se bude kázat „po celé obydlené zemi“. (Mat. 24:14) Také řekl, že jeho následovníci mají činit „učedníky z lidí všech národů“. Kazatelská činnost tedy má probíhat po celém světě. Do jaké míry se svědkům Jehovovým daří přispívat ke splnění Ježíšova proroctví o celosvětovém kázání dobré zprávy? Pojďme se zamyslet nad několika čísly. V různých křesťanských církvích ve Spojených státech slouží dohromady přibližně 600 000 duchovních. Svědků Jehovových je v této zemi zhruba 1 200 000. Římskokatolická církev má na celém světě něco přes 400 000 duchovních. Svědků Jehovových je přes 8 000 000, působí ve 240 zemích a všichni kážou dobrou zprávu o Božím království. Toto rozsáhlé dílo přináší Jehovovi slávu. (Žalm 34:1; 51:15) w16.05 2:13, 14

Pro mnoho lidí je typická touha po absolutní nezávislosti, která přispívá k pýše, sobectví a soupeřivosti. Každý, kdo tento postoj převezme, se vlastně ztotožňuje se Satanovým tvrzením, že člověk si má jít tvrdě za svým, bez ohledu na ostatní. (1. Mojž. 3:1–5) To ale vede ke konfliktům. Ježíš svým posluchačům vysvětloval, že by měli usilovat o pokoj, a to i když je to pro ně zdánlivě nevýhodné. Ve svém Kázání na hoře dal několik vynikajících rad k tomu, jak řešit neshody a předcházet konfliktům. Svoje učedníky například povzbuzoval, aby byli mírní, působili pokoj, nechovali v sobě zášť, urovnávali spory co nejrychleji a milovali svoje nepřátele. (Mat. 5:5, 9, 22, 25, 44) w16.05 1:4, 5

Mnozí z nás museli před křtem udělat velké změny, aby svůj život uvedli do souladu se základními biblickými požadavky. Po křtu se ale ukázalo, že budeme muset dělat další – často míň nápadné – změny, abychom se stále víc blížili vzoru Jehovy a Ježíše. (Ef. 5:1, 2; 1. Petra 2:21) Možná jsme například zjistili, že máme tendenci kritizovat druhé, bát se lidí nebo šířit „drby“. Boj s takovými sklony je pro nás možná náročnější, než jsme si mysleli. Nezapomeňme, že jsme pořád nedokonalí. (Kol. 3:9, 10) Není proto realistické očekávat, že po křtu už nebudeme dělat chyby. Dokonce i po mnoha letech v pravdě můžeme zažívat opakovaná selhání nebo se potýkat s nějakým špatným sklonem. Některé slabosti nás můžou pronásledovat i celé roky. (Jak. 3:2) w16.05 4:3–5

Asi už jsi slyšel, jak někdo říká něco ve smyslu: „To, jak mě rodiče vychovávali, jsem pořádně docenil až ve chvíli, kdy jsem sám měl děti.“ Když dospějeme a získáme určité zkušenosti, často začneme výchovu a ukázňování vidět v novém světle – začneme se na ně dívat jako Jehova, tedy jako na projev lásky. (Hebr. 12:5, 11) Jehova nás miluje jako svoje děti, a proto nás trpělivě tvaruje. Chce, abychom dělali moudrá rozhodnutí, byli šťastní a jeho lásku opětovali. (Přísl. 23:15) Nechce, abychom trpěli ani abychom zemřeli jako „děti zloby“, což je vyhlídka, kterou Adam předal všem svým potomkům. (Ef. 2:2, 3) Dokud jsme byli „dětmi zloby“, projevovali jsme mnoho vlastností, které se Bohu nelíbí – možná jsme dokonce v určitých ohledech byli jako divoké šelmy. Díky Jehovovu tvarování jsme se ale změnili a začali se víc podobat pokojným beránkům. (Iz. 11:6–8; Kol. 3:9, 10) w16.06 1:7, 8

