Září

Některým lidem v Ježíšově době nestačilo to, jak úžasně vyučoval. Chtěli víc. Ale když jim znamení, které po něm chtěli, odmítl předvést, zavrhli ho. (Mat. 16:4) Co říká Písmo? Prorok Izajáš o Mesiášovi předpověděl: „Nebude křičet ani zvyšovat hlas, nenechá svůj hlas znít na ulici.“ (Iz. 42:1, 2) Ježíš na sebe při své službě nepoutal pozornost. Nestavěl impozantní chrámy, nenosil nápadná roucha ani nevyžadoval, aby ho oslovovali honosnými náboženskými tituly. Když stál před soudem a šlo mu o život, odmítl udělat dojem na krále Heroda a provést nějaký zázrak. (Luk. 23:8–11) Ježíš zázraky dělal, ale hlavně se zaměřoval na kázání dobré zprávy. „Kvůli tomu jsem přišel,“ řekl svým učedníkům. (Mar. 1:38) w21.05 18:9-10

Hledáme ty, kdo mají „správný postoj vedoucí k věčnému životu“. (Sk. 13:48) Co je potřeba, aby se člověk stal Kristovým učedníkem? Musíme mu pomáhat, aby to, co se učí z Bible, 1. chápal, 2. přijímal a 3. žil podle toho. (Kol. 2:6, 7; 1. Tes. 2:13) Všichni ve sboru můžeme novým pomáhat tak, že jim projevujeme lásku a vítáme je, když přijdou na shromáždění. (Jan 13:35) Ten, kdo studium vede, možná bude muset investovat hodně času a energie, aby pomohl zájemci vyvrátit „silně zakořeněné“ názory a zvyky. (2. Kor. 10:4, 5) Možná se mu bude muset věnovat řadu měsíců, než udělá potřebné změny a dá se pokřtít. Ale takové úsilí rozhodně stojí za to. w21.07 26:6

Jsme pevně přesvědčení, že to, co svědkové Jehovovi učí, je pravda a že způsob, jakým uctíváme Boha, je právě ten, který se mu líbí? Apoštol Pavel byl pevně přesvědčený, že to, čemu věří, je pravda. (1. Tes. 1:5) Jeho přesvědčení nebylo založené na emocích. Pečlivě studoval Boží Slovo a věřil, že „celé Písmo je inspirované Bohem“. (2. Tim. 3:16) Co se při studiu Písma dozvěděl? Našel nesporné důkazy, že Ježíš byl slíbený Mesiáš – důkazy, které židovští náboženští vůdci ignorovali. Tihle pokrytci tvrdili, že zastupují Boha, ale svými skutky ho zapírali. (Tit. 1:16) Pavel si na rozdíl od nich nevybíral, kterým částem Božího Slova bude věřit a kterým ne. Byl rozhodnutý učit „všechno, co je Boží vůlí“ a žít podle toho. (Sk. 20:27) w21.10 42:1-2

Zatímco sázíme a zaléváme, musíme si uvědomovat, jakou úlohu má Bůh. (1. Kor. 3:6, 7) Pro Jehovu je život každého člověka vzácný. Dává nám příležitost spolupracovat s jeho Synem při shromažďování lidí ze všech národů, než přijde konec tohoto světa. (Ag. 2:7) Naše služba se dá přirovnat k záchranné misi. Jsme jako členové týmu, který má vysvobodit lidi uvězněné v dole. I když se najde jen pár živých horníků, práce všech záchranářů je velmi cenná. To samé platí o naší službě. Nevíme, kolik lidí ještě bude vysvobozeno ze Satanova světa. Jehova ale může použít kohokoli z nás, aby jim pomohl. Andreas z Bolívie říká: „Každého člověka, který pozná biblickou pravdu a dá se pokřtít, vnímám jako výsledek společného úsilí.“ Mějme takový pozitivní postoj ke službě i my. Jehova nás bude podporovat a služba nám bude přinášet velkou radost. w21.05 20:19-20

