Březen

Není to něco, co bychom si vybrali. Nechceme být mučedníky. Takže proč můžeme být šťastní i za takových okolností? Uveďme si tři důvody. Za prvé, když vytrváváme, máme Boží schválení. (1. Petra 4:13, 14) Za druhé, naše víra se přečišťuje a sílí. (1. Petra 1:7) A za třetí, získáme neocenitelnou odměnu – věčný život. (Řím. 2:6, 7) Brzy po Ježíšově vzkříšení apoštolové zažili štěstí, o kterém mluvil. Potom co byli zmrskáni a bylo jim nařízeno, aby přestali kázat, radovali se. Jak to? „Protože měli tu čest snášet hanbu pro Ježíšovo jméno.“ (Sk. 5:40–42) Láska k jejich Pánovi byla větší než strach z nepřátel. A svoji lásku dávali najevo tím, že „bez přestání“ oznamovali dobrou zprávu. I dnes hodně bratrů věrně slouží Jehovovi navzdory těžkostem. Vědí, že Jehova nezapomene na jejich práci a na lásku, kterou projevují k jeho jménu. w21.03 12:18-19

Pomazaní křesťané se s nadějí na život v nebi nerodí. Musí jim ji do srdce vložit Bůh. Přemýšlejí o ní, mluví o ní ve svých modlitbách a těší se, až svoji nebeskou odměnu dostanou. Nedokážou si ani představit, jak bude vypadat jejich duchovní tělo. (Filip. 3:20, 21; 1. Jana 3:2) Ale moc si přejí zaujmout své místo v nebeském království. Jiné ovce mají naději, která je pro lidi přirozená – těší se na to, že budou žít věčně na zemi. Už se nemůžou dočkat, až budou s ostatními pracovat na tom, aby byl z celé země znovu ráj. Těší se na to, až si postaví dům, vysadí zahradu, budou vychovávat své děti a všichni budou dokonale zdraví. (Iz. 65:21–23) Láká je představa, že budou moct prozkoumávat zemi – hory, lesy i moře – a studovat všechno, co Jehova vytvořil. Ale ze všeho nejvíc se těší na to, že budou mít k Jehovovi čím dál blíž. w21.01 3:17-18

Potom co Babyloňané dobyli zemi, lidé říkali: „Je to pustina bez lidí a zvířat, je vydaná do rukou Chaldejců.“ (Jer. 32:43) Asi 200 let potom, co Joel pronesl svoje proroctví, Jehova odhalil prostřednictvím Jeremjáše další podrobnosti o tomto útoku. Řekl, že se bude pátrat po Izraelitech, kteří dělají špatné věci. Babyloňané prohledají celou zemi a odvedou je do zajetí. V Jeremjášově proroctví se píše: „‚Posílám pro mnoho rybářů,‘ prohlašuje Jehova, ‚a vyloví je. Potom pošlu pro mnoho lovců a pochytají je na každé hoře a na každém kopci a ve skalních rozsedlinách. ... V plné míře [jim] odplatím za jejich provinění a hřích.‘“ Až Babyloňané zaútočí, nekajícní Izraelité před nimi neuniknou, ani kdyby se schovali v moři nebo v nejhlubších lesích. (Jer. 16:16, 18) w20.04 14:12-13

Lot se v jedné kritické životní situaci zdráhal poslechnout Jehovovy pokyny. Mohli bychom dojít k závěru, že byl lhostejný, nebo dokonce neposlušný. Jehova to s ním ale nevzdal. Měl s ním soucit, a proto andělé Lota, jeho manželku i dcery chytili za ruku a vyvedli za město. (1. Mojž. 19:15, 16) Jehova mohl mít s Lotem soucit z více důvodů. Lot se možná zdráhal opustit svůj dům, protože se bál lidí, kteří žili mimo město. Hrozila ale i jiná nebezpečí. Lot pravděpodobně věděl o dvou králích, kteří v nedalekém údolí spadli do živičných neboli asfaltových jam. (1. Mojž. 14:8–12) Lot se určitě bál i o svoji rodinu. A navíc byl bohatý, takže v Sodomě asi vlastnil pěkný dům. (1. Mojž. 13:5, 6) Nic z toho samozřejmě neomlouvalo to, že Lot okamžitě neposlechl Jehovovy pokyny. Jehova se ale nesoustředil na jeho chybu. Považoval ho za „bezúhonného muže“. (2. Petra 2:7, 8) w20.04 16:13-14

