Květen

Jako dítě se Ježíš rozhodl, že bude poslouchat své rodiče. Nikdy se proti nim nebouřil s tím, že toho ví víc než oni. Jako nejstarší syn bral svou odpovědnost určitě vážně. Tvrdě pracoval, aby se od svého adoptivního otce naučil řemeslo a mohl podporovat rodinu. Rodiče Ježíšovi pravděpodobně vyprávěli o tom, jak se zázračně narodil a co o něm řekli Boží poslové. (Luk. 2:8–19, 25–38) Ale Ježíš se nespokojil jen s tím, co slyšel od druhých. Písmo si sám studoval. Jak víme, že ho dobře znal? Protože když byl ještě chlapec, učitelé v Jeruzalémě „žasli nad jeho odpověďmi a nad tím, jak věcem rozumí“. (Luk. 2:46, 47) A už ve 12 letech si byl díky studiu Božího Slova jistý, že Jehova je jeho Otec. (Luk. 2:42, 43, 49) w20.10 44:13-14

Víra v to, že Ježíš byl vzkříšen, je základem naší naděje. Když apoštol Pavel vysvětloval nauku o vzkříšení, začal těmito třemi fakty: 1. Kristus „zemřel za naše hříchy“, 2. „byl pohřben“ a 3. „třetí den [byl] podle Písma vzkříšen“. (1. Kor. 15:3, 4) Proč je pro nás důležité, že Ježíš zemřel, byl pohřben a potom vzkříšen? Prorok Izajáš předpověděl, že Mesiáš bude „vyrván ze země živých“ a dostane „hrob mezi ničemy“. To ale nebylo všechno. Izajáš dodal, že Mesiáš ponese „hřích mnohých“. To se splnilo, když dal Ježíš svůj život jako výkupné. (Iz. 53:8, 9, 12; Mat. 20:28; Řím. 5:8) Skutečnost, že Ježíš zemřel, byl pohřben a vzkříšen, je tedy pevným základem naší naděje, že budeme osvobozeni od hříchu a smrti a zase se setkáme s našimi blízkými, kteří zemřeli. w20.12 49:4-6, 11

Apoštol Pavel často kázal v židovských synagogách. Například v synagoze v Tesalonice „po tři sabaty s [Židy] diskutoval na základě Písma“. (Sk. 17:1, 2) Protože byl Žid, synagoga pro něj byla důvěrně známým prostředím. (Sk. 26:4, 5) Věděl, čemu Židé věří a jak uvažují, a tak s nimi mohl mluvit o dobré zprávě s jistotou a bez zábran. (Filip. 3:5) Potom co Pavel musel z Tesaloniky a pak z Beroy utéct před svými nepřáteli, přišel do Atén. I tam „začal ... diskutovat v synagoze se Židy a dalšími lidmi, kteří uctívali Boha“. (Sk. 17:17) Když ale kázal na tržišti, měl najednou úplně jiné posluchače. Byli mezi nimi filozofové a další lidé nežidovského původu, kteří považovali Pavlovo poselství za „nové učení“. Řekli mu: „To, co říkáš, nám zní cize.“ (Sk. 17:18–20) w20.04 15:5-6

Pokud bojuješ s nějakou slabostí, neodsuzuj se. Pamatuj, že nikdo z nás si Boží schválení nezaslouží. Všichni potřebujeme jeho nezaslouženou laskavost, kterou nám projevuje na základě výkupného. (Ef. 1:7; 1. Jana 4:10) A povzbudit nás můžou naši bratři a sestry – naše duchovní rodina. Když se potřebujeme vypovídat, vyslechnou si nás a svými slovy nás potěší. (Přísl. 12:25; 1. Tes. 5:14) Joy z Nigérie říká: „Co bych si bez bratrů a sester počala! Jsou důkazem, že Jehova odpovídá na moje modlitby. Dokonce jsem se od nich naučila, jak povzbuzovat druhé, když jsou smutní.“ Měli bychom ale pamatovat na to, že naši bratři a sestry nemusí vždycky vědět, co prožíváme. Buďme tedy iniciativní a otevřeně řekněme duchovně zralému křesťanovi, že potřebujeme pomoc. w20.12 52:7-8