Lovec má jediný cíl – chytit nebo zabít svoji kořist. Může použít různé pasti nebo léčky, jak řekl i jeden z Jobových falešných přátel. (Job 18:8–10) Jak může zvíře do pasti nalákat? Tak, že ho pozoruje. Kam zvíře chodí? Co ho láká? Do jaké pasti by se mohlo chytit? Satan se takovému lovci podobá. Pozoruje nás. Všímá si, kam chodíme a co nás láká. Potom na nás nastraží past a doufá, že se do ní chytíme. Bible nám ale říká, že když se to stane, můžeme z ní vyváznout. Taky nám ukazuje, jak se jeho léčkám vyhnout. K Satanovým nejosvědčenějším pastem patří pýcha a chamtivost. Tyto nežádoucí stránky lidské povahy s úspěchem využívá už tisíce let. Je jako ptáčník, který láká svou kořist do pasti nebo ji polapí do sítě. (Žalm 91:3) Nás ale chytit nemusí. Proč ne? Protože díky Jehovovi známe jeho taktiky. (2. Kor. 2:11) w21.06 24:1-2

Věrní bratři a sestry v pokročilém věku jsou velmi vzácní. Boží Slovo přirovnává jejich šediny ke koruně. (Přísl. 20:29) Tyhle drahokamy je ale snadné přehlédnout. Když mladší lidé chápou, jakou mají starší lidé hodnotu, můžou získat něco mnohem cennějšího než doslovné bohatství. Staří bratři a sestry, kteří Jehovovi věrně slouží, jsou pro něho vzácní. Vidí, jací jsou uvnitř, zná jejich nádherné vlastnosti a moc si jich váží. Je rád, když mladším lidem předávají zkušenosti, které za ta léta věrné služby získali. (Job 12:12; Přísl. 1:1–4) Oceňuje i jejich vytrvalost. (Mal. 3:16) Jejich život nebyl vždycky procházka růžovou zahradou, ale i tak si udrželi pevnou víru. Od doby, kdy poznali pravdu, je jejich naděje do budoucna čím dál živější. A Jehova je miluje taky proto, že „i ve stáří“ mluví s druhými o jeho jménu. (Žalm 92:12–15) w21.09 35:2-3

Je dobré se čas od času zamyslet nad svými pohnutkami. Můžeme se sami sebe zeptat: Určuju svoji hodnotu tím, že se srovnávám s druhými? Dělám něco jenom proto, že chci být nejlepší nebo aspoň lepší než konkrétní bratr nebo sestra? Nebo chci prostě dávat to nejlepší Jehovovi? Bible nás vybízí, abychom se s druhými nesrovnávali. Proč? Kdybychom si mysleli, že jsme v něčem lepší než někdo jiný, mohli bychom zpychnout. Na druhou stranu, kdybychom si mysleli, že jsme horší, mohlo by nás to sklíčit. (Řím. 12:3) Nesmíme zapomínat, že Jehova nás k sobě nepřitáhl proto, že jsme krásní, výřeční nebo oblíbení, ale proto, že věděl, že si jeho i jeho Syna zamilujeme. (Jan 6:44; 1. Kor. 1:26–31) w21.07 28:3-4

K tomu je samozřejmě zapotřebí se modlit, studovat Boží Slovo a rozjímat. Pokračuj v těch věcech a pros Jehovu o sílu. Jeho svatý duch ti pomůže překonat sklon se s druhými srovnávat. Jehova ti taky pomůže rozpoznat a rychle vykořenit závist nebo pýchu, pokud v tvém srdci vyrostou. (2. Par. 6:29, 30) Jehova zná naše srdce. Ví taky, s čím bojujeme – s duchem světa a s vlastní nedokonalostí. Když vidí, jak těžký boj s těmito negativními vlivy svádíme, miluje nás ještě víc. To, co k nám Jehova cítí, přirovnává k poutu mezi maminkou a jejím děťátkem. (Iz. 49:15) Je velkou útěchou vědět, že takovou hlubokou lásku k nám cítí Jehova, když vidí, jak bojujeme, abychom mu sloužili celou duší. w21.07 29:17-19

