Červenec

I když se Jeftova dcera určitě chtěla vdát a mít děti, byla ochotná se toho kvůli Jehovovi vzdát. Jak můžeme její obětavost napodobovat? Tisíce mladých křesťanů se dobrovolně rozhodly, že alespoň nějaký čas nevstoupí do manželství nebo nebudou mít děti, aby mohli pro Jehovu dělat víc. Někteří starší bratři a sestry zase obětují čas, který by mohli strávit s dětmi a vnoučaty, a podílejí se na stavebních projektech. Další se hlásí do školy pro zvěstovatele Království a jsou ochotní se přestěhovat tam, kde je to potřeba. A jiní se snaží zařídit si věci tak, aby v období různých kampaní mohli víc chodit do služby. Tím vším dělají velkou radost Jehovovi, který na jejich práci a lásku nikdy nezapomene. (Hebr. 6:10–12) Můžeš i ty něco obětovat, abys pro Jehovu mohl dělat ještě víc? w16.04 1:16, 17

Ježíš přirovnal sám sebe k pastýři a svoje následovníky ke stádu ovcí. Představ si, že by se dvě ovce pásly na kopci, dvě v údolí a další ještě někde jinde. Označil bys je za stádo? Asi ne. Stádo se totiž drží pohromadě, pod dohledem svého pastýře. Podobné je to s námi. Kdybychom se úmyslně izolovali od druhých, nemohli bychom svého Pastýře následovat. Abychom byli „jedním stádem jednoho pastýře“, musíme se scházet. Když chodíme na shromáždění, přispíváme k tomu, aby mezi námi byla láska a jednota. (Žalm 133:1) Některé z našich spoluvěřících zavrhli jejich nejbližší, možná rodiče nebo sourozenci. Ježíš ale slíbil, že získají duchovní rodinu, která je bude milovat a starat se o ně. (Mar. 10:29, 30) Když pravidelně chodíš na shromáždění, můžeš se pro někoho z těchto drahých spolukřesťanů stát otcem, matkou, bratrem nebo sestrou. Není to pro nás silná motivace, abychom se ze všech sil snažili být na každém shromáždění? w16.04 3:9, 10

Kdybychom nebyli ochotní se s někým usmířit, naše modlitby, účast na shromážděních, služba i všechno ostatní, co pro Jehovu děláme, by byly zbytečné. Pokud bychom druhým neodpouštěli jejich chyby, nemohli bychom být Božími přáteli. (Luk. 11:4; Ef. 4:32) Každý z nás by se měl upřímně zamyslet: Odpouštím svým bratrům a sestrám ochotně? Jsem rád, když s nimi můžu trávit čas? To, že budeme odpouštět, od nás Jehova očekává. Pokud ti svědomí říká, že bys v tomto ohledu mohl něco zlepšit, modli se, aby ti Jehova pomohl. Náš nebeský Otec tvoje pokorné prosby vyslyší. (1. Jana 5:14, 15) w16.05 1:6, 7

Jak dlouho mělo předpovězené kazatelské dílo probíhat? Ježíš řekl, že to bude po celou dobu závěru systému věcí a že „potom přijde konec“. Která jiná skupina dokázala oznamovat dobrou zprávu v průběhu celé této mimořádné epochy lidských dějin? Lidé nám někdy ve službě říkají: „Vy sice kážete, ale my máme svatého ducha.“ Není ale to, že v této práci vytrváváme, důkazem, že Božího ducha máme my? (Sk. 1:8; 1. Petra 4:14) Čas od času se některé náboženské skupiny pokouší dělat to, co svědkové Jehovovi dělají běžně, ale většinou jim takové úsilí dlouho nevydrží. Někteří se na nějakou dobu zapojí do takzvané misionářské činnosti a pak se vrátí do civilního života. Jiní se dokonce snaží chodit dům od domu, ale z toho, co kážou, je vidět, že neplní úkol, kterým Ježíš svoje následovníky pověřil. w16.05 2:13, 16

Práce na křesťanské osobnosti vyžaduje trvalé úsilí. Apoštol Pavel křesťanům řekl: „Měli [byste] odložit starou osobnost, která odpovídá vašemu dřívějšímu způsobu chování a která se kazí podle svých podvodných tužeb; ale ... měli [byste] být obnoveni v síle, která podněcuje vaši mysl, a měli byste obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti.“ (Ef. 4:22–24) Původní řecký výraz přeložený jako „být obnoveni“ nese myšlenku postupného procesu. To je povzbudivé, protože z toho vyplývá, že ať už sloužíme Jehovovi jakkoli dlouho, stále můžeme rozvíjet křesťanské vlastnosti, které novou osobnost tvoří. Ano, Bible může náš život zlepšovat stále. w16.05 4:8, 9

