Březen

Při čtení prvních dvou kapitol První knihy Mojžíšovy můžeme vidět, že Adam a Eva měli takovou svobodu, o jaké se nám dnes může jenom zdát – svobodu od bídy, strachu a útlaku. Byli úplně oproštění od starostí o jídlo, práci, zdraví a život. (1. Mojž. 1:27–29; 2:8, 9, 15) Když ale mluvíme o svobodě, je důležité si uvědomit, že jenom Bůh Jehova má to, co můžeme nazvat absolutní a neomezenou svobodou. Proč? Protože je stvořitel všech věcí a také všemohoucí nejvyšší panovník ve vesmíru. (1. Tim. 1:17; Zjev. 4:11) Všechny bytosti v nebi a na zemi mají tedy jenom relativní svobodu. Musí uznávat, že Jehova má absolutní pravomoc ukládat oprávněná, nutná a rozumná omezení. To vlastně dělá už od úplného začátku lidské historie. w18.04 1:4, 6

V tomto světě to zvládáme pouze s Jehovovou pomocí. (2. Kor. 4:7, 8) Přemýšlej ale o lidech, kteří bojují, aby v tomto světě přežili, a přitom nemají Jehovu za přítele. Podobně jako Ježíšovi i nám je jich líto, a proto jim chceme říct „zprávu o něčem lepším“. S těmi, které učíš, měj trpělivost. Pamatuj, že o některých biblických pravdách, které my známe moc dobře, možná nikdy nepřemýšleli. A mnozí mají k naukám, kterým věří, silný citový vztah. Můžou mít pocit, že jejich náboženské názory je spojují s jejich rodinou, kulturou a komunitou. Než tedy někomu vysvětlíme, že by se měl vzdát svých oblíbených starých nauk, musíme mu nejdřív pomoct poznat a zamilovat si nové pravdy – biblické nauky, které zpočátku neznal. Až potom bude připravený své staré názory opustit. Udělat takové změny může někomu trvat dlouho. (Řím. 12:2) w19.03 13:10, 12, 13

Tím, že Jehova vyjádřil Ježíšovi lásku a ocenění, nám dal příklad, abychom hledali příležitosti, kdy můžeme druhé povzbudit. (Jan 5:20) Zahřeje nás u srdce, když cítíme lásku někoho, koho máme rádi, nebo když nás takový člověk pochválí za to, co děláme. Podobně naši bratři a sestry ve sboru a členové naší rodiny potřebují cítit, že je máme rádi, a slyšet naše povzbudivá slova. Když druhé chválíme, posilujeme jejich víru a pomáháme jim, aby věrně sloužili Jehovovi. Rodiče by měli povzbuzovat hlavně svoje děti. Když je upřímně chválí a dávají jim najevo, že je milují, dětem se dobře daří. Ze slov „schválil jsem tě“ vidíme, že Jehova si byl jistý, že Ježíš věrně udělá to, co si jeho Otec přeje. I my tedy můžeme naprosto důvěřovat, že Ježíš věrně splní všechny Jehovovy sliby. (2. Kor. 1:20) Když o Ježíšovi přemýšlíme, jsme ještě víc rozhodnutí učit se od něj a napodobovat ho. (1. Petra 2:21) w19.03 11:3, 5, 6

Když dostaneme nějaký vzácný dar, chceme dárci vyjádřit vděčnost. Jehova Izraelity osvobodil z otroctví v Egyptě, ale oni si toho vůbec nevážili. Během několika měsíců začali toužit po jídle a pití, které tam měli, a stěžovali si na mannu, kterou jim Jehova v pustině poskytoval. Dokonce se do Egypta chtěli vrátit! Jenom si to představ: Ryby, okurky, vodní melouny, pór, cibule a česnek pro ně měly větší hodnotu než to, že mohli svobodně uctívat pravého Boha. Není divu, že se na ně Jehova velmi rozhněval. (4. Mojž. 11:5, 6, 10; 14:3, 4) Můžeme se z toho hodně naučit. Apoštol Pavel všechny křesťany vybídl, aby si nepřestali vážit svobody, kterou jim Jehova prostřednictvím svého Syna laskavě dal. (2. Kor. 6:1) w18.04 2:6, 7