Ti, kdo tě znají od dětství, možná potřebují nějaký čas, aby tě začali vnímat jako dospělého muže. Buď si ale jistý, že Jehova vidí víc než lidé. Ví, jaký jsi uvnitř a co dokážeš. (1. Sam. 16:7) Prohlubuj svůj vztah s ním. David to dělal tak, že pozoroval to, co Jehova vytvořil. Přemýšlel, co mu to o něm říká. (Žalm 8:3, 4; 139:14; Řím. 1:20) Další věc, kterou můžeš dělat, je prosit Jehovu, aby ti dal sílu. Dělají si z tebe například tvoji spolužáci legraci, protože jsi svědek Jehovův? Pokud ano, modli se k Jehovovi, aby ti pomohl to zvládnout. A řiď se dobrými radami, které najdeš v Bibli a v našich biblických publikacích a videích. Pokaždé když zažiješ, jak ti Jehova s něčím pomohl, tvoje důvěra v něj se posílí. A navíc když druzí uvidí, že ty důvěřuješ Jehovovi, budou zase oni důvěřovat tobě. w21.03 9:7

Dobří přátelé si rádi povídají o svých pocitech a o tom, co si myslí. Funguje to tak i v našem přátelství s Jehovou? Rozhodně! Jehova k nám mluví prostřednictvím Bible. Dočteme se v ní, co si myslí a co cítí. My k němu zase mluvíme v modlitbě a svěřujeme se mu se svými nejhlubšími myšlenkami a pocity. A protože je naším blízkým přítelem, také na ně rád odpovídá. Někdy zareaguje rychle. Jindy se o něco musíme modlit vytrvale. Můžeme se ale spolehnout, že nás vyslyší v ten správný čas a tím nejlepším způsobem. Samozřejmě se může stát, že na naše modlitby odpoví jinak, než jsme si představovali. Například neodstraní náročnou situaci, ve které jsme se ocitli, ale dá nám moudrost a sílu, abychom ji dokázali zvládnout. (1. Kor. 10:13) Jak můžeme dávat najevo vděčnost za drahocenný dar modlitby? Třeba tak, že posloucháme Jehovův pokyn: „Neustále se modlete.“ (1. Tes. 5:17) w20.05 22:7-8

Běžci v závodě na dlouhou trať sledují cestu těsně před sebou, aby nezakopli. Když při tom upadnou, znovu vstanou a běží dál. Neřeší, kvůli komu nebo čemu upadli, ale soustředí se na cíl a na cenu, kterou chtějí získat. V závodě, který běžíme, možná mnohokrát zakopneme nebo upadneme – něco prostě špatně řekneme nebo uděláme. Nebo se to stane někomu z našich spoluběžců a nám to ublíží. S tím ale musíme počítat. Všichni jsme nedokonalí a běžíme po cestě, která je úzká. Je proto logické, že do sebe občas „narazíme“, a pak máme „důvod si na někoho stěžovat“. (Kol. 3:13) Ale lepší než řešit, kvůli komu nebo čemu jsme zakopli nebo upadli, je soustředit se na cenu, která je před námi, a běžet dál. Když se tím budeme pořád užírat a odmítneme vstát, nedoběhneme do cíle a přijdeme o cenu. Navíc se pravděpodobně staneme překážkou pro ostatní, kteří po úzké cestě „k životu“ běží s námi. w20.04 18:1, 8-9

Prorok Daniel popisuje několik po sobě jdoucích vlád, které mají vliv na Boží lid. Jsou znázorněné různými částmi obrovské kovové sochy. Poslední z těchto vlád je zobrazená jako chodidla této sochy, která jsou ze železa smíšeného s hlínou. Chodidla představují britsko-americkou světovou velmoc. Z proroctví vyplývá, že tato světová velmoc bude stále u moci, až Boží království začne ničit všechny lidské vlády. Sled světových velmocí, které mají vliv na Boží lid, popsal i apoštol Jan. Vykreslil je jako sedmihlavé divoké zvíře. Jeho sedmá hlava znázorňuje britsko-americkou světovou velmoc. To je důležité, protože po této hlavě už se žádná další neobjevila. Sedmá hlava tohoto zvířete tedy bude pořád u moci, až ji i se zbytkem zvířete Kristus a jeho nebeská vojska zničí. (Zjev. 13:1, 2; 17:13, 14) w20.05 20:11-12

