Duben

A co my? Uvažujeme jako Jehova, nebo jako svět? Svoje chování jsme bezpochyby přizpůsobili Božím požadavkům. Ale jak je to s našimi myšlenkami? Daří se nám vidět věci stejně jako Jehova? To vyžaduje velké úsilí. Naproti tomu přijímat názory tohoto světa žádnou námahu nestojí, protože duch světa je všude kolem nás. (Ef. 2:2) Tyto názory by nás navíc mohly začít lákat, protože brnkají na strunu sobectví. Smýšlet jako Jehova je tedy opravdu těžké, ale myslet jako lidé v dnešním světě je až příliš snadné. Pokud bychom ale dovolili, aby naše myšlení tvaroval svět, nejspíš by se z nás stali sobci a chtěli bychom si sami určovat, co je správné a co špatné. (Mar. 7:21, 22) Je proto nezbytné, abychom mysleli myšlením Božím, a ne lidským. w18.11 4:1, 3, 4

Ježíše muselo velmi povzbudit, když k němu při třech různých příležitostech Jehova promluvil přímo z nebe a dal mu tak najevo, že ho miluje. Hned po Ježíšově křtu v Jordánu řekl slova z verše na tento den. Jediný, kdo kromě Ježíše tato slova zřejmě slyšel, byl Jan Křtitel. A asi rok před Ježíšovou smrtí slyšeli tři apoštolové tato Jehovova slova: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil; naslouchejte mu.“ (Mat. 17:5) A potřetí Jehova ke svému Synovi promluvil přímo z nebe několik dní před jeho smrtí. (Jan 12:28) I když Ježíš věděl, že ho lidé falešně označí za rouhače a že zemře potupnou smrtí, modlil se, aby se stala Jehovova vůle, ne to, co si přeje on. (Mat. 26:39, 42) „Snesl mučednický kůl [a] pohrdl hanbou“, protože toužil po uznání od svého Otce, a ne od světa. (Hebr. 12:2) w18.07 1:15, 16

Hned potom co Ježíš zavedl slavnost na památku své smrti, dal najevo mimořádnou odvahu. Jak? Úkol od svého Otce přijal, i když věděl, co to bude znamenat – že bude odsouzen jako rouhač a popraven. (Mat. 26:65, 66) Ježíš zůstal Bohu naprosto věrný. Vytrpěl to, aby očistil jeho jméno, ospravedlnil jeho svrchovanost a otevřel kajícným lidem cestu k nekonečnému životu. Zároveň své následovníky připravil na to, co je čekalo. Ježíš dal najevo odvahu také tím, že se nezaměřoval na své úzkostné pocity, ale na potřeby svých věrných apoštolů. Potom co poslal Jidáše pryč, dal apoštolům jednoduché jídlo. Těm, kdo se stanou jeho pomazanými následovníky, mělo připomínat význam Ježíšovy prolité krve a skutečnost, že jsou účastníky nové smlouvy. (1. Kor. 10:16, 17) w19.01 4:7, 8

Jehova Ježíšovi odpověděl: „Oslavil jsem je a opět je oslavím.“ Ježíš byl znepokojený, protože na něm ležela obrovská odpovědnost. Zůstane Jehovovi věrný? Věděl, že bude krutě zbičován a zemře mučivou smrtí. (Mat. 26:38) Ze všeho nejvíc si přál, aby bylo oslaveno jméno jeho Otce. Ježíš byl obviněn z rouhání a dělal si starosti, že jeho smrt Boží jméno pošpiní. Možná i my si podobně jako Ježíš děláme starosti, že Boží jméno bude pošpiněno. Možná i s námi někdo jedná nespravedlivě. Nebo nás zneklidňují lži, které o nás šíří odpůrci. Můžeme si říkat, že nepravdivé zprávy dělají Božímu jménu ostudu. V takových chvílích jsou pro nás Jehovova slova velkou útěchou. Jehova svoje jméno v každém případě oslaví. (Žalm 94:22, 23; Iz. 65:17) w19.03 11:14-16