Když se budeme naplno věnovat jakémukoli úkolu, který ve službě pro Jehovu dostaneme, budeme mít větší radost. Co nejvíc se zapoj do kazatelské služby a do sborových činností. (Sk. 18:5; Hebr. 10:24, 25) Choď na shromáždění dobře připravený, abys tam mohl dávat povzbuzující komentáře. Ber vážně každý cvičný úkol, který dostaneš na shromáždění v týdnu. Když tě bratři poprosí, abys ve sboru s něčím pomohl, buď pečlivý a spolehlivý. Žádný úkol nepovažuj za ztrátu času. V tom, co děláš, se snaž zlepšovat. (Přísl. 22:29) Čím víc se ponoříš do duchovních činností a úkolů, tím rychleji budeš dělat pokroky a tím větší budeš mít radost. (Gal. 6:4) Taky pro tebe bude jednodušší radovat se s těmi, kdo dostanou úkol, který sis přál ty. (Gal. 5:26) w21.08 33:11

Musíme si dávat pozor, abychom nebyli pyšní, ale měli bychom být ochotní učit se. Stejně jako nemoc může vést k tomu, že srdeční tepny ztvrdnou a srdce nemůže normálně pracovat, i pýcha může způsobit, že naše obrazné srdce se zatvrdí a bude pro nás těžké poslouchat Jehovu. Farizeové dovolili, aby se jejich srdce natolik zatvrdilo, že odmítli uznat jasné důkazy toho, že na Ježíše působí svatý duch a že je Boží Syn. (Jan 12:37–40) Takový postoj byl nebezpečný, protože měl vliv na jejich věčnou budoucnost. (Mat. 23:13, 33) Je proto velmi důležité, abychom na sebe dál nechávali působit Boží Slovo a svatého ducha. Díky tomu budeme měnit svoji osobnost a bude to mít vliv na naše myšlení a rozhodování. Jakub, pisatel verše na tento den, byl pokorný. Nechal se Jehovou vyučovat a díky své pokoře se stal dobrým učitelem. w22.01 2:7

Když v modlitbě vytrváme, můžeme si být jistí, že nás nebeský Otec vyslyší. (Kol. 4:2) I když máme někdy pocit, že Jehova na naše modlitby dlouho neodpovídá, slibuje nám, že to udělá „v pravý čas“. (Hebr. 4:16, ppč.) Proto bychom ho nikdy neměli obviňovat z toho, že se něco neděje tak rychle, jak bychom si představovali. Hodně z nás se například už dlouhé roky modlí, aby přišlo Boží království a skončil tenhle zlý svět. Ježíš dokonce řekl, abychom to dělali. (Mat. 6:10) Bylo by velmi hloupé, kdybychom ztratili víru v Boha proto, že konec nepřišel v době, kdy jsme si to my lidé mysleli! (Hab. 2:3; Mat. 24:44) Je moudré čekat na Jehovu a s vírou se k němu modlit. Můžeme si být jistí, že konec přijde v ten pravý čas, protože Jehova už určil „den a hodinu“, kdy se to má stát. A až ten den přijde, bude jasné, že to byl ten nejlepší čas pro všechny. (Mat. 24:36; 2. Petra 3:15) w21.08 31:10-11