Tohle jednoduché vyjádření nám připomíná hlubokou pravdu: Bůh, který je zdrojem života, je také zdrojem lásky. Jehova nás miluje! Díky jeho lásce se cítíme v bezpečí a jsme šťastní a spokojení. Milovat druhé není pro křesťany otázkou volby. Je to příkaz. (Mat. 22:37–40) Když Jehovu dobře známe, asi pro nás není těžké poslouchat první přikázání. Jehova je totiž dokonalý a jedná s námi ohleduplně a laskavě. Poslouchat druhé přikázání ale může být těžší. Proč? Protože naši bratři a sestry, kteří mezi našimi bližními patří k těm nejbližším, jsou nedokonalí. Takže občas můžou říct nebo udělat něco, co nám připadá bezcitné a nelaskavé. Jehova věděl, že s dodržováním druhého přikázání můžeme mít problém. Svým duchem proto vedl některé pisatele Bible, aby nám ukázali, proč bychom měli jeden druhého milovat a jak to můžeme dávat najevo. Jedním z nich byl apoštol Jan. (1. Jana 3:11, 12) w21.01 2:1-2

Ať už Jehovovi sloužíme krátce, nebo dlouhé roky, musíme se sami sebe ptát: Odolávám Satanovým pokusům rozdělit mé srdce? Jak například reaguješ, když v televizi nebo na internetu vidíš scénu nebo fotku, které by v tobě mohly probudit nemravné touhy? Bylo by snadné si to omlouvat tím, že to není vyloženě pornografie. Ale nemohla by to být Satanova zbraň, kterou chce rozdělit tvoje srdce? Takové obrazy se dají přirovnat k malému klínu, který se používá k rozštípnutí polena. Nejdřív se do polena zasekne tenké ostří klínu. Pak se klín dostane hlouběji a rozdělí poleno na dva kusy. A přesně tak působí provokativní scény nebo fotky. To, co možná ze začátku vypadá nenápadně a neškodně, může rychle rozdělit srdce člověka. Ten se pak vůči Bohu zachová nevěrně a zhřeší. Proto si do srdce nepouštěj nic nevhodného. Je důležité, aby bylo sjednocené a bálo se Jehovova jména. w20.06 24:14-15

Nečinní bratři a sestry potřebují dlouhodobější podporu. Stejně jako ztracený syn z Ježíšova podobenství můžou mít citové šrámy. (Luk. 15:17–24) A to, co zažívali v Satanově světě, je nejspíš duchovně oslabilo. Potřebují naši pomoc, aby znovu získali víru v Jehovu. V podobenství o ztracené ovci Ježíš popisuje, jak si ji pastýř dá na ramena a nese ji zpátky do stáda. Už ho stálo nějaký čas a energii, aby ji našel. Ale ví, že ji musí odnést do ohrady, protože sama nemá sílu se vrátit. (Luk. 15:4, 5) I my možná budeme muset vynaložit čas a energii, abychom nečinným pomohli duchovně zesílit. Ale s pomocí Jehovova ducha, jeho Slova a publikací, které jsou k dispozici ve sboru, se nám to může podařit. Takže pokud tě starší poprosí, abys s někým nečinným studoval, ochotně to přijmi. w20.06 26:14-15