Ježíšovi učedníci nevěří svým vlastním uším. Mysleli si, že Ježíš obnoví v Izraeli království, ale on teď říká, že brzy bude trpět a zemře. „Buď k sobě laskavý, Pane,“ ozývá se Petr, „tento osud tě vůbec nepotká.“ Ježíš na to odpovídá: „Kliď se za mne, Satane! Jsi mi kamenem klopýtání, protože nemyslíš myšlením Božím, ale lidským.“ (Mat. 16:22, 23; Sk. 1:6) Těmito slovy Ježíš jasně ukázal, že je rozdíl mezi Jehovovým myšlením a názory světa ovládaného Satanem. (1. Jana 5:19) Petr nabádal Ježíše, aby se šetřil, což je postoj charakteristický pro tento svět. Ježíš ale věděl, že jeho Otec uvažuje jinak. Z toho, co Petrovi odpověděl, je jasně vidět, že naprosto odmítl světské myšlení a přijal za své to Jehovovo. w18.11 4:1, 2

Představ si, co Jehova vidí, když se miliony lidí po celém světě sejdou, aby si připomněli smrt Ježíše Krista. Vidí víc než jenom velký počet lidí. Všímá si každého jednotlivce. Vidí například ty, kdo na Památnou slavnost chodí každý rok. Jsou mezi nimi i lidé, kteří se slavnosti účastní, přestože zažívají tvrdé pronásledování. Jiní během roku na shromáždění pravidelně nechodí, ale jít na Památnou slavnost považují za povinnost. Jehova si všímá také těch, kdo přišli poprvé, i když možná jenom ze zvědavosti. Jehova má určitě radost, když vidí, že je na Památné slavnosti tolik lidí. (Luk. 22:19) Víc ho ale zajímá, proč přišli, z jakých pohnutek. Učíme se od Jehovy a jeho organizace rádi? (Iz. 30:20; Jan 6:45) w19.01 5:1-3

Ježíš byl nejenom ochotný za svoje učedníky zemřít, ale také každý den upřednostňoval jejich zájmy. Například jim věnoval čas, i když byl fyzicky unavený nebo v citově vyhrocené situaci. (Luk. 22:39–46) A zaměřoval se na to, co mohl druhým dát, ne na to, co od nich mohl získat. (Mat. 20:28) Jsme součástí jedinečné duchovní rodiny a trávíme co nejvíc času tím, že do ní zveme další lidi. Chceme ale pomáhat především těm, „kdo jsou nám příbuzní ve víře“ a na shromáždění nebo do služby přestali chodit. (Gal. 6:10) Svoji lásku jim dáváme najevo tak, že je povzbuzujeme, aby se shromáždění účastnili a aby přišli hlavně na Památnou slavnost. Podobně jako Jehova a Ježíš jsme šťastní, když se někdo z nich vrátí k našemu Bohu. (Mat. 18:14) w19.01 5:12, 14-16

K zavedení slavnosti na připomínku své smrti Ježíš použil jenom chléb a víno, které měl po Pesachu po ruce. Apoštolům řekl, že tyto dvě základní věci jsou symbolem jeho dokonalého těla a krve, které brzy obětuje v jejich prospěch. Apoštoly zřejmě nepřekvapilo, že toto důležité jídlo bylo tak obyčejné. Proč ne? O několik měsíců dřív, když Ježíš navštívil své blízké přátele Lazara, Martu a Marii, je začal vyučovat, ale Marta mu nevěnovala plnou pozornost. Chtěla se o svého vzácného hosta dobře postarat, a tak připravovala složité jídlo. Ježíš si toho všiml a dal jí laskavou radu. Pomohl jí uvědomit si, že složité jídlo není vždycky zapotřebí. (Luk. 10:40–42) Jenom několik hodin před svou smrtí tuto radu sám uplatnil. Při Pánově večeři použil jednoduché jídlo. w19.01 4:3, 4