Prostředí, ve kterém nás Jehova formuje, můžeme označit za duchovní ráj. (Iz. 64:8) Cítíme se v něm v bezpečí, přestože svět kolem nás je plný špatnosti. Zažíváme lásku našeho Otce Jehovy a lépe ho poznáváme. (Jak. 4:8) V novém světě bude náš duchovní ráj ještě krásnější. Navíc bude mít svůj dokonalý protějšek – doslovný ráj, který vznikne pod vládou Božího království. I během této celosvětové obnovy nás Jehova bude dál školit a vzdělávat, a to v takovém rozsahu, jaký si dnes ani nedokážeme představit. (Iz. 11:9) A protože díky Jehovovi budeme mít dokonalé tělo i mysl, budeme jeho vyučování lépe chápat a dokážeme se jeho pokyny řídit v plné míře. Dál se proto Jehovou nechme formovat a dávejme mu najevo, že to považujeme za projev jeho lásky. w16.06 1:8, 9

To jsou slova z Mojžíšovy závěrečné řeči k izraelskému národu, kterou pronesl roku 1473 př. n. l. na Moabských pláních. Izraelité se tehdy chystali překročit řeku Jordán a vstoupit do Zaslíbené země. (5. Mojž. 6:1) Mojžíš, který byl po čtyřicet let jejich vůdcem, je chtěl svými závěrečnými slovy povzbudit, aby odvážně čelili nástrahám, které na ně čekají. Museli důvěřovat svému Bohu a být mu věrní. Mojžíš jim proto připomněl Deset přikázání a další zákony, které od Jehovy dostali, a pak řekl to, co čteme v 5. Mojžíšově 6:4, 5. Izraelité uctívali jen jednoho Boha – Boha svých praotců Abrahama, Izáka a Jákoba. w16.06 3:2, 3

Ježíš řekl tato slova, když byl na zemi. V nebi byl ale Kristus pověřen, aby vedl válku proti Satanovu světu. (Zjev. 19:11–16) Dá se proto předpokládat, že dnes už ví, kdy Armagedon přijde. My to ale nevíme. Je tedy nezbytné, abychom byli bdělí. Jehova přesně stanovil, kdy začne velké soužení – a ten okamžik se den za dnem přibližuje. „Neopozdí se.“ (Hab. 2:1–3) Proč si tím můžeme být jistí? Jehova svoje proroctví vždycky splní přesně ve stanovený čas. Můžeme tedy důvěřovat i Jehovovu slibu, že nás ochrání ve velkém soužení. Pokud ale chceme přežít zničení tohoto systému, musíme zůstat bdělí. w16.07 2:4–6

Petr tvrdil, že i kdyby ostatní Ježíše opustili, on ho nikdy neopustí. (Mar. 14:27–31, 50) Když byl ale Ježíš zatčen, opustili ho všichni apoštolové, včetně Petra. Petr dokonce opakovaně zapřel, že by Ježíše vůbec znal. (Mar. 14:53, 54, 66–72) Potom toho ale litoval a Jehova mu odpustil a dál ho používal. Kdybys byl tehdy jedním z Ježíšových učedníků, mělo by Petrovo jednání vliv na tvůj vztah s Jehovou? A co dnes? Řekneš si, že Jehova možná dává hříšníkovi čas, aby činil pokání, a že nakonec uvede věci do pořádku? Občas se ale stává, že někdo, kdo se dopouští vážných hříchů, Jehovovo milosrdenství nekajícně odmítá. Budeš důvěřovat, že Jehova jednání takových lidí posoudí spravedlivě a ve správný čas je ukázní, například tím, že budou vyloučeni ze sboru? w16.06 4:8, 9

