Září

Z Bible vyplývá, že vytrvávat znamená víc než jen snášet zkoušky a problémy. Souvisí to s naší myslí a srdcem – s tím, jak se na problémy díváme. Člověk, který vytrvává, projevuje odvahu, neochvějnost a trpělivost. Jeden slovník uvádí: „Vytrvalost se projevuje tak, že člověk snáší věci ne s pouhou odevzdaností, ale s planoucí nadějí ... Je to vlastnost, která člověka čelícího vichřici udrží na nohou. Je to ctnost, která může i tu nejtěžší zkoušku přetavit ve slávu, protože se zaměřuje na cíl, a ne na bolest, která cestu k němu provází.“ K tomu, abychom vytrvávali, nás motivuje láska. (1. Kor. 13:4, 7) Díky lásce k Jehovovi jsme ochotní snášet jakýkoli problém, který připustí. (Luk. 22:41, 42) Láska k bratrům nám pomáhá, abychom snášeli jejich nedostatky. (1. Petra 4:8) A láska k manželskému partnerovi nás vede k tomu, abychom svoje manželství upevňovali a snášeli „soužení“, které zažívají i šťastné páry. (1. Kor. 7:28) w16.04 2:3, 4

Řeckým slovem přeloženým jako „věnovali se“ lze vyjádřit myšlenku, že někdo vytrvává s vynaložením velkého úsilí. První křesťané museli čelit útlaku římských úřadů a zároveň odporu ze strany židovských náboženských představitelů, takže pro ně nebylo lehké se k uctívání Jehovy scházet. Přesto ale vytrvali. I dnešní Jehovovi služebníci si shromáždění velmi váží. George Gangas, který byl přes 22 let členem vedoucího sboru, řekl: „Jedním z největších zdrojů radosti a povzbuzení je pro mě možnost účastnit se shromáždění se svými bratry. ... Mé nejniternější myšlenky a touhy mne směřují na shromáždění.“ Díváš se na naše shromáždění stejně? Pokud ano, dej si za cíl, že na ně dál budeš navzdory všem překážkám chodit pravidelně. Ukážeš tím Jehovovi, že máš stejný postoj jako král David, který řekl: „Jehovo, zamiloval jsem si obydlí tvého domu.“ (Žalm 26:8) w16.04 3:16–18

Co bys měl udělat, když se dozvíš, že ses svými slovy nebo jednáním někoho dotkl? S dotyčným si popovídej. Pamatuj při tom, že tvým cílem by nemělo být dokázat mu, že to byla zčásti i jeho vina, ale přiznat svoji chybu a usmířit se. Nejdůležitější je totiž mít se spolukřesťany pokojné vztahy. Zamysli se nad Abrahamem a jeho synovcem Lotem. Oba měli velká stáda a jejich honáci se zřejmě hádali o pastviny. Abraham si přál tento spor urovnat, a proto dal Lotovi možnost, aby si jako první vybral, kde se jeho domácnost usadí. (1. Mojž. 13:1, 2, 5–9) To je krásný příklad pro nás. Abrahamovi šlo o dobré vztahy, ne o vlastní zájmy. Nedoplatil ale na svoji velkorysost? Vůbec ne. Hned potom co urovnal neshodu s Lotem, mu Jehova slíbil bohatou odměnu. (1. Mojž. 13:14–17) Bůh nikdy nedovolí, abychom kvůli tomu, že se řídíme jeho zásadami a že neshody řešíme s láskou, utrpěli trvalou škodu. w16.05 1:11, 12

Jehova nám ve svém Slově dal řadu konkrétních zákonů. Zakázal třeba sexuální nemravnost, modlářství, krádeže nebo opilství. (1. Kor. 6:9, 10) Dostali jsme také některé příkazy. Boží Syn Ježíš nám například svěřil tento nelehký, ale vzrušující úkol: „Jděte ... a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce a Syna a svatého ducha a vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Mat. 28:19, 20) Jehovovy zákony nás v mnoha směrech chrání. Když se jimi řídíme, posiluje to naši sebeúctu, prospívá to našemu zdraví a zlepšuje to vztahy v naší rodině. A co je ještě důležitější, když tyto příkazy, včetně pokynu kázat dobrou zprávu, svědomitě dodržujeme, Jehova z nás má radost a s láskou nás podporuje. w16.05 3:1