Jehova poctil Ježíše nečekaným způsobem, když ho vzkřísil do „nadřazeného postavení“ a dal mu něco, co do té doby ještě nikdo nezískal – nesmrtelný duchovní život. (Filip. 2:9; 1. Tim. 6:16) To je úžasné uznání za Ježíšovu věrnou službu! Co nám pomůže, abychom netoužili po uznání tohoto světa? Pamatuj, že Jehova svým služebníkům vždycky projevuje uznání a že je často odměňuje neočekávaným způsobem. Kdo ví, jak Jehova v budoucnosti odmění nás? Když teď vytrváváme ve zkouškách a těžkostech, které přináší tento zlý svět, mějme stále na mysli, že svět umírá. (1. Jana 2:17) Náš milující Otec Jehova „není nespravedlivý, aby zapomněl na [naši] práci a na lásku, kterou [jsme] projevovali k jeho jménu“. (Hebr. 6:10) w18.07 1:17, 18

Během poslední večeře s apoštoly si Ježíš dělal starosti o to, aby jeho učedníci byli jednotní. Když se s nimi modlil, vyslovil přání, aby všichni jeho učedníci byli jedno, stejně jako je on jedno se svým Otcem. Jednota Ježíšových učedníků měla být pro lidi jasným důkazem, že Ježíše poslal na zem Jehova. A pravé Ježíšovy učedníky lidé měli rozpoznat podle toho, že se budou mít rádi. (Jan 13:34, 35) Tato láska je měla ještě víc stmelovat. Je pochopitelné, že Ježíš ten večer mluvil o jednotě hodně. Všiml si totiž, že apoštolové zcela jednotní nejsou. Například se zase hádali o to, „který z nich se zdá být největší“. (Luk. 22:24–27; Mar. 9:33, 34) Jindy Jakub a Jan poprosili Ježíše, aby jim ve svém království dal významná místa. (Mar. 10:35–40) w18.06 2:1, 2

Jehova chce, aby manžel a manželka rozvíjeli jeden ke druhému tak silnou lásku, že potrvá celý život. (Mat. 19:3–6) Cizoložství je jedna z nejhorších věcí, které se člověk může dopustit. Jehova měl proto pádný důvod, proč sedmé z Deseti přikázání cizoložství zakazovalo. (5. Mojž. 5:18) Je to hřích „proti Bohu“ a krutá rána pro manželského partnera. (1. Mojž. 39:7–9) Nevinný partner může bolest z takové zrady cítit desítky let. Jehovovi také velmi záleží na tom, aby se dobře dařilo dětem. Rodičům přikázal, aby uspokojovali nejenom tělesné, ale i duchovní potřeby svých dětí. Měli využít každou příležitost, aby děti učili vážit si Zákona a milovat Jehovu. (5. Mojž. 6:6–9; 7:13) Rodiče neměli děti považovat za pouhý majetek, který můžou zanedbávat nebo s ním špatně zacházet. Měli je považovat za dědictví, za dar od Jehovy, o který měli pečovat. (Žalm 127:3) w19.02 9:5, 7

Job zůstal Bohu oddaný díky tomu, že se zaměřoval na odměnu. Byl přesvědčený, že Bohu zdaleka není jedno, jestli zůstane ryzí. Navzdory zkouškám, které ho potkaly, měl jistotu, že Jehova ho nakonec odmění. To mu určitě pomohlo Jehovu nezradit. Jobova oddanost Jehovu tak potěšila, že ho bohatě odměnil ještě jako nedokonalého člověka. (Job 42:12–17; Jak. 5:11) A mnohem větší odměna ho teprve čeká! Náš Bůh se nezměnil. (Mal. 3:6) Pokud pamatujeme na to, že si naší oddanosti váží, můžeme ve svém srdci chovat naději na nádhernou budoucnost. (1. Tes. 5:8, 9) Občas možná budeš mít pocit, že nikdo jiný kolem tebe Bohu oddaný není. Nikdy ale nebudeš sám. Budeš patřit k věrným bratrům a sestrám, kterých jsou miliony. A připojíš se k mužům a ženám z minulosti, kteří zůstali Bohu oddaní, i když jim kvůli tomu hrozila smrt. (Hebr. 11:36–38; 12:1) w19.02 6:15, 16