Malé děti jsou většinou přirozeně pokorné a rády se učí. (Mat. 18:1–3) Je tedy moudré, když jim rodiče už v tomto období jejich života pomáhají, aby poznaly pravdu a zamilovaly si ji. (2. Tim. 3:14, 15) K tomu je ale samozřejmě nutné, aby pravdu sami milovali a žili v souladu s ní. Děti pak o pravdě nejen slyší, ale také poznávají, jak působí na život člověka. Navíc jim to pomáhá pochopit, že ukázňování je projevem lásky, kterou k nim rodiče i Jehova mají. Když se budeme ve svém každodenním životě pokorně podřizovat Jehovovi, budeme pro něj „velmi žádoucí“, stejně jako prorok Daniel. (Dan. 10:11, 19) Jehova nás bude navíc dál formovat prostřednictvím svého Slova, svatého ducha a svojí organizace. w16.06 2:14, 17

Krále Davida měl Jehova velmi rád. Označil ho za muže „příjemného svému srdci“. (1. Sam. 13:13, 14) David ale později zcizoložil s Bat-šebou a ta otěhotněla. Došlo k tomu, když byl její manžel Urijáš ve válce. Když se na čas vrátil do Jeruzaléma, snažil se ho David přimět, aby šel domů a strávil s Bat-šebou noc. Chtěl totiž, aby to vypadalo, že otcem dítěte je Urijáš. Urijáš to ale neudělal, a tak David zařídil, aby padl v bitvě. David za svůj zločin draze zaplatil – na něj i na jeho domácnost přišlo neštěstí. (2. Sam. 12:9–12) Bůh ale tomuto muži, který před ním po většinu života chodil „s ryzostí srdce“, projevil milosrdenství. (1. Král. 9:4) Kdybys v té době žil, jak bys na to, co se stalo, reagoval? Dovolil bys, aby Davidovy hříchy oslabily tvoji víru? w16.06 4:7

My, kdo sloužíme Jehovovi, bereme Ježíšovo varování vážně. Víme, že žijeme hluboko v „čase konce“ a že „velké soužení“ už musí být za dveřmi. (Dan. 12:4; Mat. 24:21) Sledujeme, že ve světě zuří krvavé války, upadá morálka, vzrůstá nespravedlnost, lidem chybí spolehlivé duchovní vedení, mnozí nemají co jíst nebo trpí vážnými nemocemi a na řadě míst dochází k zemětřesením. Navíc se plní Ježíšovo proroctví, že se bude po celé zemi kázat o Božím království. (Mat. 24:7, 11, 12, 14; Luk. 21:11) Uvědomujeme si, že náš Pán už brzy přijde a uskuteční Boží záměr, a velmi se na tu dobu těšíme. (Mar. 13:26, 27) Ale určit rok, natož den a hodinu, kdy přijde velké soužení, prostě nedokážeme, ani kdybychom se snažili sebevíc. w16.07 2:2–4

Jehova nám ve své nezasloužené laskavosti dovoluje, abychom v modlitbě předstupovali před jeho nebeský trůn. Můžeme se k němu kdykoli modlit skrze jeho Syna. Pavel napsal, že Ježíšovým „prostřednictvím máme tuto volnost řeči a přístup s důvěrou pro svou víru v něho“. (Ef. 3:12) To je dalším úžasným projevem Boží nezasloužené laskavosti. Pavel nás vybízí, abychom se k Jehovovi s volností modlili a abychom tak „obdrželi milosrdenství a nalezli nezaslouženou laskavost jako pomoc v pravý čas“. (Hebr. 4:16b) Pokaždé když jsme v nějaké náročné situaci nebo nevíme kudy kam, můžeme Jehovu prosit o pomoc. A přestože si to nemůžeme zasloužit, Jehova na naše modlitby odpovídá, často prostřednictvím spolukřesťanů. „Takže můžeme být odvážní a říci: ‚Jehova je můj pomocník; nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?‘“ (Hebr. 13:6) w16.07 3:12, 13