Úžasným projevem Jehovovy nezasloužené laskavosti je to, že nás utěšuje, když nás něco trápí. (Žalm 51:17) Křesťanům v Tesalonice, kteří zažívali pronásledování, Pavel napsal slova dnešního denního textu. Vědomí, že nás Jehova miluje a že mu na nás záleží, je pro nás velkou posilou. Jako hříšní lidé bychom bez Jehovy neměli žádnou naději. (Žalm 49:7, 8) Ale díky Jehovovi ji máme. Ježíš svým následovníkům řekl: „To je ... vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a projevuje v něj víru, měl věčný život.“ (Jan 6:40) Ano, naděje na věčný život je dar – je to úžasný projev Boží nezasloužené laskavosti. Pavel si toho byl dobře vědom. Napsal, že „Boží nezasloužená laskavost ... přináší záchranu lidem všeho druhu“. (Tit. 2:11) w16.07 3:14, 15

Takové jednání dnes mezi Jehovovými služebníky nelze tolerovat. A naštěstí k němu nedochází často. Ale dejme tomu, že pokřtěný křesťan opustí svého partnera s partnerem někoho jiného. Se svým předchozím partnerem se rozvede a uzavře nové manželství. Pokud neprojeví pokání, bude vyloučen, aby sbor zůstal duchovně čistý. (1. Kor. 5:11–13) Než bude přijat zpátky, bude na něm muset být patrné „ovoce, které přísluší pokání“. (Luk. 3:8; 2. Kor. 2:5–10) To, jak dlouhá doba musí před jeho znovupřijetím uplynout, sice není stanoveno, ale jde o tak závažné provinění, že ho není možné brát na lehkou váhu. Než provinilec prokáže, že jeho pokání je opravdové, nějakou dobu to bude trvat – možná rok nebo ještě déle. A i když takový člověk bude znovu přijat, upřímnost jeho pokání bude ještě posouzena „před Božím soudcovským stolcem“. (Řím. 14:10–12) w16.08 1:12, 13

Řecký výraz překládaný jako „usilovat“ znamená „natahovat se“, možná po něčem, na co by člověk normálně nedosáhl. Použitím tohoto slova apoštol Pavel ukázal, že dělat duchovní pokroky vyžaduje úsilí. Představ si bratra, který přemýšlí o tom, jak by mohl být větším přínosem pro sbor. Rád by se stal služebním pomocníkem, ale uvědomuje si, že ještě musí pracovat na svých křesťanských vlastnostech. Když je pak jmenován, dál se snaží zlepšovat, aby později mohl sloužit jako starší. Podobné úsilí vynakládají i bratři a sestry, kteří chtějí sloužit jako průkopníci, betelité nebo dobrovolníci na stavbách sálů Království. Duchovní pokroky ale může dělat každý z nás. w16.08 3:3, 4

Představ si, jak se asi cítil Nehemjáš, když přišel do Jeruzaléma. Viděl, že Židé kvůli výhrůžkám nepřátel z cizích zemí přestali stavět jeruzalémské hradby. Město bylo téměř nechráněné a Židé na pokraji svých sil. Nechal i Nehemjáš svoje ruce poklesnout? Vůbec ne! Tak jako Mojžíš, Asa a mnozí další i on se vždycky spoléhal na Jehovu. (2. Mojž. 17:8–13; 2. Par. 14:8–13) Ani teď to nebylo jinak. Modlil se k Jehovovi o pomoc a on ho vyslyšel. Svou „velkou mocí a svou silnou rukou“ Židy posílil. (Neh. 2:17–20; 6:9) Věříš tomu, že i dnes Jehova používá svoji velkou moc a silnou ruku, aby pomáhal svým služebníkům? w16.09 1:9

V článku o setkání představitelů církví se v jedněch nizozemských novinách psalo: „Mnozí byli oblečeni neformálně, zvlášť když bylo horko.“ A jak to vypadá na sjezdech svědků Jehovových? Ti jsou často chváleni za to, že se oblékají „cudně a rozumně“, jak se sluší na Boží služebníky. (1. Tim. 2:9, 10, Bible21) Apoštol Pavel mluvil o ženách, ale stejné měřítko platí i pro bratry. Pro nás, kdo uctíváme Jehovu, je důležité, jaké oblečení si vybíráme. A záleží na tom i Jehovovi, který je nejvyšší autoritou ve vesmíru. (1. Mojž. 3:21) Z Bible jasně poznáváme, že svým služebníkům dal měřítka, kterými se v otázce osobního vzhledu mají řídit. Když se proto rozhodujeme, co si vezmeme na sebe, měli bychom brát v úvahu to, co se líbí jemu. w16.09 3:1, 2