Den Památné slavnosti je za námi, a tak je dobré si klást otázky: Jak můžu ještě lépe napodobovat Ježíše a projevovat druhým lásku? Přemýšlím víc o potřebách jiných bratrů a sester než o svých? Neočekávám od nich víc, než co můžou dělat? Uvědomuju si, jaká mají omezení? Chovejme se vždycky jako Ježíš a buďme soucitní. Požadavek připomínat si Kristovu smrt už nebude dlouho platit. Až Ježíš přijde během velkého soužení a shromáždí zbývající vyvolené do nebe, Památná slavnost se slavit přestane. (Mat. 24:31; 1. Kor. 11:26) I tak si můžeme být jistí, že Jehovův lid bude rád vzpomínat na toto jednoduché jídlo jako na symbol té největší pokory, odvahy a lásky, jaké kdy člověk projevil. w19.01 4:17-19

To, jací jsme uvnitř, je velmi důležité. Můžeme to přirovnat k fyzickému zdraví. Za prvé, abychom byli v dobré fyzické kondici, musíme zdravě jíst a mít pravidelný pohyb. Podobně abychom byli v dobré duchovní kondici, musíme se v duchovním ohledu dobře stravovat a pravidelně posilovat svou víru v Jehovu. K tomu patří, že se řídíme tím, co se učíme, a že o své víře mluvíme s druhými. (Řím. 10:8–10; Jak. 2:26) Za druhé, z toho, jak vypadáme, můžeme usoudit, že jsme zdraví, ale ve skutečnosti může být naše tělo zasaženo nějakou nemocí. Podobně z toho, že se pravidelně věnujeme duchovním věcem, si můžeme myslet, že máme pevnou víru, ale uvnitř nás můžou sílit nesprávné touhy. (1. Kor. 10:12; Jak. 1:14, 15) Musíme pamatovat, že Satan by nás svými názory rád nakazil. w19.01 3:4, 5

Můžeme si položit otázky: Jednám stejně? Jsem jako ten milosrdný Samaritán? (Luk. 10:30–35) Když vidím někoho ztrápeného, jsem iniciativní a chci pro něj něco udělat? Mohl bych prakticky pomoct starším bratrům a sestrám, vdovám nebo těm, kdo jsou v duchovním ohledu sirotky? Můžu utěšit někoho, kdo je nešťastný? (1. Tes. 5:14; Jak. 1:27) Když jsme k druhým milosrdní, cítíme štěstí, které vyplývá z dávání. Kromě toho víme, že to Jehovu těší. (Sk. 20:35; Hebr. 13:16) O člověku, který jedná ohleduplně, král David řekl: „Jehova sám ho bude střežit a zachová ho naživu. Bude prohlášen za šťastného na zemi.“ (Žalm 41:1, 2) Pokud jsme k druhým milosrdní a soucitní, bude Jehova milosrdný k nám, a díky tomu budeme šťastní po celou věčnost. (Jak. 2:13) w18.09 3:11, 12