Všichni chceme, aby nás druzí měli rádi a jednali s námi férově. Pokud nám někdo opakovaně lásku odpírá anebo nám křivdí, můžeme se cítit bezcenní a být zoufalí. Jehova ví, že toužíme po lásce a právu. (Žalm 33:5) Můžeme si být jistí, že nás miluje a přeje si, aby se s námi jednalo spravedlivě. Jasně to uvidíme, když se hlouběji zamyslíme nad Zákonem, který Jehova dal izraelskému národu prostřednictvím Mojžíše. Když pozorně čteme Mojžíšův zákon, poznáváme, že náš milující Bůh Jehova má vřelé city. (Řím. 13:8–10) To, že Mojžíšův zákon byl založený na lásce, můžeme říct proto, že láska Jehovu motivuje ke všemu, co dělá. (1. Jana 4:8) Celou tuto sbírku zákonů postavil na dvou základních přikázáních – budeš milovat Boha a budeš milovat svého bližního. (3. Mojž. 19:18; 5. Mojž. 6:5; Mat. 22:36–40) Každé z těch víc než 600 přikázání nás něco učí o Jehovově lásce. w19.02 9:1-4

Job si dával pozor na to, jak se chová k ženám. (Job 31:1) Věděl, že by neměl věnovat pozornost žádné jiné ženě než své manželce. My žijeme ve světě, kde se s pokušením jednat nemravně setkáváme na každém kroku. Budeš jako Job a zakážeš si věnovat nevhodnou pozornost komukoli, kdo není tvým manželským partnerem? Zakážeš si také dívat se na nemravné nebo erotické obrázky, ať už na ně narazíš kdekoli? (Mat. 5:28) Když se každý den snažíme v této oblasti ovládat, posilujeme tím svoje rozhodnutí zůstat Bohu věrní. Job poslouchal Jehovu i v tom, jaký názor měl na hmotné věci. Uvědomoval si, že kdyby se spoléhal na svoje bohatství, byla by to vážná chyba zasluhující trest. (Job 31:24, 25, 28) My žijeme ve světě zaměřeném na peníze. Pokud se snažíme mít na peníze a majetek správný pohled, jak nás k tomu Bible vybízí, posilujeme svoje odhodlání zůstat Bohu oddaní. (Přísl. 30:8, 9; Mat. 6:19, 20) w19.02 6:13, 14

Ve všem, co Ježíš dělal, dokonale napodoboval Jehovovu hlubokou lásku k nám. (1. Jana 4:8–10) Tím největším projevem jeho lásky bylo to, že za nás zemřel. Ať už patříme k pomazaným, nebo k jiným ovcím, z toho, že nám Jehova a jeho Syn dali najevo lásku tímto způsobem, máme velký užitek. (Jan 10:16; 1. Jana 2:2) Přemýšlej také o tom, z čeho se poslední večeře skládala. Dokazuje to Ježíšovu lásku a ohleduplnost k jeho učedníkům. Jak? Ježíš dal najevo lásku ke svým pomazaným následovníkům tím, že nezavedl nějaký složitý obřad, ale použil jednoduché jídlo. V průběhu let měli tito pomazaní učedníci slavit Památnou slavnost každý rok, a to za různých okolností, někdy i ve vězení. (Zjev. 2:10) Bylo v jejich silách Ježíše poslouchat? Ano, bylo! Až do dnešní doby se praví křesťané snaží si Ježíšovu smrt připomínat. w19.01 4:13-15

K této svobodě patří svoboda od falešného náboženství, neznalosti a pověr. Těšíme se na to, až budeme mít v budoucnosti „slavnou svobodu Božích dětí“. (Řím. 8:21) Něco z této svobody můžeš zažívat už teď, když zůstáváš v Kristově slovu neboli učení. (Jan 8:31) Tak poznáš pravdu, to znamená, že budeš nejenom vědět, o čem je, ale také podle ní budeš žít. V tomto starém světě je i takzvaný dobrý život nejistý a krátký. Žádný člověk neví, co bude zítra. (Jak. 4:13, 14) To nejlepší, co můžeš udělat, je rozhodovat se tak, abys získal „skutečný život“, věčný život v Božím nádherném novém světě. (1. Tim. 6:19) Jehova nikoho nenutí, aby mu sloužil. Je na každém z nás, co se rozhodneme udělat. Měj Jehovu jako svůj „podíl“ – každý den posiluj svůj vztah s ním. (Žalm 16:5) Važ si všech dobrých věcí, které ti dává. (Žalm 103:5) A buď si jistý, že se díky Jehovovi budeš moct radovat a žít věčně. (Žalm 16:11) w18.12 4:19, 21