Každý z nás by měl projevovat lásku, protože podle ní druzí poznají, že jsme praví křesťané. Také ale potřebujeme přesné poznání a dobrý úsudek. (Filip. 1:9) Jinak bychom mohli být ovlivněni „kdejakým větrem učení, za kterým je lidská faleš“, včetně názorů odpadlíků. (Ef. 4:14) Když Ježíše hodně jeho učedníků přestalo následovat, apoštol Petr s naprostou jistotou řekl, že Ježíš má „slova věčného života“. (Jan 6:67, 68) I když Petr tehdy nerozuměl všemu, co Ježíš učil, zůstal mu věrný. Byl totiž přesvědčený, že Ježíš je slíbený Mesiáš. I ty můžeš upevňovat svoje přesvědčení, že to, co říká Bible, je pravda. Díky tomu si ve zkouškách zachováš pevnou víru a dokážeš pomáhat druhým, aby si takovou víru vybudovali i oni. (2. Jana 1, 2) w20.07 28:2, 18

Abychom našim bratrům a sestrám pomohli zůstat v pravdě, musíme být soucitní. (1. Jana 3:10, 11, 16, 17) Měli bychom je mít rádi, nejenom když jde všechno hladce, ale také když přijdou problémy. Víš například o někom, komu zemřel někdo blízký a kdo potřebuje utěšit nebo prakticky pomoct? Nebo jsi slyšel o bratrech, kteří během přírodní katastrofy o hodně přišli a potřebují znovu postavit sál Království nebo svůj dům? To, že je máme opravdu rádi a soucítíme s nimi, dáváme najevo nejen tím, co říkáme, ale hlavně tím, co děláme. Když milujeme jeden druhého, napodobujeme tím našeho láskyplného nebeského Otce. (1. Jana 4:7, 8) Důležitým projevem lásky je odpouštění. Co když nás někdo urazí a potom se nám omluví? Lásku mu dáme najevo tak, že mu odpustíme a hodíme to za hlavu. (Kol. 3:13) w20.07 30:14-15

Bude se s každým vzkříšeným člověkem studovat zvlášť, tak jako dnes? Budou vzkříšení přiděleni do sborů a dostanou školení, aby mohli učit ty, kdo budou vzkříšeni po nich? Na odpovědi si musíme počkat. Co ale můžeme říct s jistotou, je to, že než skončí Kristova tisíciletá vláda, „země se naplní poznáním o Jehovovi“. (Iz. 11:9) Čeká nás krásných tisíc let, kdy se rozhodně nebudeme nudit! Během Kristovy tisícileté vlády budou muset všichni Jehovovi služebníci dělat určité změny, aby měli jeho schválení. Až tedy budou pomáhat vzkříšeným, aby překonávali svoje hříšné sklony a žili podle Jehovových měřítek, budou pro ně mít pochopení. (1. Petra 3:8) Když vzkříšení uvidí, že i Jehovovi služebníci pokorně pracují „na své záchraně“, určitě budou chtít Jehovu uctívat spolu s nimi. (Filip. 2:12) w20.08 33:6-7

Pokud se budeme řídit inspirovanou radou apoštola Pavla a budeme zkoumat své vlastní skutky, možná zjistíme, že máme jedinečné dary a schopnosti. Například starší možná není vynikající učitel na pódiu, ale dokáže působivě vyučovat lidi ve službě. Možná není tak dobrý organizátor jako jiní starší ve sboru, ale může být známý jako milující pastýř, ke kterému si zvěstovatelé rádi chodí pro biblickou radu. Anebo má pověst pohostinného člověka. (Hebr. 13:2, 16) Když jasně uvidíme svoje silné stránky a dary, budeme mít důvod cítit se ve sboru užiteční. A pravděpodobně nebudeme závidět bratrům a sestrám, kteří mají jiné dary než my. Ať už máme ve sboru jakékoli místo, každý z nás by měl mít touhu zlepšovat se ve službě a rozvíjet své schopnosti. w20.08 35:16-18

Historický proslov s názvem „Velký zástup“ zazněl v roce 1935 na sjezdu ve Washingtonu a přednesl ho J. F. Rutherford. Ve svém proslovu bratr Rutherford vysvětlil, kdo tvoří „velký zástup“, o kterém se píše ve Zjevení 7:9. Do té doby si badatelé Bible mysleli, že velký zástup je skupina lidí, kteří sice půjdou do nebe, ale nejsou tak věrní jako pomazaní křesťané. Bratr Rutherford ale na základě Bible vysvětlil, že tito lidé nebudou žít v nebi. Ukázal, že je to skupina, kterou Ježíš označil jako jiné ovce, a že přežijí „velké soužení“ a budou žít věčně na zemi. (Zjev. 7:14) Ježíš o nich řekl: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést a budou naslouchat mému hlasu a vznikne jedno stádo s jedním pastýřem.“ (Jan 10:16) Jiné ovce jsou věrní Jehovovi svědkové, kteří mají naději na to, že budou žít věčně v ráji na zemi. (Mat. 25:31–33, 46) w21.01 3:1-2