Naše sestra Jošiko se dozvěděla špatnou zprávu. Lékařka jí řekla, že má před sebou jenom několik měsíců života. Jak Jošiko reagovala? Vzpomněla si na svůj oblíbený biblický verš, což je verš na tento den. Klidným hlasem potom lékařce řekla, že nemá strach, protože Jehova ji drží za ruku. Myšlenka v tomto verši naši sestru povzbudila, aby Jehovovi naprosto důvěřovala. Tento verš může pomoct i nám, abychom zůstali klidní, když zažíváme těžkosti. Jehova nechal tato slova zapsat v prvé řadě proto, aby utěšil Židy, kteří byli později odvedeni jako vyhnanci do Babylonu. Boží služebníci z nich ale čerpají sílu dodnes. (Iz. 40:8; Řím. 15:4) Žijeme v náročné době, se kterou je těžké se vyrovnat, a tak víc než kdy dřív potřebujeme povzbuzení zapsané v knize Izajáš. (2. Tim. 3:1) w19.01 1:1, 2

Pokud od sebe manželé odejdou, stále budou manželskými partnery. A i když už nebudou žít spolu, stejně budou zažívat problémy. Apoštol Pavel uvedl jeden důvod, proč by měli manželé zůstat spolu. Napsal: „Nevěřící manžel je posvěcen ve vztahu ke své manželce a nevěřící manželka je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by vaše děti byly skutečně nečisté, ale nyní jsou svaté.“ (1. Kor. 7:14) Hodně křesťanů se rozhodlo zůstat se svým manželským partnerem, který neslouží Jehovovi, přestože to bylo velmi náročné. Když jejich manželský partner později Jehovovi začal sloužit, měli jedinečný pocit uspokojení, že s ním zůstali. (1. Kor. 7:16; 1. Petra 3:1, 2) Sbory po celém světě jsou plné krásných manželství. I ty máš zřejmě ve svém sboru spoustu šťastných párů, ve kterých věrný manžel miluje svou manželku a milující manželka si váží svého manžela. Ti všichni ukazují, že manželství můžeme mít v úctě. (Hebr. 13:4) w18.12 2:18, 19

Eden znamená „rozkoš“ nebo „potěšení“ a ta zahrada byla skutečně nádherná! Byla tam spousta jídla, krásné scenérie a vládl tam pokoj mezi lidmi a zvířaty. (1. Mojž. 1:29–31) Pro hebrejské slovo překládané jako „zahrada“ používá řečtina výraz paradeisos, který znamená ráj. M’Clintockova a Strongova Cyclopaedia říká, že když Řek slyšel slovo paradeisos, představil si překrásný rozlehlý park chráněný před poškozením. Rostly tam majestátní stromy, které plodily nejrůznější ovoce, a tekly tam čisté řeky, podél kterých byly travnaté břehy, kde se pásla stáda antilop a ovcí. (Srovnej s 1. Mojžíšovou 2:15, 16.) Je z toho vidět, že zahrada Eden byla skutečně rájem. Do takového ráje Bůh umístil Adama a Evu, ale oni se o možnost žít v něm připravili sami tím, že Boha neposlechli. Ráj byl ztracený pro ně i pro jejich potomky. (1. Mojž. 3:23, 24) Zdá se ale, že existoval až do potopy v Noemově době, i když už tam žádný člověk nežil. w18.12 1:3-5

Rodiče se snaží vštěpovat svým dětem správné hodnoty. Pokud se děti budou držet hodnot, které jim rodiče předali, budou se pravděpodobně rozhodovat tak, že toho později nebudou litovat. Díky tomu se vyhnou zbytečným problémům a starostem. Podobně jako dobrý rodič i Jehova chce, aby jeho děti měly ten nejlepší život. (Iz. 48:18) Proto nám dává jednoduché zásady, které se týkají morálky a našeho chování k druhým. Vybízí nás, abychom se v takových oblastech učili dívat se na věci tak jako on a žít podle jeho hodnot. To naše myšlení vůbec neomezuje, ale naopak ho pozvedá, rozvíjí a prohlubuje. (Žalm 92:5; Přísl. 2:1–5; Iz. 55:9) Výsledkem je, že budeme dělat taková rozhodnutí, která povedou ke štěstí, a zároveň budeme moct rozvíjet svoji osobnost. (Žalm 1:2, 3) Když tedy smýšlíme tak jako Jehova, je to pro nás v mnoha ohledech prospěšné. w18.11 4:7, 8