Přátelství obvykle začíná tak, že spolu dva lidé tráví čas. Povídají si o tom, co si o různých věcech myslí a co zažili, a postupně k sobě mají blíž a blíž. Když se ale chceme spřátelit s Ježíšem, můžeme narážet na určité překážky. Jednou je to, že jsme se s Ježíšem nikdy osobně nesetkali. Spousta křesťanů v 1. století na tom ale byla stejně. Přesto jim apoštol Petr napsal: „I když jste Krista nikdy neviděli, milujete ho. I když ho teď nevidíte, věříte v něj.“ (1. Petra 1:8) Z toho vyplývá, že i když jsme se s Ježíšem nikdy osobně nesetkali, může se stát naším blízkým přítelem. Další překážkou je to, že si s Ježíšem nemůžeme povídat. Když se modlíme, mluvíme s Jehovou. Sice se modlíme v Ježíšově jménu, ale nemluvíme přímo k němu. Ježíš ani nechce, abychom se k němu modlili. Modlitba je totiž způsob uctívání a uctívat máme jedině Jehovu. (Mat. 4:10) I tak můžeme dávat najevo, že máme Ježíše rádi. w20.04 17:1-3

Běžci v řeckých hrách museli překonávat různé problémy, například únavu a bolest. Mohli se ale spolehnout jenom na to, co mají natrénováno, a na vlastní síly. I my díky tréninku neboli školení od Jehovy víme, jak běžet závod o život. Na rozdíl od doslovných běžců ale máme jednu velkou výhodu. Můžeme se napojit na neomezený zdroj síly, na Jehovu. Slibuje nám, že když se na něj spolehneme, školení a sílu od něj zaručeně dostaneme. Apoštol Pavel musel překonávat spoustu problémů. Jeho nepřátelé ho uráželi a pronásledovali. Navíc se někdy cítil slabý a musel se vyrovnávat s něčím, co označil jako „osten“. (2. Kor. 12:7) Tyto problémy ale nepovažoval za důvod se vzdát. Díval se na ně jako na příležitost spolehnout se na Jehovu. (2. Kor. 12:9, 10) Díky tomu, že měl takový postoj, mu Jehova pomohl všechny ty problémy zvládnout. w20.04 18:13-14

Pokladem, který není vidět, je spolupráce s Jehovou a nebeskou částí jeho organizace. (2. Kor. 6:1) S Jehovou, Ježíšem a anděly spolupracujeme pokaždé, když jsme ve službě. Pavel o sobě a dalších zvěstovatelích dobré zprávy napsal: „Jsme... Boží spolupracovníci.“ (1. Kor. 3:9) Když jsme ve službě, jsme také Ježíšovi spolupracovníci. Vždyť potom co dal svým následovníkům pokyn „čiňte učedníky z lidí všech národů“, řekl: „Já budu s vámi.“ (Mat. 28:19, 20) A jak je to s anděly? Jsme moc vděční, že nás vedou, když oznamujeme „věčnou dobrou zprávu ... obyvatelům země“. (Zjev. 14:6) Co dobrého podpora z nebe přináší? V Bibli je kázání dobré zprávy přirovnáno k rozsévání semen. Některá padnou na úrodnou půdu, neboli se dostanou do vnímavého srdce, a začnou růst. (Mat. 13:18, 23) Kdo působí, že ze semen vyrostou rostliny, které přináší úrodu? Ježíš to vysvětlil ve verši na tento den. w20.05 22:14-15

Miliony rodin v dnešní době rozbil rozvod. I členové rodiny, kteří žijí společně, se často odcizí. Jeden rodinný poradce říká: „Máma, táta a děti se nevěnují jeden druhému, ale každý je připoutaný ke svému počítači, tabletu, smartphonu nebo herní konzoli. Žijí sice pod jednou střechou, ale sotva se znají.“ Nechceme se nechat tvarovat tímhle světem, ve kterém není láska. Naopak, musíme se učit něžně milovat členy své doslovné rodiny i té duchovní. (Řím. 12:10) Řecký výraz přeložený jako „něžně milovat“ popisuje vřelý vztah mezi blízkými členy rodiny. A právě takovou lásku bychom měli cítit k naší duchovní rodině, k bratrům a sestrám ve sboru. Když druhé něžně milujeme, přispíváme tím k jednotě, bez které Boha nemůžeme správně uctívat. (Mich. 2:12) w21.01 4:1-2