Všichni křesťané by se měli snažit mít manželství v úctě stejně jako Ježíš a Jehova. Jsme ale nedokonalí, a tak se to některým nedaří. (Řím. 7:18–23) Problémy v manželství měli i křesťané v prvním století. Pavel jim napsal, „že by manželka neměla odejít od svého manžela“. Právě to se ale někdy stávalo. (1. Kor. 7:10) Pavel neřekl, jaké situace vedou k tomu, že od sebe manželé odejdou. Příčinou ale nemohlo být například to, že se manžel dopustil sexuální nemravnosti, protože v tom případě by manželka měla důvod se rozvést a mohla by se znovu vdát. O manželce, která odešla od svého manžela, Pavel napsal: „Ať zůstane nevdaná nebo ať se opět smíří se svým manželem.“ Bůh je tedy stále vnímal jako manžele. Pavel jim radil, že pokud je problémem cokoli jiného než sexuální nemravnost, cílem by mělo být se usmířit. Mohli požádat o pomoc starší ve sboru. w18.12 2:14, 15

Bůh si přeje, abychom prohlubovali svůj vztah s ním a co nejvíc se věnovali kazatelské činnosti. (Mat. 28:19, 20; Jak. 4:8) Nicméně někteří lidé, i když to s námi myslí dobře, se můžou snažit nás od těchto věcí odradit. Co když ti například zaměstnavatel nabídne lepší pozici a výrazné zvýšení platu, ale znamenalo by to, že ti práce bude zasahovat do duchovních činností? Nebo co když ještě studuješ a dostaneš příležitost získat nějaké další vzdělání, ale musel by ses kvůli tomu odstěhovat z domova? Budeš vědět, co udělat? Anebo se v tu chvíli budeš potřebovat pomodlit, najít si informace a poradit se s druhými? Není lepší zjistit si Jehovův názor na tyto věci už teď a snažit se přijmout ho za svůj? Když pak nějakou takovou nabídku dostaneš, zjistíš, že to není až takové pokušení. Máš totiž duchovní cíle, víš, co chceš, a tak už teď jenom stačí v souladu se svým rozhodnutím jednat. w18.11 5:18

Šalomoun se stal izraelským králem, když byl ještě mladý muž. Krátce potom co usedl na trůn, se mu ve snu objevil Jehova a řekl mu: „Žádej, co bych ti měl dát.“ Šalomoun odpověděl, že je mladý a nezkušený, a poprosil: „Dáš svému sluhovi poslušné srdce, aby soudil tvůj lid.“ (1. Král. 3:5–10) Z toho, že žádal o „poslušné srdce“, je vidět, že byl skromný. Není tedy divu, že ho Jehova miloval! (2. Sam. 12:24) Odpověď tohoto mladého krále Jehovu tak potěšila, že mu dal „moudré a rozumějící srdce“. (1. Král. 3:12) Dokud byl Šalomoun Jehovovi věrný, měl jeho požehnání. Postavil chrám – „dům jménu Jehovy, Boha Izraele“ – což byla velká čest. (1. Král. 8:20) Díky moudrosti, kterou dostal od Boha, se stal slavným. To, co řekl, když ho Bůh vedl svatým duchem, je zaznamenáno ve třech biblických knihách. Jednou z nich je kniha Přísloví. w19.01 3:1, 2