Pokorní bratři si uvědomují, že s přibývajícími roky už nemůžou dělat tolik co dřív. Vezmi si třeba, jak to chodí u krajských dozorců. Když je jim 70, jsou požádáni, aby se ujali nového pověření. To může být náročné. Byli šťastní, že můžou sloužit bratrům a sestrám. Chápou ale, že teď už se jejich práce musí chopit mladší ruce. Mají podobný postoj jako Levité ve starověkém Izraeli, kteří museli v 50 letech přestat sloužit u svatostánku. Jejich radost nebyla svázaná s jedním konkrétním úkolem. Naplno se věnovali tomu, co dělat mohli, a ze všech sil pomáhali mladším Levitům. (4. Mojž. 8:25, 26) Podobně bývalí krajští dozorci už sice neslouží tolika sborům jako dřív, ale jsou velkou pomocí a povzbuzením ve svém sboru. w21.09 36:3-4

Ježíš vyprávěl působivý příběh o vzpurném synovi, který je zapsaný u Lukáše 15:11–32. Ten mladý muž se vzepřel svému otci, odešel z domova a „odcestoval do daleké země“. Tam vedl divoký, nemravný život. Když se ale dostal do těžkých problémů, vážně se nad sebou zamyslel. Došlo mu, že když byl ještě doma u táty, měl se mnohem líp. Ježíš o něm řekl, že „se vzpamatoval“. Rozhodl se, že se vrátí domů a poprosí otce o odpuštění. To, že si syn uvědomil, jak hluboko klesl, bylo důležité. Musel jednat! Ztracený syn dal najevo, že kvůli tomu, co udělal, upřímně činí pokání. Tohle podobenství není jenom příběh se šťastným koncem. Zásady z něj sborovým starším můžou pomoct, aby poznali, jestli jejich spoluvěřící, který se dopustil vážného hříchu, činí pokání. w21.10 40:14-15

Čím se nedá otřást? Co se nedá odstranit? Apoštol Pavel napsal: „Když tedy máme získat Království, kterým se nedá otřást, … [služme] Bohu s bázní a posvátnou úctou.“ (Hebr. 12:28) Až si po tomhle velkém, závěrečném třesení sedne prach, zůstane tu jenom Boží království. (Žalm 110:5, 6; Dan. 2:44) Není času nazbyt! Lidé si musí vybrat, jestli chtějí podporovat tenhle svět a být zničeni, nebo jestli chtějí žít tak, jak si to přeje Bůh, a získat věčný život. (Hebr. 12:25) Když kážeme, pomáháme jim, aby se v téhle důležité otázce rozhodli. A pamatujme na Ježíšova slova: „Tato dobrá zpráva o Království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům a potom přijde konec.“ (Mat. 24:14) w21.09 37:18-20

Starší, zvlášť vy máte odpovědnost utěšovat spoluvěřící, kteří mají někoho vyloučeného. (1. Tes. 5:14) Buďte iniciativní a povzbuzujte je před shromážděním i po něm. Navštěvujte je a modlete se s nimi. Choďte s nimi do služby a občas je pozvěte na rodinné uctívání. Pastýři musí mít s Jehovovými zdrcenými ovečkami soucit, musí jim dávat najevo lásku a zajímat se o ně. (1. Tes. 2:7, 8) Jehova „nechce, aby byl někdo zničen, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“. (2. Petra 3:9) I když někdo vážně zhřeší, jeho život je pro Jehovu pořád vzácný. Vezmi si, jak vysokou cenu za hříšníky zaplatil – dal za ně život svého milovaného Syna. Těm, kdo ho opustili, se s láskou snaží pomoct, aby se k němu vrátili. Doufá, že to udělají, jak je to vidět z Ježíšova podobenství o marnotratném synovi. (Luk. 15:11–32) w21.09 39:17-19