Můžeš si prostudovat biblická proroctví nebo doklady toho, že Bible je přesná z historického, archeologického nebo vědeckého hlediska. Jedno fascinující proroctví najdeš v 1. Mojžíšově 3:15. Tento verš nás seznamuje s hlavním námětem Bible, kterým je ospravedlnění Boží svrchovanosti a posvěcení jeho jména prostřednictvím Království. Pomocí obrazného jazyka ukazuje, jak Jehova odstraní všechno zlo, které lidé zažívají už od vzpoury v Edenu. Jak můžeš 1. Mojžíšovu 3:15 prostudovat do hloubky? Třeba tak, že si uděláš časovou osu a připíšeš si k ní klíčové verše, které víc odhalují, jak se toto proroctví v průběhu dějin splňuje. Když uvidíš, jak jsou vzájemně provázané, dojdeš k závěru, že bibličtí proroci a pisatelé museli být „unášeni svatým duchem“. w16.09 4:8

I apoštol Petr měl nějakou dobu předsudky vůči lidem, kteří nebyli židovského původu, ale postupně se těchto negativních pocitů dokázal zbavit. (Sk. 10:28, 34, 35; Gal. 2:11–14) Pokud si u sebe všimneš sebemenších sklonů k předsudkům nebo hrdosti na svůj národ, měl bys vyvinout cílené úsilí, abys je ze svého srdce vykořenil. (1. Petra 1:22) Co ti v tom může pomoct? Uvažuj o tom, že bez ohledu na svůj původ jsme všichni nedokonalí a nezasloužíme si záchranu. (Řím. 3:9, 10, 21–24) Proč si tedy o sobě myslet, že jsme něco víc než druzí? Měli bychom mít stejný názor jako apoštol Pavel, který pomazaným křesťanům řekl: „Již nejste cizími lidmi a cizími usedlíky, ale jste spoluobčané svatých a členové Boží domácnosti.“ (Ef. 2:19) Když se budeme upřímně snažit překonat předsudky vůči lidem, kteří pocházejí z jiného prostředí, pomůže nám to obléknout si novou osobnost. (Kol. 3:10, 11) w16.10 1:9

Co nám pomáhá mít silnou víru? Jehova nám dal své Slovo, Bibli. Když ji budeme pravidelně číst, pokud možno denně, budeme šťastní a věci se nám budou dařit. (Žalm 1:1–3; Sk. 17:11) Stejně jako věrní Boží služebníci ve starověku i my musíme přemýšlet o Božích slibech a žít v souladu s jeho požadavky. Jehova nám také prostřednictvím „věrného a rozvážného otroka“ dává spoustu duchovního pokrmu. (Mat. 24:45) Pokud si budeme vážit všeho, co nás Jehova učí, budeme jako muži a ženy ze starověku, kteří s jistotou očekávali, že se jejich naděje splní. (Hebr. 11:1) Co dalšího pomáhalo Jehovovým svědkům z dávné doby udržovat si pevnou víru? Byla to modlitba. Když Jehovu prosili o pomoc a viděli, jak jim na modlitby odpovídá, jejich víru to posílilo. (Neh. 1:4, 11; Žalm 34:4, 15, 17; Dan. 9:19–21) w16.10 3:7, 8

To, jak je důležité milovat Boha, Ježíš ukázal v odpovědi na otázku: „Které je největší přikázání v Zákoně?“ (Mat. 22:35–40) Víra i láska jsou velmi důležité vlastnosti, a tak je bibličtí pisatelé často zmínili obě v jedné větě nebo slovním spojení. Pavel křesťany vybídl, aby měli „na sobě pancíř víry a lásky“. (1. Tes. 5:8) A Jan uvedl: „To je [Boží] přikázání, abychom měli víru ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovali jeden druhého.“ (1. Jana 3:23) I když víra je důležitá, v budoucnosti už nebudeme muset věřit Božím slibům ohledně nového světa, protože to bude realita. Pořád ale budeme muset rozvíjet lásku k Bohu a lidem. Pavel proto napsal: „Nyní však zůstává víra, naděje, láska, ty tři; ale největší z nich je láska.“ (1. Kor. 13:13) w16.10 4:15–17