Pokud máme ve své práci vytrvat a dokončit ji, musíme být disciplinovaní. (Mat. 28:19, 20) Sebedisciplína není vrozená. Většina z nás má sklon jít cestou nejmenšího odporu. Proto potřebujeme pomoc, abychom se naučili dělat věci, které jsou pro nás těžké. Tu nám Jehova dává prostřednictvím svatého ducha. (Gal. 5:22, 23) Apoštol Pavel byl disciplinovaný, ale přiznal, že aby dělal to, co je správné, musí do svého těla „tlouct“. (1. Kor. 9:25–27) Vybízel druhé, aby měli sebekázeň a dělali všechno slušně a tak, aby to mělo řád. (1. Kor. 14:40) I my musíme být disciplinovaní, abychom si udrželi dobré duchovní návyky, ke kterým patří pravidelná účast v kazatelské službě. (Sk. 2:46) w20.09 36:15-17

V mnoha zemích dnes můžeme kázat svobodně. Žiješ v takové zemi i ty? Pokud ano, zeptej se sám sebe: Jak tuto svobodu využívám? V těchto posledních dnech mají Jehovovi služebníci plné ruce práce. Účastní se totiž té největší kazatelské a vyučovací kampaně v lidských dějinách. V Jehovově organizaci se každému z nás nabízí spousta příležitostí. Jak můžeš období klidu využít? (2. Tim. 4:2) Mohl by ses ty nebo někdo z tvé rodiny ještě víc věnovat kazatelské službě, nebo se dokonce stát průkopníkem? Teď není čas hromadit peníze a majetek. Tyhle věci si totiž do nového světa nevezmeme. (Přísl. 11:4; Mat. 6:31–33; 1. Jana 2:15–17) Mnoho zvěstovatelů se naučilo nový jazyk, aby pomáhali druhým poznat Jehovu. Boží organizace je podporuje tak, že vydává biblické publikace ve víc než 1 000 jazyků. w20.09 38:9-11

Dobrý voják je věrný. Kdyby bylo potřeba chránit někoho, koho miluje, nebo něco, čeho si váží, ze všech sil by za to bojoval. Pavel Timotea vybízel, aby byl oddaný Bohu, aby se ho věrně držel. (1. Tim. 4:7) Čím víc Boha milujeme a jsme mu oddaní, tím víc si přejeme držet se pravdy. (1. Tim. 4:8–10; 6:6) Aby byl voják v kondici a připravený na bitvu, musí mít také sebekázeň. Timoteus byl v dobré duchovní kondici díky tomu, že se řídil Pavlovou radou, aby utíkal před špatnými touhami, pracoval na hezkých vlastnostech a trávil čas se spoluvěřícími. (2. Tim. 2:22) K tomu všemu potřeboval sebeovládání. A potřebujeme ho i my. Bez něj bychom nedokázali zvítězit nad hříšnými touhami. (Řím. 7:21–25) Navíc nám pomáhá odložit starou osobnost a oblékat si novou. (Ef. 4:22, 24) A když jsme na konci dlouhého dne unavení, možná se potřebujeme přinutit, abychom vyrazili na shromáždění. (Hebr. 10:24, 25) w20.09 40:9-11

Když zájemci pomáháme, aby se mohl dát pokřtít, musíme být trpěliví. V určité chvíli ale potřebujeme zjistit, jestli si opravdu přeje sloužit Jehovovi. Pozoruješ u něj, že se snaží žít podle toho, co učil Ježíš, nebo chce jenom poznat Bibli jako takovou? Čas od času se zamysli nad tím, jaký pokrok zájemce dělá. Polož si třeba otázky: Svěřuje se Jehovovi? Modlí se k němu? (Žalm 116:1, 2) Baví ho číst Bibli? (Žalm 119:97) Chodí pravidelně na shromáždění? (Žalm 22:22) Udělal nějaké změny ve svém životě? Začal o tom, co se učí, mluvit se svojí rodinou a přáteli? (Žalm 9:1) A co je nejdůležitější, chce se stát svědkem Jehovovým? (Žalm 40:8) Pokud v některé z těchto oblastí nedělá pokrok, taktně se snaž zjistit proč a potom si s ním o tom laskavě, ale otevřeně popovídej. w20.10 42:14-15