Co když ve službě nemůžeš dělat tolik, kolik bys chtěl, protože máš zdravotní problémy? I tak můžeš mít z duchovní sklizně radost. Zamysli se, co se stalo, když šel král David se svými muži bojovat proti Amalekitům, kteří je oloupili o majetek a unesli jim rodiny. Dvě stě mužů bylo tak vyčerpaných, že nemohli jít bojovat, a tak hlídali zavazadla. Po vítězné bitvě David přikázal, aby všichni dostali z kořisti stejný podíl. (1. Sam. 30:21–25) Podobné to je, když lidem pomáháme stát se učedníky. Možná, že nemůžeš dělat tolik, kolik bys chtěl, ale když děláš všechno, co je v tvých silách, můžeš mít radost z každého člověka, který pozná Jehovu a dá se pokřtít. Jehova si všímá naší svědomitosti a lásky a odmění nás. Taky nás učí, jak se radovat z toho, co při duchovní sklizni můžeme dělat. (Jan 14:12) Buďme si jistí, že když se nevzdáme, Jehova z nás bude mít radost! w21.10 43:15-17

Jak stárneme, můžeme mít strach, že už pro Jehovu nebudeme tak užiteční jako kdysi. I když už možná nemáme tolik energie, můžeme využít svoje životní zkušenosti k tomu, abychom pomáhali mladším lidem plně rozvinout jejich potenciál a přijmout nové úkoly. Aby mohli starší bratři a sestry pomáhat těm mladším, musí být pokorní. Pokorný člověk považuje „druhé za sobě nadřazené“. (Filip. 2:3, 4) Starší lidé, kteří jsou pokorní, si uvědomují, že často existuje víc způsobů, jak něco udělat, a přitom všechny fungují a jsou v souladu s Biblí. Díky tomu mají vyrovnaný pohled na to, jak se věci dělaly v minulosti, a neočekávají, že se budou dělat pořád stejně. (Kaz. 7:10) Mají sice spoustu cenných zkušeností, o které se můžou podělit s mladší generací, ale chápou, že „scéna tohoto světa se mění“ a může být nutné přizpůsobit se novým okolnostem. (1. Kor. 7:31) w21.09 36:1, 3

Jehova by po svých služebnících nikdy nechtěl nic, co by je morálně znečišťovalo. Je ztělesněním svatosti. Jasně na to poukazoval nápis na zlaté destičce, která byla na turbanu velekněze. Bylo na ní vyryté: „Svatost patří Jehovovi.“ (2. Mojž. 28:36–38) Nápis na destičce připomínal každému, kdo se na něj podíval, že Jehova je opravdu svatý. Ale co Izraelita, který nemohl být poblíž velekněze, a tím pádem destičku neviděl? Znamenalo to, že se tuhle důležitou věc o Jehovovi nedozvěděl? V žádném případě! Každý Izraelita měl příležitost to slyšet, když se četl Zákon před shromážděnými muži, ženami a dětmi. (5. Mojž. 31:9–12) Kdybys tam tehdy byl, slyšel bys tyhle výroky: „Já jsem Jehova, váš Bůh. … Budete svatí, protože já jsem svatý.“ „Budete pro mě svatí, protože já, Jehova, jsem svatý.“ (3. Mojž. 11:44, 45; 20:7, 26) w21.12 48:6-7

Někdo si může dělat starosti o jídlo, oblečení a bydlení. Možná žije v zemi, kde je špatná ekonomická situace. Může pro něj být těžké vydělat dost peněz, aby se postaral o svoji rodinu. Nebo ten, kdo rodinu živil, zemřel a rodina zůstala bez prostředků. Místo abychom si dělali starosti, měli bychom důvěřovat Jehovovi. Pamatuj, že náš milující Otec slibuje, že když ho dáme na první místo, postará se, abychom měli všechno, co potřebujeme. (Mat. 6:32, 33) V minulosti tenhle slib vždycky dodržel. (5. Mojž. 8:4, 15, 16; Žalm 37:25) Pokud se stará o ptáky a květiny, určitě se nemusíme bát, jestli budeme mít co jíst nebo co na sebe. (Mat. 6:26–30; Filip. 4:6, 7) Stejně jako se rodiče starají o svoje děti, protože je milují, i náš nebeský Otec se stará o své služebníky, protože je miluje. w21.12 50:4-5, 8