Někteří lidé odmítají myšlenku, že je někdo tvaruje nebo ovlivňuje. „Mám svůj vlastní mozek,“ říkají. Myslí tím, že se rozhodují sami za sebe a že na to mají právo. Nechtějí, aby je druzí ovládali, ani nechtějí potlačovat svoji osobnost. Můžeme si být jistí, že když se začneme dívat na věci stejně jako Jehova, neznamená to, že se musíme vzdát všech svých názorů nebo projevů. Ve 2. Korinťanům 3:17 se píše: „Kde je Jehovův duch, tam je svoboda.“ Máme svobodu rozvíjet svoji jedinečnou osobnost. Můžeme mít svoje preference a rozhodovat se, čemu se budeme věnovat. Vždyť Jehova nás tak vytvořil. Naše svoboda má ale určité hranice. (1. Petra 2:16) Když dojde na to, jestli je něco správné, nebo špatné, Jehova chce, abychom se rozhodli na základě jeho Slova. w18.11 4:5, 6

Když jsme poznali pravdu, peníze a majetek pro nás přestaly být prioritou. Kvůli pravdě jsme se rádi vzdali hmotných výhod. Ale jak čas plyne, možná vidíme, že lidé kolem nás si kupují nejnovější elektroniku nebo si díky penězům užívají život jinak. Mohli bychom začít mít pocit, že o něco přicházíme. Už bychom nebyli spokojení s tím, že máme to, co potřebujeme, a začali bychom se na úkor duchovních věcí soustředit na získávání majetku. Takovým směrem se možná vydal Démas. Sloužil s apoštolem Pavlem, ale „protože miloval tento svět“, spolupracovat s ním přestal. Proč? Miloval snad hmotné věci víc než ty duchovní? Nebo ho už nebavilo kvůli službě s Pavlem pořád něco obětovat? To Bible neříká. Co si z toho můžeme vzít pro sebe? Možná jsme peníze a majetek kdysi milovali, a pokud si nedáme pozor, může v nás tato láska znovu sílit, a to až do té míry, že pravdu přestaneme milovat. A to bychom určitě nechtěli. w18.11 2:9

Satanova lež byla zlomyslná, protože moc dobře věděl, že když mu Eva uvěří a ovoce sní, tak zemře. A to se taky stalo. Eva a později i Adam Jehovův příkaz neposlechli a nakonec zemřeli. (1. Mojž. 3:6; 5:5) Navíc se kvůli tomuto hříchu „smrt rozšířila na všechny lidi“. Ve skutečnosti „smrt ... kralovala ... i nad těmi, kdo nehřešili podobným přestupkem jako Adam“. (Řím. 5:12, 14) Místo abychom si užívali dokonalého a nekonečného života, který si pro nás Bůh přál, tak jsme rádi, že náš „život trvá sedmdesát let anebo osmdesát, jsme-li při síle“. A ještě k tomu je často plný problémů a bolesti. (Žalm 90:10, Bible21) Za to všechno může Satanova lež! Ježíš řekl, že Satan „nestál pevně v pravdě, protože v něm pravda není“. (Jan 8:44) Satan se nezměnil. Svými lžemi stále „zavádí na scestí celou obydlenou zemi“. (Zjev. 12:9) My ale nechceme, aby nás oklamal. w18.10 1:1-4

Ti, kdo aktivně přispívají k pokoji, mají dobrý důvod být šťastní. Učedník Jakub napsal: „Semeno ovoce spravedlnosti se rozsévá v pokojných podmínkách pro ty, kdo působí pokoj.“ (Jak. 3:18) Když máme s někým ve sboru nebo v rodině napjatý vztah, můžeme prosit Jehovu, aby nám pomohl ho urovnat. Jehova nám potom dá svatého ducha, který nám pomůže jednat správně, a my budeme šťastnější. Ježíš zdůraznil, jak je důležité být v urovnávání vztahů iniciativní. Řekl: „Jestliže tedy přinášíš svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar tam před oltářem a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem a pak, až se vrátíš, obětuj svůj dar.“ (Mat. 5:23, 24) w18.09 3:17