Když se necháme Božím duchem vést a budeme přijímat Jehovův pohled na věci, bude to mít pozitivní vliv na naše myšlení, slova i jednání. (Luk. 11:13; Gal. 5:22, 23) Ale i pak si na svoje špatné sklony budeme muset dávat pozor. (Přísl. 4:23) Pokud se nám zdá náš duchovní pokrok pomalý, pamatujme, že rozvíjení křesťanských vlastností je postupný proces, který vyžaduje čas. Musíme být trpěliví a dál se snažit dělat ve svém životě pozitivní změny na základě Božího Slova. Ze začátku se možná budeme muset k některým věcem nutit. Jak se ale časem bude naše myšlení a jednání stále víc shodovat s tím Jehovovým, bude pro nás jednodušší a přirozenější myslet a jednat správně. (Žalm 37:31; Přísl. 23:12; Gal. 5:16, 17) w16.05 4:14, 16

Jehova dnes svoje služebníky formuje hlavně pomocí svého Slova, svatého ducha a křesťanského sboru. Bible nás může tvarovat v případě, že ji pozorně čteme, přemýšlíme o tom, co jsme se dozvěděli, a prosíme Jehovu, aby nám to pomohl uplatňovat. David napsal: „Když jsem na tebe vzpomněl na svém loži, během nočních hlídek o tobě rozjímám.“ (Žalm 63:6) Také řekl: „Budu žehnat Jehovovi, který mi dal radu. Skutečně, během nocí mě napravují mé nejvnitřnější city.“ (Žalm 16:7, ppč.) Ano, David dovolil, aby Jehovovy rady – i když někdy byly velmi otevřené – utvářely jeho nejvnitřnější myšlenky a city. (2. Sam. 12:1–13) David je pro nás skvělým příkladem pokory a poslušnosti. Zeptej se sám sebe: Když si čtu Bibli, rozjímám o ní? Nechávám Boží Slovo působit na svoje nejvnitřnější myšlenky a pocity? Mohl bych se v tom zlepšit? (Žalm 1:3) w16.06 1:11

Musíme si uvědomovat, že od doby, kdy lidé byli dokonalí, už uplynulo 6 000 let. Nedokonalí lidé dělají chyby. Neměli bychom proto od svých spoluvěřících očekávat příliš a dovolit, aby nás jejich chyby okrádaly o radost, že můžeme v těchto posledních dnech patřit k Božímu lidu. Ještě smutnější by bylo, kdybychom kvůli chybám druhých opustili Jehovovu organizaci. Ztratili bychom totiž nejen možnost sloužit Bohu, ale také naději na život v novém světě. K tomu, abychom si udrželi radost a pevnou naději, nám pomůže, když budeme pamatovat na tento Jehovův povzbudivý slib: „Hle, tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce.“ (Iz. 65:17; 2. Petra 3:13) Nedovol, aby tě chyby druhých připravily o tuto nádhernou budoucnost. w16.06 4:13, 14

Výraz „jeden Jehova“ nese myšlenku spolehlivosti a stálosti, kterými se vyznačuje Jehovova činnost a jeho záměr. Jehova není nevyzpytatelný a nejedná rozporuplně. Naopak je věrný a čestný a vždy jedná podle svých zásad. Abrahamovi slíbil, že jeho potomkům dá Zaslíbenou zemi, a potom vykonal mocné skutky, aby tento slib splnil. Ani za 430 let, která mezitím uplynula, jeho odhodlání dodržet své slovo nezesláblo. (1. Mojž. 12:1, 2, 7; 2. Mojž. 12:40, 41) Když o několik set let později nazval Jehova Izraelity svými svědky, prohlásil: „Jsem Týž. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a po mně nadále nebyl žádný.“ Pak znovu zdůraznil, že jeho záměr se nikdy nezmění, když řekl: „Jsem po celý čas Týž.“ (Iz. 43:10, 13; 44:6; 48:12) Izraelité mohli být šťastní, že slouží Bohu, na kterého se můžou vždy spolehnout. A za to samé jsme vděční i my dnes. (Mal. 3:6; Jak. 1:17) w16.06 3:6, 7