Sportovní tým, který drží pohromadě, má naději na úspěch, na rozdíl o týmu, který spolu nedrží. Tvoje srdce může být jako ten úspěšný tým. Podaří se ti to, když dokážeš svoje myšlenky, touhy a pocity sjednotit a uvést do souladu s Jehovovými měřítky. Nezapomeň, že Satan by chtěl tvoje srdce rozdělit. Chce, abys sváděl vnitřní boj mezi tím, co víš, že je podle Jehovy správné, a tím, po čem toužíš. Pokud ale chceš sloužit Jehovovi, tvoje srdce musí být sjednocené. (Mat. 22:36–38) Nikdy Satanovi nedovol, aby ho rozdělil. Stejně jako David se modli k Jehovovi: „Sjednoť mé srdce, aby se bálo tvého jména.“ Dej si za cíl podle této modlitby žít. Ať je z tvých každodenních rozhodnutí, velkých nebo malých, vidět, že máš k Jehovovu jménu hlubokou úctu. Jako svědek Jehovův pak budeš toto jméno dobře reprezentovat. (Přísl. 27:11) A všichni budeme moct říct to, co prorok Micheáš: „Budeme po celou věčnost žít v souladu se jménem Jehovy, našeho Boha.“ (Mich. 4:5) w20.06 24:17-18

Tento útok krále severu, ke kterému se připojí ostatní vlády, vyvolá hněv Všemohoucího Boha a povede k armagedonské válce. (Zjev. 16:14, 16) V té době bude král severu spolu s ostatními národy, které budou tvořit Goga z Magogu, zničen a „nikdo mu nepomůže“. (Dan. 11:45) Hned z dalšího verše v Danielově proroctví se dozvídáme víc podrobností o tom, jak bude král severu se svými spojenci zničen a jak budeme zachráněni. (Dan. 12:1) Co ten verš znamená? Michael je jiné jméno pro našeho vládnoucího krále, Ježíše Krista. Ten „stojí ve prospěch [Božího] lidu“ od roku 1914, kdy bylo v nebi založeno jeho království. V blízké budoucnosti „povstane“ neboli zničí své nepřátele v armagedonské válce. Tato bitva bude poslední událostí v období, které Daniel nazývá nejhorším „časem tísně“ v lidské historii. (Zjev. 6:2; 7:14) w20.05 20:15-17

Když byl Josef otrokem a později vězněm, nemohl na své situaci skoro nic změnit. Co mu pomohlo nepropadnout zoufalství? Nezaměřoval se na to, co nemůže dělat, ale svědomitě se věnoval práci, která mu byla svěřena. Nejdůležitější bylo, že měl Jehovu stále na prvním místě v životě. A Jehova mu pomáhal, takže Josefovi se dařilo všechno, co dělal. (1. Mojž. 39:21–23) Josefův příběh nám připomíná, že tento svět je krutý a že lidé s námi budou jednat nespravedlivě. Může nám ukřivdit dokonce i někdo ze sboru. Pokud ale vnímáme Jehovu jako svoji skálu neboli útočiště, nesklíčí nás to a nepřestaneme mu sloužit. (Žalm 62:6, 7; 1. Petra 5:10) Vzpomeň si taky, že Josef dostal od Jehovy prorocké sny, když mu bylo kolem 17. Jehova svým mladým služebníkům očividně důvěřuje. Takových mladých lidí, jako byl Josef, je dnes mnoho. I oni se spoléhají na Jehovu. Někteří z nich jsou dokonce nespravedlivě uvězněni, protože chtějí zůstat Bohu věrní. (Žalm 110:3) w20.12 51:3, 5, 7