Noe a jeho tři synové sice měli každý pouze jednu manželku, ale v patriarchálních dobách byla rozšířená polygamie. V mnoha kulturách se běžnou součástí života, a dokonce i náboženských rituálů stala sexuální nemravnost. Když se Abraham a Sára na Boží pokyn přestěhovali do Kanaánu, zvyklosti místních obyvatel byly doslova výsměchem manželskému uspořádání. Například lidé v Sodomě a Gomoře se dopouštěli tak otřesné nemravnosti – nebo ji přinejmenším tolerovali – že se Jehova rozhodl je zničit. Abraham ale svoji rodinu vedl správným způsobem a Sára se mu podřizovala. (1. Petra 3:3–5) Abraham zajistil, aby si jeho syn Izák vzal ženu, která slouží Jehovovi. A Izák udělal to samé pro Jákoba, jehož synové se stali praotci dvanácti izraelských kmenů. w16.08 1:10

Uvedené proroctví se v těchto posledních dnech jednoznačně splňuje. Ve služebním roce 2015 oznamovalo dobrou zprávu o Království 8 220 105 kazatelů. Závěrečná část 22. verše by měla oslovit každého z nás. Náš nebeský Otec totiž říká: „Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ Jsme jako cestující v dopravním prostředku, který zrychluje – cítíme, jak kazatelská činnost nabírá na obrátkách. Jak na to my osobně reagujeme? Věnujeme se službě ze všech sil? Mnoho bratrů a sester slouží jako pravidelní nebo pomocní průkopníci. A velkou radost máme i z toho, že se řada zvěstovatelů stěhuje tam, kde je to potřeba, nebo se jinak dávají k dispozici. „Práce v Pánově díle“ je dnes opravdu hodně – a to pro bratry i sestry. (1. Kor. 15:58) w16.08 3:1, 2

Krátce potom co byli Izraelité zázračně vysvobozeni z otroctví v Egyptě, na ně zaútočili Amalekité. Mojžíš řekl odvážnému Jozuovi, aby národ vedl do boje. Mezitím vzal Árona a Chura na blízký kopec, ze kterého bylo na bitevní pole dobře vidět. Mojžíš použil taktiku, která se ukázala jako úspěšná. Svoje ruce a „hůl pravého Boha“ držel pozdvižené směrem k nebi. Když je měl v této poloze, Izraelité nad Amalekity vyhrávali. Když ale jeho ruce ztěžkly a začaly klesat, měli navrch Amalekité. Áron a Chur Mojžíšovi okamžitě pomohli. „Vzali kámen a dali ho pod něj, a on na něm seděl; a Áron a Chur mu podpírali ruce, jeden na této straně a druhý na oné straně, takže jeho ruce vydržely pevné, dokud nezapadlo slunce.“ Díky Boží mocné ruce Izraelité nakonec zvítězili. (2. Mojž. 17:8–13) w16.09 1:5–7

Pavel si byl jistý, že tento vnitřní boj může vyhrát, když se bude modlit k Jehovovi, spoléhat na jeho pomoc a projevovat víru ve výkupní oběť Ježíše Krista. A co my? Pokud nepřestaneme se slabostmi svého těla bojovat, můžeme také uspět. Co nám pomůže? Když se budeme tak jako Pavel plně spoléhat na Jehovu, a ne na sebe a budeme věřit ve výkupné. Někdy Jehova připustí situaci, ve které můžeme ukázat, jak moc nám na něčem záleží. Například se může stát, že vážně onemocníme, někdo nám ukřivdí nebo se něco takového stane někomu z naší rodiny. Jak se zachováme? Pokud se naprosto spoléháme na Jehovu, budeme ho prosit, aby nám dal sílu zůstat mu věrní, dál mu sloužit s radostí a v duchovním ohledu nezeslábnout. (Fil. 4:13) Příběhy mnoha křesťanů z Pavlovy doby i ze současnosti potvrzují, že modlitba dodává člověku sílu a odvahu v boji pokračovat. w16.09 2:14, 15