Pokud chceme dál chodit v pravdě, nesmíme podlehnout nátlaku ostatních. Když jsme v pravdě chodit začali, mělo to vliv na naše vztahy s přáteli a příbuznými, kteří Jehovovi neslouží. Někteří naše přesvědčení respektují, jiní jsou vyloženě proti. Příbuzní, kolegové nebo spolužáci nás můžou přemlouvat, abychom s nimi slavili svátky, které se Jehovovi nelíbí. Jak tomu nepodlehnout? Mějme jasně na mysli, jaký názor na takové zvyky a tradice má Jehova. Podívejme se znovu na články v našich publikacích, ve kterých se psalo o původu různých oblíbených svátků. Když si připomeneme biblické důvody, proč takové svátky neslavíme, budeme mít jistotu, že jednáme tak, jak je to „přijatelné Pánu“. (Ef. 5:10) Když budeme důvěřovat Jehovovi a jeho Slovu, nebudeme se „chvět ... před lidmi“. (Přísl. 29:25) w18.11 2:10, 12

Když náhle zažijeme nějakou změnu, můžeme být tak úzkostliví, že to jediné, o čem budeme přemýšlet, budou naše problémy. To se mohlo stát i Josefovi. On se ale zjevně rozhodl, že ve své situaci udělá maximum, aby Jehova měl čemu žehnat. I když byl ve vězení, tvrdě pracoval, aby splnil jakýkoli úkol od vrchního úředníka, a stejný postoj měl už předtím, když pracoval pro Potifara. (1. Mojž. 39:21, 22) Podobně jako Josef i my se můžeme dostat do situace, kterou nebudeme moct ovlivnit. Pokud ale zůstaneme trpěliví a budeme se snažit za daných okolností dělat maximum, Jehova bude mít čemu požehnat. (Žalm 37:5) Je pravda, že občas můžeme být „na rozpacích“ neboli bezradní, ale nikdy nebudeme „naprosto bez východiska“. (2. Kor. 4:8) Tato Pavlova slova se splní i v našem případě, zvlášť když zůstaneme zaměřeni na službu. w18.10 4:11, 13

Jak se cítíš, když někdo, koho znáš a ke komu máš úctu, zapomene tvoje jméno, anebo co je ještě horší, vůbec si tě nepamatuje? Takový zážitek nás může celkem ranit. Každý z nás má totiž přirozenou touhu po uznání. Nejde jenom o to, aby si nás druzí pamatovali, chceme také, aby věděli, jací jsme a čeho jsme dosáhli. (4. Mojž. 11:16; Job 31:6) Pokud si nedáme pozor, tato přirozená touha, aby nás druzí uznávali, se může stát špatnou touhou. Satanův svět na nás působí tak, abychom chtěli být slavní a důležití. Pokud bychom tomu podlehli, neprojevovali bychom uznání a čest tomu, kdo si to skutečně zaslouží, našemu nebeskému Otci, Bohu Jehovovi. (Zjev. 4:11) w18.07 1:1, 2

Není proto divu, že Satan a jeho démoni podněcují lidi ve vysokém postavení, aby lhali. (1. Tim. 4:1, 2) V případě, že lžou představitelé nějakého náboženství, mají mnohem větší vinu. Proč to můžeme říct? Protože pokud někdo uvěří falešným naukám a žije podle něčeho, co Bůh ve skutečnosti odsuzuje, může ho to stát věčný život. (Oz. 4:9) Ježíš věděl, že náboženští vůdci v jeho době takovým způsobem lidi podvádí. Otevřeně jim řekl: „Běda vám, znalci Zákona a farizeové, pokrytci, protože cestujete přes moře a po suché zemi, abyste učinili jednoho konvertitu, a když se jím stane, uděláte z něho poddaného gehenny [věčného zničení] dvakrát víc než sami ze sebe.“ (Mat. 23:15, ppč.) Ježíš tyto náboženské vůdce odsoudil těmi nejsilnějšími slovy. Byli opravdu „ze svého otce, z Ďábla“, který je „zabijákem“. (Jan 8:44) w18.10 1:5, 6