V dnešní době má většina států svoje „strážné“ v podobě pohraničních hlídek a moderních kamerových systémů. Účelem takových opatření je odhalit osoby, které neoprávněně vnikly na území těchto států nebo představují bezpečnostní riziko. Takoví „strážní“ však vidí pouze hrozby ze strany lidí nebo lidských vlád. Nevědí o existenci Božího nebeského království v rukou Krista a už vůbec netuší, že tato vláda brzy vykoná rozsudek nad všemi národy. (Iz. 9:6, 7, ppč.; 56:10; Dan. 2:44) Pokud jsme ale duchovně bdělí a ostražití, Jehovův den soudu nás nezaskočí. (Žalm 130:6) Čím blíž je konec tohoto systému, tím náročnější je zůstat bdělí. Kdybychom ale právě teď duchovně usnuli, bylo by to tragické. w16.07 2:2, 9, 10

Pavel dřív pronásledoval křesťany, a tak si dobře uvědomoval, že si Boží velké milosrdenství nijak nezasloužil. Krátce před svou smrtí napsal svému spolupracovníku Timoteovi: „Jsem vděčný Kristu Ježíši, našemu Pánu, který mi předal sílu, protože mě uznal za věrného tím, že mi přidělil službu.“ (1. Tim. 1:12–14) Co bylo touto službou? Starším z efezského sboru Pavel řekl: „Vůbec [si] necením svou duši jako drahou, jen když budu moci dokončit svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše, abych vydal důkladné svědectví o dobré zprávě o Boží nezasloužené laskavosti.“ (Sk. 20:24) Svým nadšením pro službu dal vynikající příklad dnešním křesťanům a ukázal, že nezasloužená laskavost, kterou mu Bůh projevil, skutečně nebyla „marná“. w16.07 4:1–3

Jehova sice někdy svoje věrné služebníky nechá na určitou výsadu nebo změnu okolností čekat, ale můžou si být jistí, že je vždycky bude podporovat. Například Abraham dostal slib, že bude mít syna. I když na jeho narození musel čekat mnoho let, po celou tu dobu byl trpělivý a neztratil víru. A Jehova ho nezklamal. (1. Mojž. 15:3, 4; 21:5; Hebr. 6:12–15) Je pravda, že čekat není snadné. (Přísl. 13:12) Kdybychom ale pořád řešili svoje nenaplněná očekávání, mohlo by nás to deptat. Lepší je věnovat čas tomu, abychom se v duchovním ohledu zlepšovali a byli díky tomu způsobilí ujmout se odpovědných úkolů ve sboru. Pokud si čteme Boží Slovo a uvažujeme o něm, získáváme tak moudrost, pochopení, dobrý úsudek, poznání, schopnost přemýšlet a zdravou mysl. Každý den musíme řešit nejrůznější otázky – jakou zábavu a oblečení si vybrat, jak hospodařit s penězi a jak vycházet s druhými. Když v těchto situacích uplatňujeme to, co jsme se z Bible naučili, dokážeme se rozhodovat tak, abychom Jehovovi dělali radost. w16.08 3:9–11

Jehova pomohl Izraelitům porazit Amalekity a Etiopy. Nehemjášovi a dalším Židům dal sílu dokončit stavební práce. Podobně i nám dá sílu nepodlehnout odporu, apatii nebo úzkosti a pokračovat v kazatelské činnosti. (1. Petra 5:10) Neočekáváme, že Jehova pro nás bude dělat zázraky. Svým dílem musíme přispět i my. Měli bychom denně číst Bibli, každý týden se připravovat na shromáždění a účastnit se jich, mít osobní a rodinné studium a často se k Jehovovi modlit. Nikdy nepřipusťme, aby nám jiné zájmy a činnosti bránily využívat všeho, čím nás Jehova posiluje a povzbuzuje. Pokud máš pocit, že tvoje ruce v nějaké z těchto oblastí klesají, pros Jehovu o pomoc. Pak se i na tobě splní slova „Bůh ... ve vás působí, abyste chtěli i jednali“. w16.09 1:12

Apoštol Pavel sice doporučoval svobodný stav, ale zároveň řekl výše uvedená slova. Potom dodal: „Nemají-li sebeovládání, ať vstoupí do manželství, neboť je lepší vstoupit do manželství než planout vášní.“ Uzavření manželství může člověku pomoct, aby nepropadl masturbaci nebo sexuální nemravnosti. Určitou roli v rozhodování může hrát i věk. Pavel prohlásil: „Jestliže si ... někdo myslí, že se chová nepatřičně ke svému panenství, jestliže překročilo rozkvět mládí, a mělo by se tak stát, ať udělá, co chce; nehřeší. Ať vstoupí do manželství.“ (1. Kor. 7:9, 36; 1. Tim. 4:1–3) Člověk by ale neměl vstupovat do manželství jen proto, aby uspokojil touhy, které jsou v mládí nejsilnější. Možná totiž ještě není dost zralý na to, aby přijal zodpovědnost, kterou manželství přináší. w16.08 1:17