Jak křesťanů v prvním století přibývalo, vznikla situace, ve které se objevila diskriminace. Řecky mluvící Židé si stěžovali, že se nespravedlivě jedná s jejich vdovami. Aby se tento problém vyřešil, apoštolové vybrali sedm mužů, kteří měli zajistit, že se se všemi bude jednat stejně. Všichni tito muži měli řecká jména. Apoštolové tak možná chtěli zmírnit napětí kvůli původu, které v té době mezi křesťany mohlo být. (Sk. 6:2–6) Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, na každého z nás působí prostředí, ve kterém žijeme. (Řím. 12:2) Kromě toho možná slýcháme, jak se naši kolegové, spolužáci nebo jiní lidé v našem okolí pohrdavě vyjadřují o těch, kdo pocházejí z jiné země nebo mají jinou barvu pleti. Jak moc tě takové předpojaté názory ovlivňují? A jak reaguješ, když si někdo dělá legraci z vašeho národa – možná tím, že zveličuje určité rysy charakteristické pro vaši kulturu? w16.10 1:7, 8

Když přemýšlíme o přírodě a o tom, jak je v ní všechno geniálně vytvořeno, žasneme. Ačkoli stvořitele nevidíme, „vírou chápeme“, že existuje. Vnímáme, že má krásné vlastnosti a je úžasně moudrý. (Hebr. 11:3, 27) O tom, co stvořil, se můžeme víc dozvědět z našich studijních materiálů, které obsahují vědecky podložené informace. K těmto materiálům patří například film Zázraky stvoření svědčí o Boží slávě, brožury Byl život stvořen? a Vznik života – Pět otázek, které stojí za odpověď nebo kniha Existuje Stvořitel, který se o vás stará? V časopise Probuďte se! bývají interview s vědci a dalšími lidmi, kteří vysvětlují, proč začali věřit v Boha. A v rubrice „Dílo náhody?“ se dočteme zajímavé detaily o zvířatech a jiných organismech a taky to, jak se vědci snaží napodobit konstrukční řešení v přírodě. w16.09 4:4, 5

V 11. kapitole Hebrejcům se píše o věrných mužích a ženách, kteří měli silnou víru, že je Jehova vzkřísí. Samozřejmě si nemysleli, že budou vzkříšeni do nebe, protože Ježíš to tehdy ještě neumožnil. (Gal. 3:16) Těšili se ale na to, že budou žít věčně na zemi v nádherném ráji. (Žalm 37:11; Iz. 26:19; Oz. 13:14) V Hebrejcům 11:13 se o těchto věrných Jehovových služebnících píše: „Ti všichni zemřeli ve víře, ačkoli nezažili splnění těch slibů, ale viděli je zdaleka a vítali je.“ Jedním z nich byl Abraham. Jak víme, že se upínal k naději na život pod Ježíšovou vládou? Ježíš to jasně ukázal, když svým odpůrcům řekl: „Abraham, váš otec, se velmi radoval z vyhlídky, že uvidí můj den, a viděl jej a radoval se.“ (Jan 8:56) To samé platilo o Sáře, Izákovi, Jákobovi a mnoha dalších, kteří se těšili na budoucí království, „jehož stavitelem a původcem je Bůh“. (Hebr. 11:8–11) w16.10 3:4, 5

Měli bychom být vděční za to, že Jehova nám prostřednictvím svatého ducha pomohl poznat pravdu o sobě a o svém Synu a projevovat v ně víru. (Luk. 10:21) Nikdy bychom mu neměli přestat děkovat za to, že nás k sobě přitáhl prostřednictvím svého Syna, „Hlavního zprostředkovatele a Zdokonalovatele naší víry“. (Hebr. 12:2) Vděčnost za tuto nezaslouženou laskavost bychom měli dávat najevo tím, že budeme svoji víru posilovat modlitbou a studiem Bible. (1. Petra 2:2) Měli bychom dál projevovat víru v Jehovovy sliby, a to způsoby, které druzí jasně uvidí. Například s lidmi mluvíme o Božím království a pomáháme jim do hloubky poznat Bibli. Také se snažíme konat „dobro všem, zejména ... těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře“. (Gal. 6:10) A ze všech sil pracujeme na tom, abychom svlékli „starou osobnost s jejími zvyklostmi“. (Kol. 3:5, 8–10) w16.10 4:11, 12