Někteří bratři v prvním století cestovali do sborů, aby jim předali „výnosy, o nichž rozhodli apoštolové a starší muži, kteří byli v Jeruzalémě“, neboli vedoucí sbor. (Sk. 16:4) Když se křesťané těmito výnosy řídili, sbory se „dále upevňovaly ve víře a den ze dne početně vzrůstaly“. Co bychom měli dělat my, když dostaneme pokyny od Boží organizace? Bible nás všechny vybízí, abychom byli poslušní a poddajní. (5. Mojž. 30:16; Hebr. 13:7, 17) V Boží organizaci není místo pro kritický ani vzpurný postoj, protože by mohl narušit příjemnou, pokojnou a jednotnou atmosféru ve sborech. Žádný křesťan by samozřejmě nechtěl být jako Diotrefes, který jednal neuctivě a nevěrně. (3. Jana 9, 10) Měli bychom si položit otázky: Povzbuzuju svoje bratry a sestry, aby byli věrní Jehovovi? Reaguju rychle na pokyny, které od Boží organizace dostávám? w16.11 2:10, 11

Židé, kteří se řídili Jehovovými pokyny, měli ve vyhnanství docela normální život. Babyloňané jim dovolili, aby si do určité míry spravovali svoje záležitosti sami. Dokonce mohli i volně cestovat. V té době byl Babylon střediskem obchodu. Starověké dokumenty ukazují, že mnoho Židů se ve vyhnanství naučilo kupovat a prodávat a stali se zručnými řemeslníky. Někteří si dokonce přišli na slušné peníze. Život tam zdaleka nebyl tak těžký, jako byl pro Izraelity v egyptském otroctví stovky let předtím. (2. Mojž. 2:23–25) Budou ale moct Izraelité ještě někdy uctívat Boha v souladu se všemi jeho požadavky? V té době se to zdálo vyloučené. Babyloňané svoje zajatce nikdy nepropouštěli. Jehova přesto svému lidu slíbil, že ho vysvobodí, a také to nakonec udělal. Bůh svoje sliby vždycky plní. (Iz. 55:11) w16.11 4:3, 5

Jak mohlo být o těchto křesťanech řečeno něco takového, když ještě stále žili na zemi? Na základě výkupného Bůh odpustil hříchy Pavlovi a dalším křesťanům v prvním století. Pomazal je svatým duchem a stali se jeho duchovními syny. Tím získali nebeskou naději. Mohli se těšit na to, že pokud zůstanou Bohu věrní, budou žít a vládnout s Kristem v nebi. Pavel o nich ale řekl, že „zemřeli vzhledem k hříchu“, a to už v době, kdy ještě žili a sloužili Bohu na zemi. Použil příklad Ježíše, který zemřel jako člověk a pak byl vzkříšen k nesmrtelnému životu v nebi. Smrt už nad ním nevládla. Podobné to bylo s pomazanými křesťany, kteří se mohli považovat za „mrtvé vzhledem k hříchu, ale za živé vzhledem k Bohu skrze Krista Ježíše“. (Řím. 6:9, 11) Jejich život se úplně změnil, protože je už neovládaly hříšné touhy. Zemřeli vzhledem ke svému dřívějšímu způsobu života. w16.12 1:9, 10

Smýšlet duchovně neznamená, že člověk nemůže přemýšlet a mluvit o ničem jiném než o Bibli, své lásce k Bohu a naději do budoucna. Pavel a další křesťané v prvním století vedli celkem normální život. Těšili se z jídla a pití a mnozí měli rodinu a pracovali, aby se uživili. (Mar. 6:3; 1. Tes. 2:9) Tito Boží služebníci ale nedovolili, aby se kolem takových běžných věcí začal točit jejich život. Potom co se dozvídáme, že Pavel pracoval jako výrobce stanů, biblická zpráva uvádí, čemu se věnoval nejvíc: pravidelně kázal a vyučoval. (Sk. 18:2–4; 20:20, 21, 34, 35) A vybízel k tomu i bratry a sestry v Římě. Měli si z něj vzít příklad a my bychom to měli udělat také. (Řím. 15:15, 16) w16.12 2:5, 15, 16