Už ti někdo hodně ublížil? A byl to dokonce někdo z bratrů a sester? Zamysli se nad příkladem Josefa, se kterým jednali nespravedlivě jeho vlastní bratři. Soustředil se na službu Jehovovi a on ho za jeho trpělivost a vytrvalost odměnil. Časem se přes tu křivdu dokázal přenést a viděl, jak mu Jehova požehnal. (1. Mojž. 45:5) Stejně jako jemu i nám pomůže, když budeme blízko Jehovovi a počkáme, až zjedná nápravu. (Žalm 7:17; 73:28) Pokud se trápíš kvůli nespravedlnosti nebo něčemu jinému, pamatuj, že „Jehova je blízko těm, kdo mají ztrápené srdce“. (Žalm 34:18) Miluje tě za to, že jsi trpělivý a že jsi na něj uvrhl své starosti. (Žalm 55:22) Je soudce celé země. Nic neunikne jeho pozornosti. (1. Petra 3:12) Pokud zažíváš problémy, které nedokážeš vyřešit, jsi ochotný na něj čekat? w21.08 31:14, 16

Nejlepší je žít tak, aby z toho měl Jehova radost. Musíme si stanovit správné priority. Co nejlépe využívat čas někdy znamená vybrat si ze dvou činností, které nejsou samy o sobě špatné. Je to hezky vidět z toho, co se stalo, když byl Ježíš na návštěvě u Marie a Marty. Marta byla bezpochyby nadšená, že může Ježíše pohostit, a tak se pustila do přípravy složitého jídla. Ale Marie tu návštěvu využila jinak. Sedla si k Ježíšovým nohám a poslouchala, co říká. I když to Marta myslela dobře, byla to Marie, kdo si vybral ten „nejlepší podíl“. (Luk. 10:38–42, ppč.) Časem Marie možná zapomněla, co bylo tehdy k jídlu, ale můžeme si být jistí, že nikdy nezapomněla, co se od Ježíše naučila. Tak jako si Marie vážila času stráveného s Ježíšem, my si vážíme času, který trávíme s Jehovou. w22.01 5:5-6

I když se Achab před Jehovou pokořil, z toho, jak se později choval, bylo vidět, že jeho pokání nebylo opravdové. Nesnažil se ze svého království odstranit uctívání Baala. Taky vůbec nevedl lidi k tomu, aby uctívali Jehovu. Po Achabově smrti Jehova ukázal, co si o něm myslel. Boží prorok Jehu řekl, že byl „ničema“. (2. Par. 19:1, 2) Zamysli se nad tímhle: Kdyby Achabovo pokání bylo opravdové, určitě by ho prorok nepopsal jako ničemu, který nenávidí Jehovu. Achab sice projevil určitou míru lítosti, ale je jasné, že nikdy nečinil opravdové pokání. Co se z Achabova příběhu můžeme naučit? Když mu Elijáš řekl, jaký trest čeká jeho rodinu, Achab se nejdřív pokořil. To byl dobrý začátek. Ale z toho, jak se choval dál, bylo vidět, že se nekál v srdci. Pokání tedy musí znamenat víc než jenom říct, že něčeho litujeme. w21.10 40:4-5, 7-8

Izajáš byl prorok a nějaké prorocké úkoly měla nejspíš i jeho manželka, protože se o ní mluví jako o prorokyni. (Iz. 8:1–4) Je zřejmé, že se společně zaměřovali hlavně na uctívání Jehovy. Stejně jako Izajáš a jeho manželka můžou i dnes manželské páry dělat všechno pro to, aby se jejich život točil kolem služby Jehovovi. Svoji důvěru v Jehovu můžou posílit tím, že si společně studují biblická proroctví a přemýšlí o tom, jak se plní. (Tit. 1:2) Můžou uvažovat, jak by se oni sami mohli na splnění některých proroctví podílet ještě víc. Například můžou pomáhat s tím, aby se plnilo Ježíšovo proroctví, že než přijde konec, dobrá zpráva se bude kázat po celé zemi. Čím větší jistotu budou mít, že se proroctví z Bible plní, tím větší bude jejich odhodlání dělat pro Jehovu co nejvíc. w21.11 46:9-10