Apoštolové Petr a Jan považovali za čest, že je pronásledují kvůli Ježíšovi a kvůli tomu, že šíří jeho učení. (Sk. 4:18–21; 5:27–29, 41, 42) Učedníci se neměli za co stydět. Z dlouhodobého hlediska tito pokorní křesťané udělali pro lidstvo víc dobra než kdokoli z jejich odpůrců. Někteří z těchto křesťanů napsali biblické knihy, které až dodnes pomáhají milionům lidí a dávají jim naději. A Království, o kterém kázali, teď nejenom existuje, ale brzy bude vládnout celému lidstvu. (Mat. 24:14) Naproti tomu mocný Řím, který křesťany pronásledoval, skončil v propadlišti dějin. Věrní Kristovi učedníci dnes vládnou jako králové v nebi, zatímco jejich odpůrci jsou mrtví. A pokud budou jednou vzkříšeni, budou poddanými Království, které nenávidění křesťané ohlašovali. (Zjev. 5:10) w20.07 29:4

Abraham věřil Božím slibům tak pevně, že už jakoby viděl Mesiáše, který bude králem Božího království. Proto mohl Ježíš Židům říct: „Váš otec Abraham se velmi těšil na to, že uvidí můj den, a viděl ho a radoval se.“ (Jan 8:56) Abraham tedy věděl, že jeho potomci budou tvořit království, které bude mít Jehovovu podporu, a byl ochotný čekat, až Jehova svůj slib splní. Jak Abraham ukázal, že toto město neboli Království opravdu očekává? Za prvé, Abraham se nepřidal k žádnému lidskému království. Stěhoval se z místa na místo, nikde se trvale neusadil a nepodporoval žádného lidského krále. A za druhé, nesnažil se založit vlastní království. Poslouchal Jehovu a čekal, až splní svůj slib. Dal tím najevo mimořádnou víru v Jehovu. w20.08 31:4-5

Jehova slibuje, že během Kristovy vlády nikdo neřekne: „Jsem nemocný.“ (Iz. 33:24) Z toho vyplývá, že ti, kdo budou vzkříšeni, budou mít nové, zdravé tělo. Nebudou ale hned dokonalí. Kdyby to tak bylo, jejich blízcí by je nemuseli poznat. Zdá se, že v průběhu Kristovy tisícileté vlády bude každý člověk získávat dokonalost postupně. Můžeme to říct proto, že Ježíš odevzdá vládu svému Otci až na konci tisíce let. V té době bude platit, že Království splnilo všechno, co si Jehova přál, včetně toho, že lidstvo dosáhlo dokonalosti. (1. Kor. 15:24–28; Zjev. 20:1–3) Představ si, jaké to bude, až zase obejmeš své blízké. Budeš radostí plakat? Budeš se smát? Budeš samým štěstím zpívat Jehovovi? Jedna věc je jistá. Budeš cítit ohromnou lásku ke svému starostlivému Otci a jeho obětavému Synovi a budeš jim děkovat za krásný dar vzkříšení. w20.08 33:9-10

Apoštol Pavel křesťany povzbuzoval, aby zvážili, jestli by Jehovovi nemohli sloužit jako svobodní. (1. Kor. 7:8, 9) Rozhodně se na svobodné křesťany nedíval jako na méněcenné. Můžeme to vidět z toho, že pověřoval důležitými úkoly Timotea, který byl mladý a svobodný. (Filip. 2:19–22) Z toho jasně vyplývá, že by nebylo správné hodnotit duchovní způsobilost bratra jenom na základě toho, jestli je ženatý nebo ne. (1. Kor. 7:32–35, 38) Ani Ježíš, ani Pavel neučili, že křesťané musí vstoupit do manželství nebo zůstat svobodní. Co tedy k tomu můžeme říct my? Strážná věž z 1. října 2012 hezky uvedla: „Ve skutečnosti by se oba tyto stavy daly označit za dar od Boha. ... Pokud jde o svobodný stav, Jehova na něj nepohlíží jako na důvod k zármutku a pocitu hanby.“ Pamatujme na to a svobodných bratrů a sester ve sboru si važme. w20.08 35:8-9

V některých zemích lidé reagují na dobrou zprávu s nadšením. Je to přesně to, na co čekali! Jinde se o Boha nebo o Bibli zas tak nezajímají. Jak je to tam, kde žiješ ty? Ať už je reakce jakákoli, Jehova očekává, že budeme kázat dál, dokud neřekne, že to stačí. Jehova už rozhodl, kdy se přestane kázat a kdy „přijde konec“. (Mat. 24:14) Ježíš předpověděl události a poměry, kterými se budou vyznačovat poslední dny a mohly by jeho následovníky rozptylovat od kázání. Své učedníky vybízel: „Buďte bdělí.“ (Mat. 24:42) Dnes by nás mohly rozptylovat podobné věci, kvůli kterým lidé nereagovali na varování v Noemových dnech. (Mat. 24:37–39; 2. Petra 2:5) Proto chceme zůstat zaměření na práci, kterou nám Jehova svěřil. w20.09 37:1-2, 4