Mnozí lidé si dělají závěry podle toho, „co se jeví očím“. (1. Sam. 16:7) Jako Boží služebníci proto chápeme, že si na sebe nemůžeme vzít něco jenom proto, že je to pohodlné a že se nám to líbí. Biblické zásady by nás měly vést k tomu, že nebudeme nosit nic přiléhavého, odhalujícího nebo provokativního. Nevezmeme si proto na sebe nic, co by odhalovalo nebo zvýrazňovalo intimní části těla. Neměli bychom se oblékat tak, že by to druhé uvádělo do rozpaků nebo by nevěděli, kam s očima. Když budeme hezky upravení, čistí a cudně oblečení, lidé si nás spíš budou vážit a budou se chtít něco dozvědět o Bohu, kterého uctíváme. Taky budou mít úctu k naší organizaci a rádi si poslechnou zprávu, kterou kážeme. w16.09 3:5, 6

Nepředpokládej, že víš, čemu lidé věří. Někteří říkají, že věří v evoluci, ale zároveň si myslí, že Bůh existuje. Zastávají názor, že Bůh použil evoluci ke stvoření různých forem života. Jiní se přiklánějí k evoluci proto, že se o ní učili ve škole, a tak ji berou jako fakt. A ještě další přestali věřit v Boha, protože jsou zklamaní z toho, co se děje v církvích. Takže když s někým mluvíš o tom, jak vznikl život, je většinou moudré se nejdřív ptát. Zjisti, co si myslí ten druhý. Když budeš rozumný a ochotný naslouchat, je pravděpodobné, že i on bude naslouchat tobě. Pokud někdo napadá tvoji víru ve stvoření, taktně ho požádej, aby vysvětlil on tobě, jak mohl život vzniknout bez stvořitele. Aby se mohla první forma života vyvíjet dál, musela být schopná reprodukce. Profesor chemie David Deamer řekl: „Člověk je ohromen komplexností i té nejjednodušší formy života.“ w16.09 4:12, 13

I když si úplně nejsme jistí, koho měl Pavel na mysli, mohli k takovým lidem patřit třeba Nabot a Zecharjáš, kteří byli ukamenováni za to, že poslouchali Boha a konali jeho vůli. (1. Král. 21:3, 15; 2. Par. 24:20, 21) Daniel a jeho přátelé se zase „odmítli ... zachránit“ tím, že by uctívali falešné bohy. Díky pevné víře pak obrazně řečeno „zacpávali tlamy lvů“ a „zastavovali sílu ohně“. (Hebr. 11:33, 34; Dan. 3:16–18, 20, 28; 6:13, 16, 21–23) Kvůli svojí víře byli proroci jako Mikajáš a Jeremjáš „zkoušeni posměchem ... a vězeními“. Jiní, například Elijáš, „putovali po pouštích a horách a jeskyních a doupatech země“. Všichni ve zkouškách vytrvali, protože s jistotou očekávali věci, ve které doufali. (Hebr. 11:1, 36–38; 1. Král. 18:13; 22:24–27; Jer. 20:1, 2; 28:10, 11; 32:2) w16.10 3:10, 11

Laskavost k cizincům, kteří přijdou na shromáždění, můžeme projevit tím, že je vřele přivítáme. Asi jsme si všimli, že imigranti bývají nesmělí a drží se stranou. Kvůli prostředí, ve kterém vyrůstali, nebo sociálnímu postavení si možná připadají méněcenní. Měli bychom proto být iniciativní a upřímně se o ně zajímat. Pokud je ve tvém jazyce k dispozici aplikace JW Language, můžeš se naučit, jak cizince přivítat v jejich mateřštině. (Fil. 2:4) Možná jsi na rozpacích, když si máš povídat s někým z jiné kultury. Co ti pomůže takové pocity překonat? Třeba to, že mu řekneš něco o sobě. Možná brzy zjistíš, že toho máte společného víc, než sis myslel, a že každá kultura má svoje kladné i záporné stránky. w16.10 1:13, 14