Ježíš se chtěl postarat o svoji matku, která byla pravděpodobně vdova. Marii miloval a měl o ni starost, a tak ji svěřil do péče Janovi. Věděl totiž, že se o ni v duchovním ohledu postará. Od toho dne byl Jan pro Marii jako syn a pečoval o ni, jako by byla jeho matka. Od Ježíše to byl krásný projev lásky vůči vzácné ženě, která o něj něžně pečovala při narození a stála u něj, když umíral. Co se z Ježíšových slov můžeme naučit? Naše vztahy s duchovními bratry a sestrami můžou být pevnější než vztahy s nejbližšími členy rodiny. Příbuzní se nám můžou stavět na odpor, nebo nás dokonce zavrhnout, ale Ježíš slíbil, že když se budeme držet Jehovy a jeho organizace, získáme „stokrát víc“, než jsme ztratili. Mnozí se jakoby stanou našimi milovanými syny, dcerami, matkami nebo otci. (Mar. 10:29, 30) Nejsi rád, že patříš do duchovní rodiny, která je sjednocená vírou a láskou – láskou k Jehovovi a k sobě navzájem? (Kol. 3:14; 1. Petra 2:17) w21.04 15:7-8

Věrná láska nás podněcuje udělat víc, než se očekává. Dnes, stejně jako v minulosti, se hodně bratrů a sester rozhodlo projevit věrnou lásku svým spoluvěřícím, dokonce i když je neznají osobně. Když se například dozvědí, že je postihla nějaká přírodní katastrofa, okamžitě chtějí vědět, jak jim můžou pomoct. Nebo pokud se někdo ve sboru dostane do finančních potíží, pohotově se snaží zjistit, co potřebuje, a pomůžou mu. Stejně jako v prvním století křesťané z Makedonie i oni dělají víc, než se od nich očekává. Dávají, co můžou, „dokonce víc než to“, aby svým bratrům pomohli. (2. Kor. 8:3) Starší si všímají, co obětaví bratři a sestry dělají pro druhé, a chválí je za to. Když s povzbuzením neváhají, dodají jim tak sílu dál ostatním pomáhat. (Iz. 32:1, 2) w21.11 45:14, 21

Všichni občas potřebujeme nějakou radu. Někdy si o ni sami řekneme někomu, koho si vážíme. Jindy za námi zajde někdo ze sboru, komu na nás záleží. Všimne si, že se vydáváme „špatným směrem“, a nechce, abychom udělali něco, čeho bychom později litovali. (Gal. 6:1) A ještě jindy nás někdo možná pokárá po tom, co jsme se dopustili vážné chyby. Ať už se k nám rada dostane jakkoli, měli bychom jí naslouchat. Je to pro naše dobro, a může nám to dokonce zachránit život. (Přísl. 6:23) Verš na tento den nás vybízí: „Naslouchej slovům moudrých.“ Žádný člověk neví úplně všechno, a tak se vždycky najde někdo, kdo toho ví víc nebo má větší zkušenosti než my. (Přísl. 12:15) Když tedy radám nasloucháme, je z toho vidět, že jsme pokorní – že si uvědomujeme svoje nedostatky. Taky tím uznáme, že abychom dosáhli svých cílů, potřebujeme pomoc. Moudrý král Šalomoun napsal: „Díky mnoha rádcům se [plány] uskuteční.“ (Přísl. 15:22) w22.02 7:1-2