Ježíšův nebeský Otec se vždycky rozhoduje správně a dobrá rozhodnutí dělali i jeho pozemští rodiče. Ale jak Ježíš rostl, musel se začít rozhodovat sám. (Gal. 6:5) Stejně jako my všichni měl svobodnou vůli. Klidně mohl dát přednost vlastním zájmům před tím, co chtěl Bůh. Vybral si ale dobře, protože chtěl mít s Jehovou hezký vztah. Když se Ježíš dozvěděl, jaký úkol pro něj Jehova má, rozhodl se ho přijmout. (Jan 6:38) Věděl, že ho hodně lidí bude nenávidět, a možná to pro něj nebyla jednoduchá představa. Přesto se rozhodl Jehovu poslechnout. Když se dal v roce 29 n. l. pokřtít, to nejdůležitější pro něj bylo dělat, co si Jehova přeje. (Hebr. 10:5–7) I když umíral na mučednickém kůlu, jeho rozhodnutím konat Boží vůli nic neotřáslo. (Jan 19:30) w20.10 44:12, 15

Víš o bratrech a sestrách ve svém sboru, které trápí nějaká nemoc nebo mají jiné vážné problémy? Možná jim zemřel někdo blízký. Pokud víš o někom, kdo prožívá těžké chvíle, můžeš poprosit Jehovu, aby ti pomohl říct nebo udělat něco laskavého. Tvoje slova a skutky můžou být přesně tím, co takový bratr nebo sestra potřebuje. (1. Petra 4:10) Víme, že můžeme být odvážní, protože Jehova je s námi. Pomáhá nám prostřednictvím Ježíše a andělů. Pokud je to v souladu s jeho záměrem, může nám pomáhat i prostřednictvím lidí, kteří mají určité pravomoce. A jak už mnozí z nás zažili, působí svatým duchem na srdce svých služebníků, aby pomáhali svým spoluvěřícím. Stejně jako apoštol Pavel proto můžeme s jistotou říct: „Jehova je můj pomocník. Nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Hebr. 13:6) w20.11 46:19-20

Apoštolové měli jasný důkaz, že Jehova je s nimi. Dostali od něj totiž moc dělat zázraky. (Sk. 5:12–16; 6:8) Nám takovou moc Jehova nedává. Ve svém Slově nás ale s láskou ujišťuje, že když trpíme kvůli tomu, že jednáme správně, má z nás radost a pomáhá nám svým duchem. (1. Petra 3:14; 4:14) Proto bychom si neměli dělat starosti, jestli zvládneme kruté pronásledování, které nás možná čeká. Spíš se ze všech sil snažme upevňovat svoji důvěru, že se o nás Jehova dokáže postarat a zachránit nás. Spoléhejme na Ježíšův slib: „Dám [vám] do úst takovou moudrost, že všichni vaši protivníci dohromady jí nedokážou odporovat ani ji vyvrátit.“ Ježíš nás ujistil: „Když vytrváte, zachováte si život.“ (Luk. 21:12–19) A nikdy nezapomeňme, že i když Jehovovi služebníci zemřou, Jehova si je pamatuje do nejmenších detailů a vzkřísí je. w21.01 1:12