K duchovní čistotě sboru můžeš přispět tím, že uplatňuješ pokyny z Božího Slova. Uvažuj o situaci, která vyvstala ve starověkém Korintu. Apoštol Pavel tam vynaložil velké úsilí, aby mnoha lidem pomohl poznat pravdu, a korintské bratry a sestry miloval. (1. Kor. 1:1, 2) Představ si, jak se asi cítil, když se dozvěděl, že jeden člen sboru žije nemravně a sbor takové jednání toleruje. Pavel starším řekl, aby „předali takového muže Satanovi“, neboli ho vyloučili. Aby sbor zachovali čistý, museli ho zbavit „kvasu“. (1. Kor. 5:1, 5–7, 12) Tím, že podpoříme rozhodnutí starších vyloučit nekajícného provinilce, pomáháme zachovat ve sboru čistotu. A jeho to možná podnítí, aby svého jednání litoval a prosil Jehovu o odpuštění. w16.11 2:14

Když druhé povzbudíme, můžeme jim hodně pomoct. Rubén říká: „Spoustu let jsem bojoval s pocity méněcennosti. Pak jsem byl ve službě s jedním starším, který si všiml, že mám špatný den. S pochopením mě vyslechl a pochválil mě za to, co se mi daří. Taky mi připomněl Ježíšova slova, že každý z nás je cennější než mnoho vrabců. Tu myšlenku si často opakuju a pořád mě povzbuzuje. Ten starší mi tehdy strašně moc pomohl.“ (Mat. 10:31) Bible říká, že bychom se měli pravidelně povzbuzovat. Apoštol Pavel napsal hebrejským křesťanům: „Dále každý den jeden druhého vybízejte [neboli povzbuzujte] ..., aby se někdo z vás nezatvrdil podvodnou mocí hříchu.“ (Hebr. 3:13) Pokud jsi sám zažil, jaké to je, když tě někdo povzbudí, určitě budeš souhlasit s tím, že je důležité se touto radou řídit. w16.11 1:2, 3

Pohanský císař Konstantin, který vládl v Římské říši, roku 313 n. l. zlegalizoval „křesťanství“. Uspořádal setkání s církevními představiteli, které je známé jako nikajský koncil. Po něm poslal do vyhnanství kněze Aria, protože odmítl přijmout názor, že Ježíš je Bůh. Za vlády císaře Theodosia I. (379–395 n. l.) se katolická církev – jak začalo být odpadlé křesťanství známo – stala v Římské říši oficiálním náboženstvím. Historikové říkají, že pohanský Řím se během vlády tohoto císaře stal křesťanským. Pravda je ale taková, že v té době už odpadlí křesťané přijali pohanské nauky, takže byli součástí Velkého Babylonu. I tehdy ale žilo několik málo pomazaných křesťanů, o kterých Ježíš mluvil jako o pšenici. Ze všech sil se snažili Boha uctívat správným způsobem. (Mat. 13:24, 25, 37–39) w16.11 4:8, 9

Žijeme v době plné stresu. Ďábel nenávistně zuří, „obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil“. (1. Petra 5:8; Zjev. 12:17) Není proto překvapivé, že také my občas zažíváme „úzkosti v duši“. Takové pocity mívali i Boží služebníci v minulosti, jako byl třeba král David. (Žalm 13:3, Bible21) Apoštol Pavel zase cítil „úzkost o všechny sbory“. (2. Kor. 11:28) Co ale můžeme dělat, když se nás takové pocity zmocní? Náš milující nebeský Otec pomohl bojovat s úzkostí svým služebníkům v minulosti a rád pomůže i nám dnes. Jak? 1. Můžeš se k Jehovovi upřímně modlit. 2. Můžeš číst Boží Slovo a rozjímat o něm. 3. Můžeš prosit o svatého ducha. 4. Můžeš se svěřit někomu, komu důvěřuješ. w16.12 3:1, 2

V prvním století byli někteří lidé v Korintu zloději, homosexuálové, cizoložníci, modláři a opilci. Když ale poznali Jehovu a zamilovali si ho, změnili se. Za to, co dělali předtím, se styděli. (Řím. 6:21; 1. Kor. 6:9–11) Podobné změny museli udělat i někteří křesťané v Římě. Pavel jim napsal: „Dále nepředkládejte své údy hříchu jako zbraně nespravedlnosti, ale předkládejte se Bohu jako oživení z mrtvých, a také své údy předkládejte Bohu jako zbraně spravedlnosti.“ (Řím. 6:13) Pavel si byl jistý, že dokážou jednat správně a díky tomu budou mít z Boží nezasloužené laskavosti užitek i dál. w16.12 1:13