Co tím Ježíš myslel? Pokračoval: „Radujte se a poskakujte radostí, protože vaše odměna v nebesích je veliká; tak totiž pronásledovali proroky před vámi.“ (Mat. 5:12) Když byli apoštolové zbiti a bylo jim nařízeno, aby s kázáním přestali, „odešli ze Sanhedrinu a radovali se“. Samozřejmě si nelibovali v bolesti způsobené bičováním. Radovali se proto, že „byli uznáni za hodné toho, aby byli zneuctěni pro [Ježíšovo] jméno“. (Sk. 5:41) I v dnešní době Jehovovi služebníci snášejí s radostí to, když trpí kvůli Ježíšovu jménu nebo když čelí těžkým zkouškám. (Jak. 1:2–4) Podobně jako apoštolové ani my si nelibujeme v nějakém utrpení. Pokud ale ve zkouškách zůstáváme Jehovovi věrní, pomůže nám je statečně zvládnout. Když z nás má náš šťastný Bůh Jehova radost, můžeme být šťastní, přestože jsme pronásledovaní kvůli své víře nebo čelíme odporu v rodině. (1. Tim. 1:11) w18.09 3:18-20

Nespočet lidí v důsledku těchto kritických časů zažívá větší či menší stres, a tak mnozí mají pocit, že už nemůžou dál. (2. Tim. 3:1–5) Podle různých odhadů si každý rok vezme život víc než 800 000 lidí – každých 40 vteřin jeden člověk. Je velmi smutné, že takové pocity dohnaly k sebevraždě i některé křesťany. I když bratři a sestry možná nemají ty nejčernější myšlenky, stejně musí řešit velmi stresující situace a potřebují cítit naši lásku. Někteří jsou terčem pronásledování a posměchu. O dalších kolují v práci různé pomluvy nebo zažívají šikanu. Jiní jsou naprosto vyčerpaní, protože musí pracovat přesčas nebo stíhat nerealistické termíny. A ještě dalším berou síly problémy doma, protože jim možná jejich nevěřící manželský partner často něco vyčítá. Kvůli takovým i jiným náročným okolnostem se hodně lidí ve sboru cítí naprosto bez energie, a můžou si dokonce začít myslet, že za nic nestojí. w18.09 2:3, 5

Rodiče můžou s Jehovou spolupracovat tak, že dětem pomáhají dávat si duchovní cíle. Díky tomu se pak děti často rozhodnou vstoupit do celodobé služby. Někdy to může znamenat, že se odstěhují daleko od domova. Někteří z nich jsou misionáři, betelité nebo slouží jako průkopníci v místech, kde je málo zvěstovatelů. Samozřejmě že když jsou děti daleko, rodiče s nimi nemůžou být tak často, jak by si přáli. Přesto je nesobecky povzbuzují, aby dál sloužily tam, kde jsou. Proč? Protože mají obrovskou radost, že jejich děti daly Jehovu v životě na první místo. Hodně takových rodičů se možná cítí jako Hana, která řekla, že svého syna Samuela „propůjčila Jehovovi“. Rodiče takovou situaci oprávněně vnímají jako vzácnou příležitost spolupracovat s Jehovou. A neměnili by. (1. Sam. 1:28) w18.08 4:4

