Říjen

Věci, které učíme a kterým věříme, jsou založené na Božím Slově. Náš neokázalý způsob uctívání Boha je přesto pro mnoho lidí kamenem úrazu. A vadí jim, že to, co učíme, neodpovídá tomu, co chtějí slyšet. Co dělat, aby nás nepřemohly pochybnosti? Apoštol Pavel napsal křesťanům v Římě: „Víra … vychází z toho, co člověk slyší. A slyšet může prostřednictvím slova o Kristu.“ (Řím. 10:17) Svoji víru tedy budujeme tím, že studujeme Písmo, ne tím, že se účastníme nebiblických náboženských obřadů, i když jsou možná krásné a působivé. Musíme získat silnou víru, která je založená na přesném poznání, protože „bez víry není možné líbit se Bohu“. (Hebr. 11:1, 6) Nepotřebujeme vidět nějaké úžasné znamení z nebe, abychom se ujistili, že jsme našli pravdu. K tomu, abychom se o tom přesvědčili a zbavili se jakýchkoli pochybností, stačí důkladně studovat Bibli. w21.05 18:11-12

Apoštol Pavel to často neměl lehké. Sílu potřeboval zvlášť tehdy, když ho bili, kamenovali a věznili. (2. Kor. 11:23–25) Otevřeně přiznal, že občas svádí boj s negativními emocemi. (Řím. 7:18, 19, 24) Snášel taky nějaký „osten“ v těle a zoufale si přál, aby ho toho Bůh zbavil. (2. Kor. 12:7, 8) Jehova dával Pavlovi sílu, aby mu sloužil navzdory všem svým problémům. Zamysli se nad tím, co zvládl. Například když byl v domácím vězení v Římě, odvážně obhajoval dobrou zprávu před židovskými vůdci a možná i před vládními úředníky. (Sk. 28:17; Filip. 4:21, 22) Kázal taky mnoha členům pretoriánské gardy a všem, kdo ho navštívili. (Sk. 28:30, 31; Filip. 1:13) Právě v té době napsal dopisy, ze kterých mají praví křesťané užitek dodnes. w21.05 21:4-5

Pýcha vedla judského krále Uzzijáše k tomu, že nepřijal pokárání a jednal troufale. Byl velmi schopný. Proslavil se svými vojenskými úspěchy, byl vynikající stavitel a zasloužil se o rozvoj zemědělství. „Pravý Bůh [mu] dával úspěch.“ (2. Par. 26:3–7, 10) „Ale když byl mocný, jeho srdce zpychlo a to vedlo k jeho zkáze,“ říká Bible. Jehova už dřív přikázal, že pálit kadidlo v chrámu můžou jenom kněží. Ale král Uzzijáš přesně to udělal. Jehovovi se to nelíbilo a postihl tohoto pyšného muže malomocenstvím. (2. Par. 26:16–21) Mohlo by se nám stát, že zpychneme a chytíme se do stejné léčky jako Uzzijáš? Ano, pokud bychom si o sobě moc mysleli. Pamatujme, že jakékoli schopnosti, které máme, a jakékoli úkoly, které ve sboru dostaneme, jsou od Jehovy. (1. Kor. 4:7) Když budeme pyšní, Jehova nás nebude používat. w21.06 24:7-8

Ježíš věděl, že jeho učedníci ve službě nebudou mít vždycky úžasné zážitky. Vždyť ani nevíme, kolik z těch, kdo si je vyslechli, se nakonec stalo křesťany. Učedníci potřebovali pochopit, že jejich radost nemá záviset jenom na výsledcích, ale hlavně na tom, že dělají Jehovovi radost. Pokud ve službě vytrváme, získáme věčný život. Když usilovně zaséváme a zaléváme semena pravdy o Království, zaséváme i „s ohledem na ducha“, protože Božímu svatému duchu umožňujeme, aby působil v našem životě. Jehova nám slibuje, že když nepolevíme a nevzdáme se, sklidíme věčný život, ať už jsme někoho přivedli ke křtu, nebo ne. (Gal. 6:7–9) w21.10 43:8-9

Ježíš a jeho učedníci byli jednou po službě vyčerpaní a potřebovali si na nějakém osamělém místě odpočinout. Ale když tam dorazili, už na ně čekal velký zástup lidí. Ježíšovi jich bylo líto, a proto je začal učit „mnoho věcí“. Uměl se vžít do pocitů lidí v zástupu. Viděl, jak trpí, jak moc potřebují naději, a chtěl jim pomoct. Dnes jsou na tom lidé stejně. Nenech se zmást tím, jak působí navenek. Jsou jako ovce bez pastýře, které bloudí a nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Apoštol Pavel o takových lidech řekl, že jsou bez Boha a bez naděje. (Ef. 2:12) Když přemýšlíme o tom, v jakém duchovním stavu jsou lidé v našem obvodu, láska a soucit nás motivují, abychom jim pomáhali. A to nejlepší, co pro ně můžeme udělat, je nabídnout jim studium Bible. w21.07 26:8