Jehova nás stvořil tak, že máme úžasné schopnosti. Dal nám například schopnost přemýšlet, takže dokážeme řešit problémy a plánovat budoucnost. (Přísl. 2:11) Máme fyzickou sílu a díky ní můžeme svoje plány uskutečňovat a dosahovat svých cílů. (Fil. 2:13) Dal nám také svědomí – vrozený smysl pro to, co je správné a co je špatné – a tak nemusíme dělat chyby, a když nějakou uděláme, můžeme ji napravit. (Řím. 2:15) Jehova očekává, že svoje schopnosti budeme používat správným způsobem. Například v Hebrejských písmech čteme, že „plány pilného jistě vedou k výhodě“, a také: „Všechno, co chce činit tvá ruka, konej právě svou silou.“ (Přísl. 21:5; Kaz. 9:10) Křesťanská řecká písma obsahují vybídky jako „pokud k tomu tedy máme příhodný čas, skutečně konejme dobro všem“ nebo „úměrně k tomu, jak každý z vás obdržel dar, používejte jej tak, že jeden druhému sloužíte“. (Gal. 6:10; 1. Petra 4:10) Je tedy jasné, že Jehova chce, abychom svoje síly využívali k vlastnímu dobru i ve prospěch druhých. w17.01 1:1, 2

Potomci Adama a Evy zdědili po svých rodičích nedokonalost a umírají. Právo svobodně se rozhodovat jim ale zůstalo. Je to vidět z toho, jak Bůh jednal s izraelským národem. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše dal lidem na výběr, jestli přijmou nebo odmítnou výsadu stát se jeho zvláštním majetkem. (2. Mojž. 19:3–6) Jak na to reagovali? Dobrovolně se rozhodli, že se budou chovat tak, aby mohli nést Boží jméno, a jednohlasně prohlásili: „Všechno, co Jehova mluvil, jsme ochotni dělat.“ (2. Mojž. 19:8) Je škoda, že později svůj slib Jehovovi porušili. Z tohoto varovného příkladu bychom si měli vzít poučení. Nikdy si nepřestaňme vážit daru svobodné vůle a dál se držme Jehovy a poslouchejme jeho zákony. w17.01 2:9

Někdy během vlády krále Jeroboama poslal Jehova jednoho judského proroka, aby tomuto odpadlému izraelskému králi sdělil přísný rozsudek. Pokorný prorok úkol věrně splnil a Jeroboam se na něj rozzuřil. Jehova ale svého proroka ochránil. (1. Král. 13:1–10) Na cestě domů prorok nečekaně potkal starého muže z nedalekého města Betelu, který tvrdil, že i on je Jehovův prorok. Mladšího muže oklamal a ten neuposlechl Jehovovy jasné pokyny „nebudeš tam jíst chléb ani pít vodu“ a „nepůjdeš zase zpátky cestou, kterou jsi šel“. Jehovovi se to nelíbilo. Mladého proroka na cestě napadl lev a zabil ho. (1. Král. 13:11–24) Proč se kdysi skromný prorok opovážlivě rozhodl jít s tím falešným starším mužem? To se v Bibli nedočteme. Ale mohlo to být tak, že úplně zapomněl, že by měl být „skromný, když [chodí] se svým Bohem“. w17.01 4:1–3

Úplně první věta v Bibli vyjadřuje jednoduchou, ale hlubokou myšlenku. Zní: „Na počátku Bůh stvořil nebesa a zemi.“ (1. Mojž. 1:1) Je pravda, že o věcech, které Bůh stvořil a ke kterým patří třeba vesmír, světlo a gravitace, toho víme velmi málo. Člověk probádal jenom nepatrnou část vesmíru. (Kaz. 3:11) Jehova nám ale dovolil poznat svůj záměr se zemí a s lidmi. Země měla být ideálním domovem pro muže a ženy vytvořené k Božímu obrazu. (1. Mojž. 1:26) Měli být jeho dětmi a on měl být jejich Otcem. Třetí kapitola 1. Mojžíšovy vysvětluje, že při splňování Božího záměru vyvstal problém. (1. Mojž. 3:1–7) Ten ale v žádném případě nebyl nepřekonatelnou překážkou. Jehovovi nemůže v uskutečnění jeho záměru nic zabránit. (Iz. 46:10; 55:11) Můžeme si proto být jistí, že se splní, a to ve stanovený čas. w17.02 1:1, 2