Opravdové pokání znamená víc než jenom říct, že svých hříchů litujeme. Je taky potřeba úplně změnit svoje myšlení a pocity. Patří k tomu přestat jednat špatně a znovu se začít chovat tak, jak to chce Jehova. (Ezek. 33:14–16) Člověk, který zhřešil, by se měl v první řadě snažit napravit svůj poničený vztah s Jehovou. Jak bys měl zareagovat, když se dozvíš, že tvůj dobrý kamarád udělal něco hodně špatného? Kdyby ses snažil jeho hřích zatajit, jenom bys mu tím ublížil. Takové snahy by stejně byly zbytečné, protože Jehova vidí všechno. (Přísl. 5:21, 22) Co můžeš pro svého kamaráda udělat? Řekni mu, že mu starší chtějí pomoct. Když se jim nechce přiznat, měl bys jim o tom říct sám. Právě tak ukážeš, že ti na něm opravdu záleží. w21.10 40:19-21

Každý z nás se může učit být stejně obětavý jako Ježíš. Bible o něm říká, že „přijal podobu otroka“. (Filip. 2:7) Dobrý otrok neboli sluha hledá příležitosti, jak být pro svého pána užitečný. My jsme Jehovovi otroci a sloužíme svým bratrům. Proto toho chceme pro Jehovu a svoje spoluvěřící dělat co nejvíc. Zeptej se sám sebe: Jsem ochotný druhým věnovat svůj čas a energii? Neváhám a nabídnu se, když se hledají dobrovolníci pro úklid stadionu před regionálním sjezdem nebo pro údržbu sálu Království? Možná jsi zjistil, že by ses měl v nějakém ohledu zlepšit, ale chybí ti k tomu motivace. V tom případě se ze srdce modli k Jehovovi. Řekni mu, jak se cítíš, a popros ho, aby ti dal „touhu i sílu jednat“. (Filip. 2:13) w22.02 9:9-11

Ježíš s druhými jednal laskavě. (Mat. 11:29, 30) Byl ohleduplný a rozumný, a to i v citově vypjatých situacích. Jednou za ním přišla Féničanka a prosila ho, aby uzdravil její dceru. Ježíš to nejdřív odmítl, ale když viděl, jak velkou má víru, laskavě jí vyhověl. (Mat. 15:22–28) Nebyl ale sentimentální. V některých situacích se jeho laskavost projevila tím, že byl pevný. Těm, které miloval, neváhal dát otevřenou radu. Třeba když se ho Petr snažil odradit od konání Jehovovy vůle, Ježíš ho před ostatními učedníky pokáral. (Mar. 8:32, 33) Neudělal to proto, aby ho ponížil, ale aby jemu i ostatním ukázal, že nesmí být troufalí. I když to pro Petra nebylo příjemné, hodně mu to dalo. Být laskavý k těm, které máš rád, někdy znamená, že je na něco otevřeně upozorníš. Tak jako Ježíš bys svoje rady měl vždycky zakládat na zásadách z Božího Slova. w22.03 11:12-13

Když Jehovu chválíme, uctíváme ho tím. (Žalm 34:1) Děláme to tak, že s druhými mluvíme o jeho úžasných vlastnostech a o tom, co dělá. A k tomu nás podněcuje vděčnost. Když si uděláme čas, abychom přemýšleli o tom, jak se o nás Jehova stará, budeme mít vždycky spoustu důvodů ho chválit. Skvělou příležitost k tomu, abychom předkládali „Bohu oběť chvály, tedy ovoce svých rtů“, máme ve službě. A stejně jako bychom si měli promyslet, co Jehovovi říkáme v modlitbě, uděláme dobře, když si dopředu promyslíme, co budeme říkat lidem, se kterými se ve službě setkáme. Chceme, aby naše oběť chvály byla co nejlepší, a proto když s druhými mluvíme o pravdě, dáváme do toho srdce. w22.03 13:8