Jehova vytvořil vesmír tak, že je v něm úžasný pořádek. Je tedy jasné, že chce, aby ho jeho služebníci uctívali organizovaně. A právě proto nám poskytl Bibli. Jedině pokud se budeme řídit tím, co nám prostřednictvím svého Slova a své organizace sděluje, můžeme žít šťastně a spokojeně. Ukázkou dobré organizovanosti byl starověký izraelský národ. V souladu se Zákonem například některé ženy „konaly organizovanou službu u vchodu do stanu setkání“. (2. Mojž. 38:8) Později král David zorganizoval kněze a Levity do oddílů, aby v chrámu plnili různé úkoly. (1. Par. 23:1–6; 24:1–3) Dobře zorganizované byly i křesťanské sbory v prvním století. Dostávaly pokyny od vedoucího sboru, který tvořili nejdřív apoštolové. (Sk. 6:1–6) Rady a pokyny dostávaly sbory také prostřednictvím inspirovaných dopisů. (1. Tim. 3:1–13; Tit. 1:5–9) w16.11 2:3, 6, 8, 9

V roce 607 př. n. l. zaútočila početná babylonská armáda pod vedením krále Nebukadnecara II. na Jeruzalém. V Bibli se píše, že král zabíjel „mladé muže mečem a nepociťoval soucit s mladým mužem ani pannou, starým nebo sešlým. ... Spálil dům pravého Boha a strhl zeď Jeruzaléma; a všechny jeho obytné věže spálili ohněm a také všechny jeho žádoucí předměty, takže způsobil zkázu.“ (2. Par. 36:17, 19) Zničení Jeruzaléma nemělo být pro jeho obyvatele žádným překvapením. Mnoho let dopředu Boží proroci upozorňovali Židy na to, že pokud budou dál ignorovat Boží zákon, padnou do rukou Babyloňanů. Hodně Židů zemře mečem a ti, kdo smrti uniknou, nejspíš stráví zbytek svého života v babylonském vyhnanství. (Jer. 15:2) w16.11 4:1, 2

Kvůli tomu, že Adam zhřešil, mají hřích a smrt moc nad každým nedokonalým člověkem, který kdy žil. Proto Bible říká, že „vinou jediného člověka ovládla smrt celý svět“. Jehova ale celému lidstvu projevil nezaslouženou laskavost a umožnil, aby bylo „prostřednictvím Ježíše Krista“ zachráněno. (Řím. 5:12, 15, 17, Slovo na cestu) Díky „poslušnosti jednoho budou mnozí učiněni spravedlivými“ a můžou se těšit na „věčný život“. (Řím. 5:19, 21) Jehova nemusel poslat svého Syna na zem jako výkupné. Tím, že umožnil, abychom byli zachráněni z hříchu a smrti, nám projevil velkou laskavost. Nikdo z nás si to nezaslouží. Za prominutí hříchů a vyhlídku na věčný život jsme opravdu moc vděční. A vděčnost můžeme dát Bohu najevo svým způsobem života. w16.12 1:1, 6, 7

Sebezkoumání je důležité. Proč? Pavel napsal: „Tělesné smýšlení ... znamená smrt.“ (Řím. 8:6) Teď bychom mohli přijít o svůj vztah s Jehovou a v budoucnu ztratit život. Ale ani když někdo začne smýšlet tělesně, nemusí skončit špatně. Může se změnit. Bylo to tak i v případě nemravného muže v Korintu, který podlehl touze těla a musel být vyloučen. Se špatným jednáním ale přestal a vrátil se k čistému způsobu života. (2. Kor. 2:6–8) Pokud se mohl změnit takový člověk, může se změnit jakýkoli křesťan, zvlášť když ve špatném jednání nezašel tak daleko. Pavlovo varování týkající se toho, jak by to nakonec mohlo dopadnout s člověkem, který smýšlí tělesně, by mělo křesťany podnítit, aby ve svém životě udělali veškeré potřebné změny. w16.12 2:5, 12, 13