Můžeme si být jistí, že Jehova si váží všeho, co pro něj děláme. Rozumí nám, když o sobě pochybujeme. Soucítí s námi, když máme obavy, abychom nepřišli o práci a dokázali uživit rodinu. A chápe, že kvůli fyzické nebo psychické nemoci pro něj možná nemůžeme dělat tolik, co dřív. Můžeme mít naprostou jistotu, že si váží toho, když mu i přes problémy zůstáváme věrní. (Hebr. 6:10, 11) Nezapomeň také, že se k Jehovovi můžeme kdykoli modlit a že našim obavám věnuje pozornost. (Žalm 65:2) „Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ nám dá dostatek duševní a duchovní síly, kterou potřebujeme, a možná k tomu použije naše bratry a sestry. (2. Kor. 1:3) Když my projevujeme soucit druhým, těší ho to. (Mat. 6:3, 4) A slibuje, že nás za naše laskavé jednání odmění. w16.12 4:13, 14

Když byl Ježíš na zemi, ze svobodné vůle odmítl lákadla, která mu Satan nabízel. (Mat. 4:10) V upřímné modlitbě večer před svou smrtí znovu prohlásil, že je rozhodnutý konat Boží vůli. Řekl: „Otče, jestliže si přeješ, odstraň ode mne tento pohár. Ať se přesto neděje má vůle, ale tvá.“ (Luk. 22:42) Ježíše můžeme napodobovat v tom, že svoji svobodu budeme využívat k oslavě Jehovy a ke konání jeho vůle. Ale dokážeme to? Dokážeme, protože i my jsme vytvoření k Božímu obrazu. (1. Mojž. 1:26) Máme ale svá omezení. Nemáme absolutní svobodu tak jako Jehova. Boží Slovo ukazuje, že naše svoboda má hranice, které stanovil Jehova a které musíme respektovat. Kromě toho manželky mají být podřízené svým manželům a děti rodičům. (Ef. 5:22; 6:1) w17.01 2:4, 5

Žijeme v úžasné době. Pozemská část Jehovovy organizace v mnoha ohledech roste. Tento růst ale vyžaduje změny. Pokud se změny týkají nás osobně, buďme pokorní a zaměřujme se na to, co si přeje Jehova, a ne my sami. Takový postoj podporuje jednotu. Pavel napsal křesťanům v Římě: „Vždyť právě jako máme v jednom těle mnoho údů, ale údy nemají všechny stejnou úlohu, tak my, ačkoli je nás mnoho, jsme jedno tělo ve spojení s Kristem.“ (Řím. 12:4, 5) Ať už jsou naše okolnosti jakékoli, všichni chceme podporovat Jehovovo velkolepé království. Vy, starší bratři, školte ty mladší, aby věděli, jak mají svoji práci dělat. Vy, mladší bratři, buďte ochotní přijmout odpovědnost, buďte skromní a mějte úctu k těm starším. A vy, manželky, napodobujte Priscillu, která svého manžela Aquilu věrně podporovala v době, kdy se jejich okolnosti změnily. (Sk. 18:2) w17.01 5:15, 16

Gideon poukázal na svůj nevýznamný původ. Jehovovi ale důvěřoval a úkol přijal. Ujistil se, že plně chápe, co po něm Jehova chce, a modlil se o jeho vedení. (Soud. 6:36–40) Byl to silný a odvážný muž, ale zároveň jednal moudře a obezřetně. (Soud. 6:11, 27) Když později lidé chtěli, aby jim vládl, odmítl to. Potom co úkol od Jehovy splnil, se vrátil domů. (Soud. 8:22, 23, 29) Být skromný neznamená, že bychom neměli přijmout další výsady nebo o ně usilovat. Bible nás všechny povzbuzuje, abychom dělali pokroky. (1. Tim. 4:13–15) Znamená to ale, že pokaždé musíme dostat nový úkol? Nemusí to tak být. S Jehovovou podporou můžeme dělat duchovní pokroky i v úloze, kterou právě vykonáváme. Můžeme dál rozvíjet schopnosti, které jsme od Boha dostali, a svoji práci dělat ještě lépe. w17.01 3:15, 16

Za výkupné zaplatil Jehova obrovskou cenu. (1. Petra 1:19) Má lidi tak rád, že za ně nechal zemřít svého milovaného Syna. Ježíš na sebe svým způsobem vzal úlohu našeho prvního lidského otce, Adama. (1. Kor. 15:45) Nedal nám jenom příležitost žít věčně, ale také možnost být zase součástí Jehovovy rodiny. Díky výkupnému se lidé stanou dokonalými a Jehova je bude moct ve své rodině opět přivítat, aniž by porušil svoje zákony. Představ si, jak krásné to bude, až všichni Jehovovi věrní služebníci budou dokonalí. Nebeská i pozemská část jeho rodiny bude tvořit jednotný celek a všichni budeme Božími dětmi. (Řím. 8:21) Vděčnost za výkupné by nás měla motivovat k tomu, abychom se ze všech sil snažili lidem říkat, jaký užitek můžou z tohoto vzácného daru mít. w17.02 1:17, 19