Ježíš neřekl, že to bude nemožné. (Mat. 19:23) Také prohlásil: „Šťastní jste vy, chudí, protože Boží království je vaše.“ (Luk. 6:20) Tím ale nemyslel, že všichni chudí mu budou naslouchat a že Bůh jim nějak zvlášť žehná. Mnozí chudí lidé se Ježíšovými následovníky nestali. To, jaký má někdo vztah s Jehovou, tedy nemůžeme odvozovat od toho, kolik má peněz. Do Jehovova lidu patří ti, kdo jsou bohatí, i ti, kdo jsou chudí. Všichni ale milují Jehovu a slouží mu z celého srdce. Bible vybízí bohaté, aby „nezakládali svou naději na nejistém bohatství, ale na Bohu“. (1. Tim. 6:17–19) Zároveň všechny Boží služebníky, bohaté i chudé, varuje před láskou k penězům. (1. Tim. 6:9, 10) Když se na bratry a sestry díváme tak jako Jehova, nebudeme je posuzovat podle toho, co mají nebo nemají. w18.08 2:11, 12

Chceme Jehovovi dávat najevo, že jsme mu moc vděční za to, že mu patříme. To, že jsme mu zasvětili svůj život, bylo to nejmoudřejší, co jsme mohli udělat. Jsme rozhodnutí vyhýbat se všemu, co Jehova nenávidí. A milujeme své spoluvěřící a máme k nim úctu, protože Jehovovi patří i oni. (Řím. 12:10) Bible slibuje: „Jehova neopustí svůj lid.“ (Žalm 94:14) Je to záruka, na kterou se můžeme spolehnout, ať se bude dít cokoli. I kdybychom zemřeli, Jehova na nás nezapomene. (Řím. 8:38, 39) „Ať žijeme, či umíráme, patříme Jehovovi.“ (Řím. 14:8) Moc se těšíme na den, až Jehova vzkřísí své věrné přátele, kteří zemřeli. (Mat. 22:32) Už dnes ale zažíváme mnoho požehnání. Je to tak, jak se píše v Bibli: „Šťastný je národ, jehož Bohem je Jehova, lid, který si vyvolil za své dědictví.“ (Žalm 33:12) w18.07 4:18, 19

Někdo si možná myslí, že se v některých osobních záležitostech, jako je vzdělání nebo zaměstnání, může rozhodovat podle toho, co se mu líbí a co mu dovoluje svědomí. Možná si říká to, co Pavel napsal křesťanům v Korintu: „Proč by měla být má svoboda souzena svědomím někoho jiného?“ (1. Kor. 10:29) Je sice pravda, že se v těchto osobních otázkách můžeme svobodně rozhodovat, ale musíme pamatovat, že naše svoboda je relativní a že každé naše rozhodnutí s sebou nese následky. Proto Pavel také řekl slova verše na tento den. Vidíme z toho, že i když se v osobních záležitostech můžeme rozhodovat svobodně, měli bychom vzít v úvahu i mnohem důležitější faktory, než jsou naše preference. w18.04 2:10

Křesťanovi se může stát, že půjde po špatné cestě, ačkoli budí dojem, že uctívá Jehovu. (Juda 11) Možná chodí do služby a je pravidelně na shromáždění. Ale zároveň v sobě živí nemravné představy, sobecké myšlenky nebo nenávistné pocity k jinému křesťanovi. (1. Jana 2:15–17; 3:15) Takové smýšlení může vést k hříšnému jednání. Jiní lidé nemusí vědět, co děláme nebo o čem přemýšlíme, ale Jehova vidí všechno a ví, jestli jsme stoprocentně na jeho straně. (Jer. 17:9, 10) I když děláme chyby, Jehova to s námi rychle nevzdává. Když se od něj vzdalujeme, vybízí nás: „Vraťte se ke mně.“ Zvlášť když bojujeme s nějakou slabostí, Jehova chce, abychom se k tomu, co je špatné, otočili zády. (Iz. 55:7) Pokud to uděláme, on zase ukáže, že je na naší straně, a to tím, že nám dá duchovní, citovou a fyzickou sílu potřebnou k tomu, abychom nad špatnými touhami zvítězili. (1. Mojž. 4:7) w18.07 3:5, 6