Satan má „velký hněv“, a kdybychom si mysleli, že zrovna my se dokážeme jeho hněvu vyhnout, obelhávali bychom sami sebe. (Zjev. 12:12) Už brzy bude víra každého z nás vyzkoušena. Vypukne „velké soužení, jaké nenastalo od začátku světa až dosud“. (Mat. 24:21) V té době se proti nám možná obrátí členové naší rodiny a naše činnost bude zakázaná. (Mat. 10:35, 36) Budeš stejně jako král Asa důvěřovat Jehovovi, že ti pomůže a ochrání tě? (2. Par. 14:11) Na to, co je před námi, nás Jehova připravuje. Používá „věrného a rozvážného otroka“, aby nám dával výživný „pokrm v pravý čas“. Máme tak všechno, co potřebujeme, abychom zůstali duchovně silní. (Mat. 24:45) Vybudovat si neotřesitelnou víru v Jehovu je ale úkolem každého z nás. (Hebr. 10:38, 39) w20.09 38:16-18

Když je to v souladu s Jehovovým záměrem, může svým mocným svatým duchem způsobit, aby lidé, kteří mají určité pravomoce, dělali to, co si přeje. Lidé dokážou vykopat kanál, aby odvedli vodu tam, kam chtějí. Stejně tak Jehova dokáže svým duchem nasměrovat myšlenky vládců, aby byly v souladu s jeho záměrem. Když to udělá, oni potom rozhodují tak, že je to pro dobro Božího lidu. (Srovnej s Ezrou 7:21, 25, 26.) Co můžeme udělat? Můžeme se modlit „za krále a za všechny ve vysokém postavení“, když stojí před rozhodnutím, které ovlivní náš život a službu. (1. Tim. 2:1, 2; Neh. 1:11) Stejně jako křesťané v 1. století se úpěnlivě modlíme za naše bratry a sestry, kteří jsou ve vězení. (Sk. 12:5; Hebr. 13:3) w20.11 46:13-14

Pokud jsi se zájemcem, který se dal právě pokřtít, studoval ty, musí pro tebe být úžasné takový křest sledovat. (1. Tes. 2:19, 20) Nově pokřtění učedníci jsou krásné „doporučující dopisy“ nejen pro ty, kdo s nimi studovali, ale pro celý sbor. (2. Kor. 3:1–3) Je úžasné, že v průběhu čtyř let se po celém světě vedlo každý měsíc průměrně asi 10 000 000 biblických studií. V té době se ročně dalo pokřtít v průměru víc než 280 000 lidí, kteří se tak stali svědky Jehovovými a učedníky Ježíše Krista. Jak můžeme pomoct dalším z těch milionů lidí, aby se dali pokřtít? Dokud je Jehova trpělivý a dává lidem čas a příležitost stát se Kristovými učedníky, chceme dělat maximum pro to, abychom jim pomohli co možná nejrychleji dospět ke křtu. Moc času už nezbývá. (1. Kor. 7:29a; 1. Petra 4:7) w20.10 41:1-2

Král Saul neposlechl Jehovu. Když mu to prorok Samuel vyčetl, nepřiznal, že udělal chybu. Snažil se ospravedlnit tím, že celou situaci zlehčoval a svaloval vinu na druhé. (1. Sam. 15:13–24) Podobně se zachoval už dřív. (1. Sam. 13:10–14) Je smutné, že dovolil, aby jeho srdce zpychlo. Nezměnil svoje myšlení, a proto ho Jehova pokáral a zavrhl. Pokud nechceme dopadnout jako Saul, měli bychom si položit otázky: Jak reaguju, když v Bibli narazím na něco, s čím mám problém? Snažím se nějak si to omlouvat? Zlehčuju to? Svaluju vinu na někoho jiného? Pokud je odpověď na některou z těchhle otázek ano, musíme svoje myšlení a postoj změnit. Jinak se z nás stanou pyšní lidé a Jehova nebude chtít být naším přítelem. w20.11 47:4-5