Strážná věž z 15. července 2013 vysvětlila, že „věrný a rozvážný otrok“ je malá skupina pomazaných bratrů, kteří tvoří vedoucí sbor. Ten dělá důležitá rozhodnutí společně, když se jeho členové každý týden scházejí. Díky těmto schůzkám spolu úzce komunikují a jsou jednotní. (Přísl. 20:18) Žádný člen vedoucího sboru není důležitější než ostatní, a tak každý rok předsedá schůzkám někdo jiný. (1. Petra 5:1) Podobně se jednotliví členové vedoucího sboru střídají v čele všech jeho šesti výborů. Nikdo z nich se nepovažuje za vůdce svých bratrů, ale za součást „čeledi“, která je sycena „věrným otrokem“ a podřizuje se jeho vedení. Vedoucí sbor není při své činnosti ani inspirovaný Bohem, ani neomylný. Může se proto zmýlit v naukových nebo organizačních otázkách. w17.02 4:10–12

Důležitým způsobem, jak projevit vděčnost za výkupné, je zasvětit se Jehovovi a dát se pokřtít. Křtem ukazujeme, že „patříme Jehovovi“. (Řím. 14:8) Protože veškerá Jehovova činnost je motivovaná láskou, přeje si, aby to byla význačná vlastnost všech jeho služebníků. (1. Jana 4:8–11) Tím, že milujeme bližní, dáváme najevo, že chceme být „synové svého Otce, který je v nebesích“. (Mat. 5:43–48) Přikázání milovat bližní Ježíš uvedl hned za prvním přikázáním, kterým je milovat Jehovu. (Mat. 22:37–40) Lásku k bližním můžeme projevovat tím, že kážeme dobrou zprávu o Království. A pokud budeme milovat druhé, zejména svoje bratry a sestry, naše láska k Jehovovi bude „učiněna dokonalou“. (1. Jana 4:12, 20) w17.02 2:13, 14

Možná si myslíš, že rozhodnout se tehdy nebylo těžké, protože je vždycky moudré a prospěšné sloužit Jehovovi. Nikoho rozumného by ani nelákalo uctívat Baala. Přesto Izraelité „[kulhali] mezi dvěma různými názory“. Elijáš je tedy moudře vybídl, aby si vybrali, že budou uctívat pravého Boha Jehovu. Proč mohlo být pro Izraelity tak těžké rozhodnout se moudře? Zaprvé, přestali věřit v Jehovu a nechtěli ho poslouchat. Nedůvěřovali mu a nevěnovali čas tomu, aby se o něm učili a čerpali jeho moudrost. (Žalm 25:12) Zadruhé, cizinci, kteří žili na izraelském území a neuctívali Jehovu, zkazili jejich mysl, takže se Izraelité začali věnovat pohanskému uctívání. Před tím je ale Jehova varoval už mnoho let dopředu. (2. Mojž. 23:2) w17.03 2:6, 7

V čem můžeme Ezekjáše napodobit? Možná existuje něco, co narušuje tvůj vztah s Bohem nebo ti brání uctívat ho naplno. Například to může souviset s tím, jak používáš sociální sítě. Samozřejmě že i křesťanům tyto komunikační prostředky někdy pomáhají být v kontaktu s rodinou a přáteli. Mnozí lidé ve světě si ale dělají z druhých na sociálních sítích modly. Přehánějí to a sledují profily mužů a žen, které ve skutečnosti ani neznají, nebo tráví spoustu času tím, že si prohlížejí jejich fotky a čtou si o nich články. Křesťanům ale hrozí nebezpečí, že budou trávit mnoho času věcmi, které nemají žádnou hodnotu. Mohli by dokonce být pyšní na to, kolika lidem se líbí jejich příspěvky, anebo se urazit, když je někdo přestane sledovat. Můžeme si položit otázku: Dávám si pozor, abych si nedělal modly z lidí a abych neztrácel drahocenný čas věcmi, které nejsou důležité? (Ef. 5:15, 16) w17.03 3:14, 17