Je utěšující vědět, že když svoje starosti uvrhneme na Jehovu, podpoří nás. Můžeme se plně spolehnout na to, že pro nás udělá „více než přehojně vše, oč prosíme nebo nač pomyslíme“. (Ef. 3:20) Jehova nám nepomůže jen hojně, ani jen přehojně, ale „více než přehojně“! Abychom obdrželi odměnu, musíme naprosto věřit Jehovovi a poslouchat jeho pokyny. Mojžíš řekl izraelskému národu: „Jehova ti bude zcela jistě žehnat v zemi, kterou ti ... dává jako dědictví, abys ji vzal do vlastnictví, pokud jen budeš zcela jistě naslouchat hlasu Jehovy, svého Boha, abys bedlivě činil celé toto přikázání, které ti dnes přikazuji. Jehova, tvůj Bůh, ti totiž vskutku požehná, jak ti slíbil.“ (5. Mojž. 15:4–6) Máš naprostou jistotu, že když budeš Jehovovi dál věrně sloužit, on tě odmění? Pro takovou důvěru jsou pádné důvody. w16.12 4:8, 9

To nebyla náhodná volba. Jehova tím splnil slib, který dal o staletí dřív svému příteli Abrahamovi. (1. Mojž. 22:15–18) Kromě toho svoji svobodu vždycky využívá v souladu se svou láskou a smyslem pro právo. Je to vidět ze způsobu, jak ukázňoval Izraelity, kteří mu byli opakovaně nevěrní. Když svého zrádného jednání upřímně litovali, ochotně jim projevil lásku a milosrdenství. Řekl: „Uzdravím jejich nevěrnost. Budu je milovat ze své vlastní svobodné vůle.“ (Oz. 14:4) Jehova dal skutečně krásný příklad v tom, jak svobodnou vůli používat ve prospěch druhých. Když začal tvořit, rozhodl se dát svobodnou vůli i andělům a lidem. Jako první dostal tento dar jeho prvorozený Syn, který je „obrazem neviditelného Boha“. (Kol. 1:15) Ještě než Ježíš přišel na zem, rozhodl se zůstat věrný svému Otci a nepřipojit se k Satanově vzpouře. w17.01 2:3, 4

Vlivem měnících se okolností buď můžeme dělat víc, nebo naopak musíme ubrat. Jsi mladý, nebo už starší? Máš dobré, nebo chatrné zdraví? Jehova vždycky ví, jak může každého z nás co nejlépe použít. Neočekává od nás víc, než je v našich silách, a všeho, co děláme, si velmi váží. Ježíš se radoval při plnění každého úkolu, který od Jehovy dostal, a to samé může platit i o nás. (Přísl. 8:30, 31) Skromný člověk je spokojený se svým současným pověřením a odpovědnostmi ve sboru. Uvědomuje si, že svoji práci dostal od Jehovy. Nezaměřuje se na to, co dělají jiní, ale raduje se z toho, co může dělat on. Také uznává, že úkoly od Jehovy dostali i druzí, a ochotně je podporuje. (Řím. 12:10) w17.01 3:13, 14

Někdy se stává, že mladší bratři koordinují práci, na které se podílejí i starší bratři. Je moudré, když se před tím, než udělají nějaké rozhodnutí, s těmito zkušenými bratry poradí. Mladý Timoteus dlouhá léta sloužil Jehovovi po boku apoštola Pavla. Pavel napsal Korinťanům: „Posílám [k vám] Timotea, jelikož je mým milovaným a věrným dítětem v Pánu; a připomene vám mé metody ve spojitosti s Kristem Ježíšem.“ (1. Kor. 4:17) Z těchto slov jasně vidíme, že Pavel a Timoteus úzce spolupracovali. Pavel si dělal čas na to, aby Timotea učil svoje metody. Viděl, že Timoteus je vnímavý, oblíbil si ho a měl jistotu, že se dobře postará o duchovní potřeby korintských křesťanů. Je to krásný příklad pro starší, kteří dnes školí jiné muže, aby ve sboru poskytovali vedení. w17.01 5:13, 14