Apoštol Pavel nebyl první, kdo mluvil o naději na vzkříšení. Mluvil o ní i patriarcha Job. Byl si jistý, že na něj Bůh nezapomene a vrátí mu život. (Job 14:7–10, 12–15) „Vzkříšení mrtvých“ patří k „počátečnímu učení“ křesťanské víry, tedy k jejím „základům“. (Hebr. 6:1, 2) Námětu vzkříšení se Pavel hodně věnoval v 1. Korinťanům 15. kapitole. To, co tam napsal, muselo křesťany v prvním století opravdu povzbudit. A bez ohledu na to, jak dlouho už ve vzkříšení věříme, může studium této kapitoly povzbudit i nás a může upevnit naši naději. Vzkříšení Ježíše Krista je základem naší naděje, že budou vzkříšeni i naši blízcí, kteří zemřeli. Jeho vzkříšení bylo součástí „dobré zprávy“, kterou Pavel oznámil Korinťanům. (1. Kor. 15:1, 2) Dokonce řekl, že kdyby křesťan v Ježíšovo vzkříšení nevěřil, jeho víra by byla k ničemu. (1. Kor. 15:17) w20.12 49:2-4

Co apoštolu Petrovi pomohlo, aby se vzpamatoval? Například si vzpomněl, jak se Ježíš modlil, aby jeho víra nezeslábla. Jehova tu upřímnou modlitbu vyslyšel. Později se Ježíš Petrovi osobně objevil a určitě ho povzbudil. (Luk. 22:32; 24:33, 34; 1. Kor. 15:5) Potom co apoštolové za celou noc nechytili ani rybu, se Ježíš objevil všem. Tehdy dal Petrovi možnost říct mu, jak moc ho má rád. Svému milovanému příteli odpustil a svěřil mu další úkoly. (Jan 21:15–17) To, jak Ježíš s Petrem jednal, ukazuje, že je milosrdný, stejně jako jeho Otec. Takže když uděláme chybu, neměli bychom nad sebou lámat hůl. Pamatujme na to, že Satan chce, abychom si mysleli, že nám Jehova nikdy neodpustí. Snažme se proto vidět sebe a ty, kdo nám ubližují, očima našeho soucitného a milujícího nebeského Otce. (Žalm 103:13, 14) w20.12 51:17-19

Můžeme se poučit z příkladů lidí, kteří v určité situaci nezůstali v klidu a nedůvěřovali Jehovovi. Když o nich budeme přemýšlet, pomůže nám to, abychom neudělali stejné chyby jako oni. Například král Asa se na začátku své vlády se svými problémy obracel na Jehovu. Ale později začal brát záležitosti do vlastních rukou. (2. Par. 16:1–3, 12) Požádat Syřany o pomoc v boji proti izraelské armádě mohlo na první pohled vypadat jako dobrý plán. Mír v Judsku ale netrval dlouho. Jehova Asovi prostřednictvím svého proroka řekl: „Protože ses spolehl na syrského krále, a ne na Jehovu, svého Boha, vojsko syrského krále uniklo z tvých rukou.“ (2. Par. 16:7) Musíme si dávat pozor, abychom nebyli tak sebejistí, že bychom věci začali řešit po svém a nehledali rady v Jehovově Slově. I když se v nějaké situaci musíme rozhodnout rychle, měli bychom zachovat klid a spolehnout se na Jehovu. On nám pak pomůže rozhodnout se správně. w21.01 1:13-15

Někteří Jehovovi služebníci trpí hladem, protože nemají dost peněz nebo jsou v jejich zemi občanské nepokoje nebo válka. Jiní jsou kvůli své víře ve vězení. Ale ti, kdo tvoří velký zástup, jsou šťastní, protože vědí, že po zničení tohohle zkaženého světa budou mít doslovného i duchovního jídla vždycky dostatek. Až bude Jehova odstraňovat Satanův systém, postará se o to, aby na velký zástup nedopadl „vysušující žár“ jeho hněvu. Potom co skončí velké soužení, Ježíš povede ty, kdo ho přežijí, „k pramenům vod života“. (Zjev. 7:17) To znamená, že jim pomůže získat věčný život. Ti, kdo patří k velkému zástupu, mají jedinečnou naději. Jen si to představ: Na rozdíl od těch miliard lidí, kteří kdy žili, nemusí nikdy zemřít. (Jan 11:26) Ti, kdo patří k jiným ovcím, mají krásnou naději, za kterou jsou Jehovovi a Ježíšovi velmi vděční. w21.01 3:11-12