Během posledního večera před svou smrtí se Ježíš zmínil skoro 30krát o lásce. Výslovně řekl, že jeho učedníci mají milovat jeden druhého. (Jan 15:12, 17) Jejich láska měla být tak výjimečná, že ostatní neměli být na pochybách, že to jsou praví Kristovi následovníci. (Jan 13:35) Láska, o které Ježíš mluvil, není jenom emoce. Jde o tu nejvznešenější vlastnost – obětavou lásku. Ježíš řekl: „Nikdo nemá větší lásku než tu, že by se někdo vzdal své duše ve prospěch svých přátel. Jste moji přátelé, jestliže děláte, co vám přikazuji.“ (Jan 15:13, 14) Jehovův lid je dnes známý upřímnou, obětavou láskou a opravdovou jednotou. (1. Jana 3:10, 11) Vůbec nezáleží na tom, k jakému národu nebo kmenu patříme, jakým jazykem mluvíme nebo v jakém prostředí jsme vyrostli. Jsme opravdu rádi, že mezi námi převládá láska, o které mluvil Ježíš. w18.09 2:1, 2

Jehova od svých služebníků očekává, že se budou starat o rodinu. Možná musíš chodit do práce, aby ses o svoji rodinu postaral v hmotném ohledu. Mnoho maminek je zase doma a pečuje o malé děti. A někteří se musí starat o své nemohoucí rodiče. Tomu všemu je potřeba věnovat čas. Pokud takové povinnosti máš, asi pro Jehovu nemůžeš dělat tolik, kolik bys chtěl. Ale neklesej na mysli! Jehovu těší, když vidí, že se o svou rodinu staráš. (1. Kor. 10:31) Pokud sám nemáš hodně rodinných povinností, mohl bys pomoct někomu ze spoluvěřících, kdo je nemocný, věkem starší nebo má jiné starosti? Nebo bys možná mohl pomoct těm, kdo o někoho takového pečují. Zkus se porozhlédnout po sboru a zamyslet se, kdo by uvítal pomoc. Když to uděláš, možná budeš s Jehovou spolupracovat na vyslyšení něčí modlitby. (1. Kor. 10:24) w18.08 4:3, 5

Josefovi mohlo být 17 let, když ho bratři ze žárlivosti prodali do otroctví. Jeho otec Jákob ho měl ze všech svých synů nejraději. (1. Mojž. 37:2–4, 23–28) Josef pak asi 13 let musel snášet otroctví a věznění v Egyptě, daleko od svého milovaného otce. Co mu pomohlo nepropadnout zoufalství a nezatrpknout? Když Josef trpěl ve vězení, určitě se snažil přemýšlet o důkazech, že ho Jehova podporuje. (1. Mojž. 39:21; Žalm 105:17–19) Ujištění, že má jeho přízeň, mu také dodávaly prorocké sny, které měl, když byl mladší. (1. Mojž. 37:5–11) Jistě o své bolesti často říkal Jehovovi v modlitbě. (Žalm 145:18) Jehova na tyto upřímné modlitby reagoval tím, že ho ujistil, že ve všech zkouškách bude s ním. w18.10 4:3, 4

Náš pohled na druhé může ovlivnit to, jestli jsou nebo nejsou bohatí. Jak by náš názor na někoho mohla ovlivnit jeho finanční situace? Jehova vedl svým duchem Šalomouna, aby o nedokonalých lidech napsal jednu smutnou pravdu, která je v biblickém verši na tento den. Co se z toho učíme? Pokud bychom si nedali pozor, mohlo by se nám stát, že se budeme chtít přátelit s bohatými bratry a sestrami, ale chudé si budeme držet dál od těla. Proč je nebezpečné posuzovat hodnotu člověka podle toho, kolik má peněz? Protože by to mohlo sbor rozdělovat. Tento problém byl v některých sborech v prvním století a důrazně na to upozornil učedník Jakub. (Jak. 2:1–4) Musíme si dávat pozor, aby takové uvažování nemělo vliv na náš sbor, a aktivně bojovat proti sklonu soudit druhé podle vnějšího zdání. w18.08 2:8-10

Naši vděčnost za výjimečné přátelství s Jehovou dáváme najevo tím, jak se chováme ke spoluvěřícím. I oni patří Jehovovi. Když to budeme mít stále na mysli, budeme s bratry a sestrami jednat vždycky laskavě a láskyplně. (1. Tes. 5:15) Ježíš svým následovníkům řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Je zajímavé, jak Jehovu vykreslil Malachiáš. Napsal, že věnuje pozornost a naslouchá tomu, jak se k sobě jeho služebníci chovají. (Mal. 3:16) Jehova skutečně „zná ty, kdo mu patří“. (2. Tim. 2:19) Dobře ví o všem, co uděláme nebo řekneme. (Hebr. 4:13) Když jsme k našim spoluvěřícím nelaskaví, Jehova tomu věnuje pozornost a naslouchá. A můžeme si být jistí, že si všímá také toho, když jsme k druhým pohostinní, štědří, laskaví a když jim odpouštíme. (Hebr. 13:16) w18.07 4:15, 17