Jelikož svatý duch je neviditelná síla, jak mohli Izraelité poznat, že na Mojžíše působí? Mojžíš díky němu vykonával zázraky a oznámil Boží jméno faraonovi. (2. Mojž. 7:1–3) Díky svatému duchu také získal krásné vlastnosti, jako je láska, mírnost a trpělivost, a tak dokázal být dobrým vůdcem Izraelitů. Bylo tedy jasné, že do čela svého lidu vybral Mojžíše Jehova. Později Jehova svým duchem působil na další muže, které pověřil vedením svého lidu. „Jozue, syn Nunův, byl plný ducha moudrosti.“ (5. Mojž. 34:9) „Jehovův duch zahalil Gideona.“ (Soud. 6:34) A o Davidovi čteme, že na něj „začal ... působit Jehovův duch“. (1. Sam. 16:13) Všichni tito muži se spoléhali na to, že jim svatý duch bude pomáhat konat to, co by z vlastní síly nedokázali. (Jozue 11:16, 17; Soud. 7:7, 22; 1. Sam. 17:37, 50) w17.02 3:3–5

Pavel respektoval právo svých bratrů svobodně se rozhodovat a dal nám tím vynikající příklad. Když dnes starší někomu dávají radu v osobní záležitosti, měli by Pavlův příklad napodobovat. Rádi křesťanům poskytnou informace založené na Bibli, ale dávají si pozor, aby za jednotlivé bratry a sestry nerozhodovali. A je to rozumné, protože za svá rozhodnutí ponesou odpovědnost zvěstovatelé. Poučení je tedy jasné: Můžeme druhým projevit zájem tím, že jim poukážeme na biblické zásady nebo rady. Přesto je to jejich právo a odpovědnost udělat osobní rozhodnutí. Pokud se rozhodnou moudře, budou z toho mít užitek. Nikdy bychom si neměli myslet, že máme oprávnění rozhodovat za ně. w17.03 2:11

„Věrný otrok“ projevuje mimořádnou víru tím, že plně podporuje šíření dobré zprávy o Království. Patříš k „jiným ovcím“, které pomazaným křesťanům v této důležité činnosti pomáhají? Určitě budeš šťastný, až uslyšíš slova svého vůdce Ježíše: „Do té míry, jak jste to činili jednomu z nejmenších z těchto mých bratrů, činili jste to mně.“ (Mat. 25:34–40) Když se Ježíš vrátil do nebe, svoje následovníky neopustil. (Mat. 28:20) Z vlastní zkušenosti věděl, jak moc mu svatý duch, andělé a Boží Slovo pomáhali poskytovat vedení, když byl na zemi. Proto dohlíží na to, aby dnes měl „věrný otrok“ stejnou pomoc. Bratři z vedoucího sboru „neustále následují Beránka, ať jde kamkoli“. (Zjev. 14:4) Tím, že se řídíme jejich pokyny, vlastně následujeme našeho vůdce Ježíše. Pod jeho vedením se brzy dostaneme do nového světa, kde budeme žít věčně. (Zjev. 7:14–17) To nemůže slíbit žádný lidský vůdce! w17.02 4:17–19

Když čelíme problému, na který nestačíme, není těžké pamatovat na to, že pomoc musíme hledat u Jehovy. Ale co když máme méně závažný problém? Spolehneme se na lidské uvažování a pokusíme se to vyřešit po svém? Nebo hledáme příslušné biblické zásady, snažíme se je uplatnit a tak ukážeme, že se spoléháme na Jehovův způsob řešení? Když ti například někdo z rodiny občas brání v návštěvě shromáždění nebo sjezdů, prosíš Jehovu o vedení a o to, aby ti pomohl rozpoznat, jaké řešení je nejlepší? A co když přijdeš o práci a nedaří se ti sehnat jinou? Řekneš i tak svému případnému budoucímu zaměstnavateli, že máš v plánu pravidelně chodit na shromáždění? Ať jsme v jakékoli situaci, je moudré řídit se slovy dnešního denního textu. w17.03 4:6