Poslední večer před svou smrtí Ježíš přemýšlel o tom, s jakými náročnými situacemi se jeho učedníci budou setkávat. Miloval je, a proto svého Otce prosil, aby „na ně dával pozor kvůli tomu zlému“. (Jan 17:14, 15) Věděl, že až se vrátí do nebe, Satan bude válčit proti každému, kdo bude chtít Jehovovi sloužit. Bylo jasné, že Boží lid bude potřebovat ochranu. Jehovovu ochranu dnes potřebujeme víc než kdy dřív. Satan byl vyhnán z nebe a „má velký hněv“. (Zjev. 12:12) Podařilo se mu přesvědčit některé z těch, kdo nás pronásledují, „že tím slouží Bohu“. (Jan 16:2) Jiní, kteří v Boha nevěří, nás pronásledují proto, že nezapadáme do tohoto světa. Ať už jsme pronásledovaní z jakéhokoli důvodu, nemáme strach. Jak to? Odpověď je ve verši na dnešní den. w21.03 13:1, 3

Všechno, co Jehova dělá, dělá z lásky. S láskou se stará o všechno, co potřebujeme. Z lásky za nás dal také výkupné. A Ježíš? Miluje nás tak moc, že za nás dal svůj život. (Jan 3:16; 15:13) Nic nemůže zničit lásku, kterou Jehova a Ježíš cítí k těm, kdo jsou jim věrní. (Jan 13:1; Řím. 8:35) Stejně tak i všechno, co hlava rodiny dělá, má dělat z lásky. Proč je to tak důležité? Apoštol Jan napsal: „Kdo totiž nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1. Jana 4:11, 20) A to samozřejmě platí i o rodině. Muž, který svoji rodinu miluje a chce napodobovat Jehovu a Ježíše, se o ni bude starat po duchovní, citové i hmotné stránce. (1. Tim. 5:8) Svoje děti bude vychovávat a ukázňovat. Bude se učit rozhodovat tak, aby dělal dobré jméno Jehovovi a jeho rodině to bylo ku prospěchu. w21.02 5:12-13

Náš milující nebeský Otec ví, jak nás ovlivňuje naše minulost a negativní pohled na sebe. Ale vidí v našem srdci i to dobré – vlastnosti, které my možná nevidíme. (1. Jana 3:19, 20) Někdo možná bojuje s hluboce zakořeněným zlozvykem. Může se stát, že mu znovu podlehne a je ze sebe zklamaný. Když zhřešíme, je normální, že se cítíme špatně. (2. Kor. 7:10) Neměli bychom ale zacházet do extrému a odsuzovat se, říkat si: „Jsem k ničemu. Jehova mi nikdy neodpustí.“ Takové uvažování se nezakládá na pravdě a mohlo by vést k tomu, že Jehovovi přestaneme sloužit. Spíš pros Jehovu, aby ti odpustil, a tak to s ním urovnej. (Iz. 1:18) Když Jehova uvidí, že je ti to opravdu líto a že se chceš změnit, promine ti to. Řekni o tom taky starším. Trpělivě ti budou pomáhat, aby ses duchovně uzdravil. (Jak. 5:14, 15) w20.12 52:5-6

Ježíš měl k ženám úctu. Nebyl jako farizeové, kteří se na ženy dívali svrchu a kteří se s nimi na veřejnosti ani nebavili, natož aby s nimi rozebírali Písmo. Naopak zapojoval ženy do hlubokých duchovních rozhovorů, které měl se svými učedníky. (Luk. 10:38, 39, 42) Taky jim dovolil, aby ho doprovázely, když cestoval po městech a vesnicích a kázal dobrou zprávu. (Luk. 8:1–3) A poctil je tím, že mohly apoštolům říct o jeho vzkříšení. (Jan 20:16–18) Apoštol Pavel dával najevo, že má k ženám úctu, a vybízel k tomu i Timotea. Uznal, že to byla Timoteova maminka a babička, kdo ho jako první učil ze „svatých spisů“. (2. Tim. 1:5; 3:14, 15) Ve svém dopise Římanům se Pavel o některých sestrách zmínil jmenovitě a pozdravoval je. Všímal si toho, co sestry pro Jehovu dělají, a dával jim najevo svoji vděčnost. (Řím. 16:1–4, 6, 12; Filip. 4:3) w21.02 7:5-6