Věrně se držet Jehovy je moudré. Nikdo není mocnější, moudřejší ani láskyplnější než náš Bůh. Kdo z nás by nechtěl být na jeho straně? (Žalm 96:4–6) Někteří Boží služebníci ale zakolísali, když situace vyžadovala, aby se na jeho stranu postavili. Uveďme si příklad Kaina. Nesloužil falešným bohům, a přesto Jehova jeho uctívání nepřijal. Viděl, že hluboko v Kainově srdci klíčí něco špatného. (1. Jana 3:12) Chtěl mu pomoct a řekl mu: „Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře, nebude vyvýšení? Ale jestliže se neobrátíš, abys jednal dobře, u vchodu se krčí hřích a dychtí po tobě; a ty, ty ho ovládneš?“ (1. Mojž. 4:6, 7) Jehova mu v podstatě řekl: Pokud budeš činit pokání a jasně se postavíš na mou stranu, tak zase já budu na tvé straně. Kain ale Boha neposlechl. w18.07 3:1, 3, 4

Když kážeme a činíme učedníky, je to jeden ze způsobů, jak necháváme zářit své světlo. (Mat. 28:19, 20) Jehovu můžeme oslavovat také svým chováním. Když jsme ve službě, lidé nás pozorují. Náš úsměv a srdečný pozdrav řeknou hodně o tom, jací lidé jsme a jakému Bohu sloužíme. Ježíš svým učedníkům řekl: „Když budete vstupovat do domu, pozdravte členy domácnosti.“ (Mat. 10:12) Ježíš a apoštolové často kázali tam, kde bylo obvyklé pozvat cizí lidi k sobě domů. Dnes už to na mnoha místech zvykem není. Lidé můžou být nervózní, nebo dokonce naštvaní, když u jejich dveří zazvoní někdo cizí. Když ale budeme milí a přátelští, možná dokážeme rozptýlit jejich obavy nebo zmírnit negativní emoce. Úsměv je většinou ten nejlepší úvod. A platí to i o službě na veřejnosti. I ty bys asi mohl potvrdit, že když se člověk hezky usměje a pozdraví, lidé mnohdy ztratí ostych. w18.06 4:4, 5

Předtím byl apoštol Petr zvyklý trávit čas jenom se Židy. Když ale Bůh dal jasně najevo, že křesťané by neměli nikomu stranit, mluvil Petr o dobré zprávě s Kornéliem, který byl římským vojákem. (Sk. 10:28, 35) Od této události Petr rád jedl s křesťany z jiných národů a trávil s nimi čas. O několik let později, když byl v Antiochii, s nimi najednou přestal jíst. (Gal. 2:11–14) Pavel Petra napomenul a on to přijal. Jak to víme? Když Petr psal svůj první dopis křesťanům v Malé Asii, kteří měli židovský i nežidovský původ, mluvil o tom, že je důležité milovat všechny bratry. (1. Petra 1:1; 2:17) Apoštolové si vzali příklad z Ježíše a naučili se milovat „lidi všeho druhu“. (Jan 12:32; 1. Tim. 4:10) I když jim to nějakou dobu trvalo, změnili způsob svého uvažování. Oblékli si „novou osobnost“ a na všechny lidi se začali dívat nezaujatě, tak jako Bůh. (Kol. 3:10, 11) w18.06 2:15, 16