Mladý muži, mladá slečno, rozhodni se, komu budeš sloužit. Musíš se sám přesvědčit, kdo je Jehova, jaký má záměr a jak se to týká tebe osobně. (Řím. 12:2) Pak dokážeš udělat to nejdůležitější rozhodnutí v životě – rozhodnutí sloužit Jehovovi. (Jozue 24:15) Když si budeš pravidelně číst a studovat Bibli, budeš Jehovu čím dál víc milovat a tvoje víra bude silnější. Rozhodni se mít Jehovovu vůli na prvním místě v životě. Satanův svět říká, že když svoje nadání využiješ sám pro sebe, budeš šťastný. Pravda je ale taková, že ti, kdo se honí za hmotnými věcmi, si působí „mnoho bolestí“. (1. Tim. 6:9, 10) Ale ti, kdo poslouchají Jehovu a rozhodli se mít na prvním místě to, co chce on, budou v životě úspěšní a budou „jednat moudře“. (Jozue 1:8) w20.10 44:17-18

Poselství, které v prvním století oznamoval Ježíš, přinášelo naději celému lidstvu. Své následovníky vybídl, aby v jeho práci pokračovali a kázali „až do nejvzdálenějších končin země“. (Sk. 1:8) Je jasné, že to nemohli zvládnout sami. Potřebovali proto svatého ducha – „pomocníka“, kterého jim Ježíš slíbil. (Jan 14:26; Zech. 4:6) Ježíšovi následovníci dostali svatého ducha o Letnicích roku 33 n. l. S jeho pomocí začali okamžitě kázat a zakrátko přijaly dobrou zprávu tisíce lidí. (Sk. 2:41; 4:4) Když se učedníci setkali s odporem, nenechali se zastrašit, ale prosili o pomoc Boha. Modlili se: „Pomoz svým otrokům, aby odvážně oznamovali tvé slovo.“ Hned nato je „naplnil svatý duch a oni odvážně oznamovali Boží slovo“. (Sk. 4:18–20, 29, 31) w20.10 43:4-5

Jak si můžeme být jistí, že Jehova Ježíše vzkřísil? Ježíšovo vzkříšení potvrdilo mnoho očitých svědků. (1. Kor. 15:5–7) Prvním, o kom se apoštol Pavel zmínil, byl apoštol Petr (Kéfas). To, že Petr vzkříšeného Ježíše opravdu viděl, potvrdili i další učedníci. (Luk. 24:33, 34) Ježíš se po svém vzkříšení objevil také „těm dvanácti“, tedy apoštolům. „Pak se objevil víc než 500 bratrů najednou.“ Možná to bylo při radostném setkání v Galileji, o kterém se píše v Matoušovi 28:16–20. Kromě toho se „objevil Jakubovi“. Zřejmě šlo o Ježíšova nevlastního bratra, který předtím nevěřil, že Ježíš je Mesiáš. (Jan 7:5) Když ale vzkříšeného Ježíše viděl, přesvědčilo ho to. V roce 55 n. l., kdy Pavel psal svůj dopis, mnozí z těch očitých svědků ještě žili. Takže každý, kdo o Ježíšově vzkříšení pochyboval, si to u těchto důvěryhodných svědků mohl ověřit. w20.12 49:5, 7-8

Když se necítíme dobře, a zvlášť když bojujeme s nějakou chronickou nemocí, může pro nás být těžké myslet pozitivně. Prosme proto Jehovu o pomoc. Jehova nás dnes sice zázračně nevyléčí, ale utěšuje nás a dává nám sílu, kterou potřebujeme, abychom to zvládli. (Žalm 94:19) Například může podnítit nějakého bratra nebo sestru, aby nám pomohli s domácími pracemi. Může podnítit bratry, aby se s námi modlili. Taky nám může připomenout utěšující myšlenky ze svého Slova, například krásnou naději na dokonalý život v novém světě bez nemocí a bolesti. (Řím. 15:4) Možná ale nemůžeme sloužit Jehovovi tolik, kolik bychom chtěli. Sestra Laurel ze Spojených států byla uvězněná v železných plicích 37 let. Překonala rakovinu, velké operace a chronické kožní potíže. Ale ani to jí nezabránilo, aby s druhými mluvila o Jehovovi. Využívala příležitosti, kdy k ní domů přišly sestřičky a pečovatelky, a biblickou pravdu tak pomohla poznat minimálně 17 lidem! w20.12 52:9, 12