Jehova nechce, aby lidé umírali. Chce, aby žili. Je zdrojem života, a když někoho vzkřísí, stává se jeho Otcem. (Žalm 36:9) Proto nás Ježíš učil, abychom se modlili: „Náš Otče v nebesích.“ (Mat. 6:9) Až budou mrtví přiváděni k životu, Ježíš se na tom bude významně podílet. (Jan 6:40, 44) V ráji se naplní jeho slova: „Jsem vzkříšení a život.“ (Jan 11:25) Jehovovo pozvání se netýká jen několika málo vyvolených. Ježíš řekl: „Kdokoli činí Boží vůli, ten je můj bratr a sestra a matka.“ (Mar. 3:35) Boží vůlí je, aby se jeho služebníky stali členové nespočetného „velkého zástupu“ ze všech národů, kmenů a jazyků. Tvoří ho ti, kdo projevují víru ve výkupné a poslouchají Boha. Oslavují ho slovy: „Za záchranu vděčíme svému Bohu, který sedí na trůnu, a Beránkovi.“ (Zjev. 7:9, 10) w17.02 2:10, 11

Aby se biblická pravda mohla šířit v různých jazycích, byla v roce 1884 založena Zion’s Watch Tower Tract Society a Charles Taze Russell se stal jejím prezidentem. Byl mimořádně pečlivým badatelem Bible a nebál se otevřeně poukazovat na to, že církevní nauky, jako je Trojice a nesmrtelnost duše, nemají oporu v Bibli. Učil, že Kristův příchod bude neviditelný a že „ustanovené časy národů“ skončí v roce 1914. (Luk. 21:24) O těchto věcech mluvil s druhými a věnoval tomu hodně času, energie a peněz. Je jasné, že Jehova a Ježíš používali bratra Russella, aby vedl dílo v této důležité etapě dějin. Bratr Russell netoužil po uznání od lidí. V roce 1896 napsal: „Netoužíme po žádných poctách, žádné hluboké úctě pro sebe ani pro naše spisy; také si nepřejeme být nazýváni Ctihodný nebo Rabbi.“ A později dodal: „Toto není lidské dílo.“ w17.02 4:8, 9

Všichni se v životě musíme rozhodovat. Ne každé rozhodnutí je otázkou života a smrti. Hodně jich ale může mít zásadní vliv na náš život. Když se umíme správně rozhodovat, může nám to pomoct žít relativně klidně a spokojeně. Můžeme se vyhnout zmatkům, sporům a zklamáním. Co nám pomůže rozhodovat se moudře? V každém případě musíme důvěřovat Bohu a nepochybovat, že je ochotný a schopný nám v tom pomáhat. Také musíme věřit tomu, co nechal zapsat do svého Slova, a na jeho rady se spoléhat. (Jak. 1:5–8) Když svůj vztah s Jehovou posilujeme a naše láska k jeho Slovu roste, pomáhá nám to důvěřovat, že ví, co je pro nás nejlepší. Zvykneme si pak před každým rozhodnutím prozkoumat, co k tomu říká Bible. w17.03 2:2, 3

Stejně jako jeho otec Asa zůstal Jehošafat věrný Bohu, i když mu hrozilo nebezpečí od mocných nepřátel. (2. Par. 20:2–4) Jehošafat sice dostal strach, ale „zaměřil svůj obličej k pátrání po Jehovovi“. V modlitbě pokorně přiznal, že jeho lid na nepřítele nestačí a že nevědí, co mají dělat. Plně se spolehl na Jehovu a řekl slova dnešního denního textu. Někdy možná podobně jako Jehošafat nevíme, co dělat, a dokonce máme strach. (2. Kor. 4:8, 9) Pamatujme ale, že Jehošafat vyjádřil ve veřejné modlitbě, jak slabí si on a jeho lid připadají. (2. Par. 20:5) Hlavy rodin ho můžou napodobit tak, že prosí Jehovu o vedení a o sílu zvládat problémy, které mají. Nestyď se o to modlit před členy rodiny nahlas. Uvidí, že spoléháš na Jehovu. Bůh pomohl Jehošafatovi a pomůže i tobě. w17.03 3:12, 13