Jeden typ pancíře, který nosili římští vojáci v prvním století, tvořily překrývající se vodorovné železné pásy. Voják musel pravidelně kontrolovat, jestli pásy pevně drží a ochrání tak jeho srdce a další životně důležité orgány. To je opravdu skvělé přirovnání toho, že Jehovova měřítka můžou chránit naše obrazné srdce! (Přísl. 4:23) Voják by pancíř ze železa nevyměnil za nějaký z méně kvalitního kovu a podobně my bychom nikdy nevyměnili Jehovova měřítka za svoje vlastní. Ve svém úsudku příliš často chybujeme, a tak se na něj nemůžeme spoléhat. (Přísl. 3:5, 6) Proto musíme pravidelně kontrolovat, jestli máme „železné pásy“ od Jehovy pevně na svém srdci. A čím víc biblické pravdy milujeme, tím je pro nás snazší nosit „pancíř“ neboli žít podle Božích měřítek toho, co je správné. (Žalm 111:7, 8; 1. Jana 5:3) w18.05 4:3, 4, 6, 7

Izraelité si stěžovali navzdory tomu, že je Mojžíš nesobecky vedl tak dlouhou dobu. Nestěžovali si jenom na nedostatek vody, ale také na Mojžíše, jako by to byla jeho chyba, že mají žízeň. (4. Mojž. 20:1–5, 9–11) V návalu vzteku Mojžíš přestal být mírný. Přestože mu Jehova přikázal, aby promluvil ke skále, rozzlobeně se obrátil k lidem a řekl, že vykoná zázrak. Potom do skály dvakrát udeřil a z ní vytryskla voda. Nechal se ovládnout pýchou a hněvem a udělal vážnou chybu. (Žalm 106:32, 33) Na chvíli ztratil mírnost a kvůli tomu přišel o možnost vejít do Zaslíbené země. (4. Mojž. 20:12) Z této události vyplývají důležitá poučení. Za prvé, musíme neustále pracovat na tom, abychom zůstali mírní. Když to chvíli zanedbáme, může se znovu projevit pýcha a způsobit, že budeme mluvit a jednat hloupě. Za druhé, stres nás může oslabovat, takže když jsme pod tlakem, musíme se hodně snažit zůstat mírní. w19.02 7:19-21

Když posloucháme Ježíšův příkaz kázat, je to pro nás zátěž? Naopak. Potom co Ježíš vyprávěl podobenství o vinné révě, řekl, že ti, kdo budou kázat o Království, budou zažívat radost. (Jan 15:11) Vlastně nás ujistil, že radost, jakou má on, budeme mít i my. Jak to? Ježíš sám sebe přirovnal k vinné révě a své učedníky k ratolestem. (Jan 15:5) Díky tomu, že ratolesti jsou s révou spojeny, získávají od ní vodu a živiny. Podobně je to s námi. Díky tomu, že zůstáváme ve spojení s Kristem tím, že ho věrně následujeme, zažíváme stejnou radost, jakou má on z toho, že koná vůli svého Otce. (Jan 4:34; 17:13; 1. Petra 2:21) Hanne, která slouží jako průkopnice už přes 40 let, říká: „Radost, kterou cítím vždycky, když se vrátím ze služby, je pro mě motivací, abych ve službě pro Jehovu pokračovala.“ Je pravda, že hluboká vnitřní radost nám dává sílu kázat dál i v náročném obvodu. (Mat. 5:10–12) w18.05 2:2, 14

Apoštolem, který v prvním století povzbuzoval své spoluvěřící asi nejvíc, byl Pavel. Svatý duch ho poslal k Řekům, Římanům a dalším, kdo uctívali mnoho bohů. (Gal. 2:7–9) Pavel cestoval široko daleko, až na území dnešního Turecka, Řecka a Itálie, a zakládal tam jeden sbor za druhým. Tito nově obrácení křesťané „začali trpět od svých vlastních krajanů“ a potřebovali povzbudit. (1. Tes. 2:14) Asi v roce 50 napsal Pavel mladému sboru v Tesalonice: „Vždy děkujeme Bohu, když se o vás všech zmiňujeme ve svých modlitbách, neboť ustavičně máme na mysli vaše věrné dílo a vaši milující usilovnou práci a vytrvalost.“ (1. Tes. 1:2, 3) Také je vybídl, aby si vzájemně pomáhali, když jim napsal: „Utěšujte tedy jeden druhého a jeden druhého budujte.“ (1. Tes. 5:11) w18.04 3:16, 17