Život apoštola Pavla byl v nebezpečí. Asi v roce 56 n. l. ho dav vyvlekl z jeruzalémského chrámu a chtěl ho zabít. Když ho příští den přivedli před Sanhedrin, hrozilo, že ho nepřátelé roztrhají. (Sk. 21:30–32; 22:30; 23:6–10) V tu chvíli si možná říkal, co všechno ještě bude muset vytrpět. Jakou pomoc dostal Pavel? V noci potom, co Pavla zatkli, se mu objevil „Pán“, tedy Ježíš, a řekl mu: „Buď odvážný! Stejně jako jsi o mně důkladně svědčil v Jeruzalémě, tak budeš svědčit i v Římě.“ (Sk. 23:11) Tohle povzbuzení přišlo v pravou chvíli. Ježíš Pavla pochválil za to, jak o něm svědčil v Jeruzalémě. A slíbil mu, že se v pořádku dostane do Říma, kde o něm bude dál svědčit. Když to Pavel slyšel, určitě se cítil v bezpečí jako dítě v náruči svého tatínka. w20.11 46:1, 3-4

Naděje na Království je pro nás jako „kotva pro duši“. Dodává nám stabilitu, když prožíváme těžké chvíle nebo bojujeme s úzkostí. Přemýšlej o budoucnosti, kterou nám Jehova slibuje – o době, kdy už nás žádné negativní myšlenky nebudou trápit. (Iz. 65:17) Představuj si sám sebe v novém světě, kde bude vládnout pokoj a kde se nebudou dít žádné špatné věci. (Mich. 4:4) Svoji naději můžeš upevňovat i tím, že o ní budeš mluvit s druhými. Kazatelské službě se proto věnuj co nejvíc. Pak budeš mít „až do konce jistotu, že se splní [tvoje] naděje“. (Hebr. 6:11) S blížícím se koncem tohoto starého světa bude vznikat čím dál víc situací, které v nás můžou vyvolat úzkost. Tyto situace dokážeme zvládnout a zůstat v klidu, a to ne z vlastní síly, ale díky tomu, že budeme důvěřovat Jehovovi. Dávejme najevo, že se spoléháme na Jehovův slib: „Vaše síla bude v tom, že zůstanete v klidu a budete mi důvěřovat.“ (Iz. 30:15) w21.01 1:17-18

Všimněte si, že ve 2. Mojžíšově 34:6 je Jehovova láska vyjmenovaná spolu s další vlastností, která nás k němu přitahuje, s jeho milosrdenstvím. Projevuje nám milosrdenství například tak, že nám odpouští chyby. (Žalm 51:1) Podle Bible ale milosrdenství zahrnuje mnohem víc. Je to silný pocit vyvolaný pohledem na někoho, kdo je v nouzi, a motivuje nás k tomu, abychom mu pomohli. Jehova říká, že jeho touha nám pomáhat je silnější než láska, jakou má maminka ke svému dítěti. (Iz. 49:15) Když jsme v těžké situaci, Jehovu motivuje milosrdenství k tomu, aby pro nás něco udělal. (Žalm 37:39; 1. Kor. 10:13) Jak můžeme tuhle vlastnost projevovat my? Tak, že když nás naši bratři a sestry něčím zklamou, odpustíme jim a nebudeme na ně pořád naštvaní. (Ef. 4:32) Svým bratrům a sestrám ale projevujeme milosrdenství hlavně tak, že je podpoříme, když prožívají těžké období. Napodobujeme tak Jehovu, dokonalý příklad lásky. (Ef. 5:1) w21.01 4:5