Mladý člověk, který chce v životě dělat to, co se líbí Jehovovi, se co nejvíc věnuje kazatelské službě. Služba je naléhavá a měla by pro nás být jednou z nejdůležitějších věcí. Mohl by sis dát za cíl, že do ní budeš chodit častěji? Mohl by ses pustit do průkopnické služby? Ale co když tě služba moc nebaví? Jak se v ní můžeš zlepšit? Pomůžou ti dva jednoduché kroky: Dobře se připravuj, a když máš možnost s někým mluvit o Jehovovi, nepromarni ji. Možná budeš překvapený, jak velkou radost pak budeš mít. Začni tím, že si připravíš odpovědi na některé otázky, které ti můžou položit spolužáci, například: Proč věříš v Boha? Na našich webových stránkách jw.org jsou články, které ti na to pomůžou odpovědět. Najdeš tam pracovní list s názvem „Proč věřím v Boha?“. Postupuj podle uvedených kroků a připrav si vlastní odpověď. w18.04 5:10, 11

Přestože Adam s Evou byli na počátku v mnoha ohledech svobodní, měli určitá omezení. Některá pro ně byla přirozená. Například věděli, že aby mohli žít, musí dýchat, jíst, spát a tak dál. Vnímali tato omezení jako ztrátu svobody? Ne. Jehova totiž zajistil, aby i v těchto rutinních věcech nacházeli radost a uspokojení. (Žalm 104:14, 15; Kaz. 3:12, 13) Jehova Adamovi a Evě výslovně přikázal, aby obydleli zemi a pečovali o ni. Připravil je tím nějak o jejich svobodu? V žádném případě! Tento příkaz jim dal, aby se mohli podílet na splnění jeho záměru udělat ze země ráj, ve kterém dokonalé lidstvo mělo žít navždy. (Žalm 127:3; Iz. 45:18) Kdyby Adam s Evou Jehovu poslechli, mohli se ze svého manželství a rodiny radovat po celou věčnost. w18.04 1:7, 8

Pokud s lidmi ve službě máme trpělivost, nebudeme očekávat, že pochopí nebo přijmou nějakou biblickou pravdu, jakmile ji poprvé uslyší. Jako příklad si uveďme, co Bible učí o věčném životě v ráji. Mnozí věří, že smrtí všechno končí, nebo si myslí, že dobří lidé jdou do nebe. Jednomu bratrovi se osvědčilo, když nejdřív oslovenému člověku přečte 1. Mojžíšovu 1:28. Pak se ho zeptá, kde a v jakých podmínkách Bůh chtěl, aby lidé žili. Většina odpoví, že na zemi a v dobrých podmínkách. Potom bratr přečte Izajáše 55:11 a zeptá se, jestli se Boží záměr změnil. Oslovený často odpoví, že ne. Nakonec bratr přečte Žalm 37:10 a 11 a položí otázku, jaká budoucnost lidstvo čeká. Tímto způsobem pomohl už několika lidem pochopit, že Bůh si stále přeje, aby dobří lidé žili věčně v ráji na zemi. w19.03 13:14, 15, 19

Jehova dal jasně najevo, že chce, abychom slovům jeho Syna naslouchali a řídili se jimi. Ježíš svoje následovníky s láskou učil, jak oznamovat dobrou zprávu o Království, a opakovaně jim připomínal, aby zůstali bdělí. (Mat. 24:42; 28:19, 20) Také je vybízel, aby se silně namáhali, a povzbuzoval je, aby se nevzdali. (Luk. 13:24) Kladl důraz na to, aby milovali jeden druhého, byli jednotní a dodržovali jeho přikázání. (Jan 15:10, 12, 13) Tyto rady jsou dnes stejně platné, jako byly v Ježíšově době. Ježíš řekl: „Každý, kdo je na straně pravdy, naslouchá mému hlasu.“ (Jan 18:37) To, že jeho hlasu nasloucháme, dáváme najevo tak, že se řídíme slovy „snášejte dále jeden druhého a velkoryse jeden druhému odpouštějte“. (Kol. 3:13; Luk. 17:3, 4) Ukazujeme to také tím, že s nadšením kážeme dobrou zprávu „v příznivém období“ i „v období obtížném“. (2. Tim. 4:2) w19.03 11:9, 10