Pro hlavu rodiny je důležité být vyrovnaný. I když se chce o rodinu dobře postarat, neměl by pracovat tolik, že by ji kvůli tomu zanedbával v duchovním a citovém ohledu. Je také zapotřebí rodinu vést a ukázňovat. Jehova nás vychovává a ukázňuje tak, že je to k našemu dobru. (Hebr. 12:7–9) Ježíš napodobuje svého Otce a s láskou vede ty, které mu svěřil. (Jan 15:14, 15) Je pevný, ale laskavý. (Mat. 20:24–28) Chápe, že jsme nedokonalí a děláme chyby. (Mat. 26:41) Hlava rodiny napodobuje Jehovu a Ježíše tak, že pamatuje na to, že jeho žena a děti jsou nedokonalí. Nerozčiluje se na ně. (Kol. 3:19) Jedná podle zásady v Galaťanům 6:1, a když je usměrňuje, dělá to „s mírností“. Nezapomíná, že ani on není dokonalý. Stejně jako Ježíš si uvědomuje, že nejlepší způsob, jak vést druhé, je dávat jim dobrý příklad. w21.02 5:16-18

Prostřednictvím výkupného Jehova koupil život každého člověka ve sboru a v zásadě celého lidstva. (Mar. 10:45; Sk. 20:28; 1. Kor. 15:21, 22) Je proto vhodné, že Ježíše, který výkupné zaplatil, ustanovil hlavou sboru. Jako hlava má Ježíš právo stanovovat pravidla, která se týkají jednotlivců, rodin i celého sboru, a trvat na jejich dodržování. (Gal. 6:2) Ale to není jeho jediný úkol. Každého z nás duchovně živí a s láskou se o nás stará. (Ef. 5:29) Jak dávají sestry najevo, že respektují Krista jako hlavu? Tím, že se řídí pokyny mužů, kterým dal za úkol se o ně starat. A jak dávají bratři najevo, že chápou úlohu, kterou jim Jehova svěřil? Tím, že si sester váží a mají k nim úctu. Když všichni ve sboru chápou a respektují to, jak v něm Jehova rozdělil pravomoce, panuje v něm pokojná atmosféra. Ale ještě důležitější je, že tím chválíme našeho nebeského Otce Jehovu. w21.02 7:14-17

Když se jednou David se svými muži skrýval před Saulem, museli opustit svoje rodiny a vyrazit do boje. Když byli pryč, nepřátelé vtrhli do jejich domovů a jejich rodiny zajali. David si mohl říct, že je zkušený bojovník a že se mu určitě podaří vymyslet dobrý plán, jak je ze zajetí vysvobodit. On se ale obrátil na Jehovu. Zeptal se ho: „Mám ty nájezdníky pronásledovat?“ Jehova mu řekl, aby to udělal, a ujistil ho, že se mu podaří zajatce vysvobodit. (1. Sam. 30:7–10) Mladí, co se z toho příběhu můžete naučit? Než uděláte nějaké rozhodnutí, poraďte se. Promluvte si s rodiči. Dobré rady vám můžou dát i zkušení starší. Jehova jmenovaným bratrům důvěřuje a můžete jim důvěřovat i vy. Dívá se na ně jako na „dary“, které slouží sboru. (Ef. 4:8) Když budete napodobovat jejich víru a vezmete si k srdci jejich moudré rady, pomůže vám to dělat dobrá rozhodnutí. w21.03 9:10-11

Ježíš řekl, že pokud to, co se dozvídáme, neuplatňujeme, jsme jako muž, který staví dům na písku. Pracuje tvrdě, ale zbytečně. Jak to? Protože když přijde vichřice a záplava, dům se zřítí. (Mat. 7:24–27) Podobně pokud to, co se učíme, neuplatňujeme, naše úsilí přijde nazmar. Když pak zažijeme zkoušky nebo pronásledování, naše víra nebude dost silná. Naproti tomu když studujeme a to, co se učíme, uplatňujeme, děláme lepší rozhodnutí, jsme klidnější a máme silnější víru. (Iz. 48:17, 18) Abychom Jehovovi zůstali ve zkouškách věrní, musíme ho prosit o pomoc a spoléhat se na něj a udržet si dobré studijní návyky. Vždycky bychom měli pamatovat na to, že jednou z nejdůležitějších věcí je, že můžeme přinášet slávu Jehovovi. Můžeme si být jistí, že Jehova nás nikdy neopustí a že nikdo nedokáže udělat nic, co by nás oddělilo od jeho lásky. (Hebr. 13:5, 6) w21.03 11:6, 20