Samolibý člověk je pyšný a sobecký. Závistivý člověk chce něco, co má někdo jiný, a zároveň by byl rád, kdyby o to ten druhý člověk přišel. Závist je vlastně projev nenávisti. Samolibost a závist se dají přirovnat k nečistotám v palivu, které pohání letadlo. Letadlo možná vzlétne, ale nečistoty můžou zablokovat palivové potrubí, takže letadlo spadne. Podobně může někdo nějakou dobu sloužit Jehovovi. Ale když ho k tomu motivuje samolibost a závist, čeká ho pád. (Přísl. 16:18) Přestane Jehovovi sloužit a ublíží sobě i druhým. V boji se samolibostí nám pomůže, když budeme pamatovat na radu apoštola Pavla: „Nic nedělejte ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale s pokorou považujte druhé za sobě nadřazené.“ (Filip. 2:3) w21.07 28:6-8

Někteří lidé si myslí, že pravé náboženství musí mít odpověď na všechno, i na to, o čem se Bible nezmiňuje. Je to realistické? Uvažujme o apoštolu Pavlovi. Vybízel své spoluvěřící, aby všechno zkoumali, ale zároveň uznal, že spoustě věcem nerozumí. (1. Tes. 5:21) Napsal, že „máme … částečné poznání“ a že „vidíme pomocí kovového zrcadla v mlhavých obrysech“. (1. Kor. 13:9, 12) Pavel nerozuměl všemu a my jsme na tom stejně. Znal ale základní pravdy o Jehovově záměru. Věděl dost na to, aby byl přesvědčený, že to, čemu věří, je pravda! Jak můžeme upevnit své přesvědčení, že jsme našli pravdu? Například tak, že porovnáme, jak uctíval Jehovu Ježíš a jak ho uctívají svědkové Jehovovi. w21.10 42:2-4

Milí bratři a sestry v pokročilém věku, ať už jste v celodobé službě, nebo ne, pro druhé toho můžete pořád hodně udělat. Díky čemu se vám to podaří? Přizpůsobte se novým okolnostem, dávejte si nové cíle a zaměřujte se na to, co dělat můžete, ne na to, co nemůžete. Král David si přál postavit Jehovovi dům. Když mu ale Jehova oznámil, že tenhle mimořádný úkol dostane mladý Šalomoun, David jeho rozhodnutí přijal a projekt ze všech sil podpořil. (1. Par. 17:4; 22:5) Nemyslel si, že se na to hodí líp, jenom kvůli tomu, že Šalomoun byl „mladý a nezkušený“. (1. Par. 29:1) Věděl, že úspěch stavby závisí na Jehovově požehnání, ne na věku nebo zkušenostech těch, kdo ji povedou. Staří bratři v dnešní době si z Davida berou příklad a dál aktivně slouží Jehovovi, i když se jejich úloha změní. Vědí, že Jehova bude pomáhat mladším bratrům, kteří jejich práci převezmou. w21.09 36:4-5, 8

Díky duchovním cílům má náš život směr a smysl. Důležité ale je, dávat si cíle podle svých schopností a okolností, ne podle schopností a okolností druhých. Pak by nás totiž čekalo jen zklamání a rozčarování. (Luk. 14:28) Když sloužíš Jehovovi, jsi jedinečným a vzácným členem jeho rozmanité rodiny. Jehova tě k sobě nepřitáhl proto, že jsi lepší než jiní lidé. Podíval se do tvého srdce a viděl, že jsi mírný a ochotný se učit a měnit. Buď si jistý, že je šťastný, když mu dáváš to nejlepší. Tvoje vytrvalost a věrnost jsou důkazem, že máš upřímné a dobré srdce. (Luk. 8:15) Dál Jehovovi dávej to nejlepší. Pak budeš mít pádný důvod radovat se z toho, co děláš ty sám. (Gal. 6:4) w21.07 29:15, 20

Často musíme trpělivě čekat, než se napraví nějaká křivda. Například když se starší dozvědí, že někdo ze sboru vážně zhřešil, modlí se o „moudrost shora“, aby se na situaci dokázali dívat z Jehovova pohledu. (Jak. 3:17) Jejich cílem je pomoct tomu, kdo zhřešil, aby se odvrátil od „špatné cesty“. (Jak. 5:19, 20) Taky dělají všechno pro to, aby chránili sbor a utěšili ty, kterým viník ublížil. (2. Kor. 1:3, 4) A když starší řeší vážné provinění, musí nejdřív zjistit všechna fakta, a to zabere nějaký čas. Potom se modlí, dají provinilci promyšlenou radu z Bible a „ve vhodné míře“ ho ukázní. (Jer. 30:11) Rozhodnutí nechtějí uspěchat. Když se záležitost řeší správně, sbor uvidí, že je to pro dobro všech. w21.08 31:12-13

Noemi se s manželem a dvěma syny přestěhovala do Moabu, protože v Izraeli byl hladomor. Po nějaké době její manžel zemřel. Oba její synové se oženili, ale i oni bohužel zemřeli. (Rut 1:3–5) Pro Noemi to byla obrovská tragédie a čím dál víc propadala zoufalství. Prožívala silnou citovou bolest, a tak došla k závěru, že se proti ní postavil Jehova. Všimni si, jak to vyjádřila: „Jehova [se] obrátil proti mně.“ „Všemohoucí mi naplnil život hořkostí.“ „Sám Jehova [se] postavil proti mně a sám Všemohoucí mi způsobil neštěstí.“ (Rut 1:13, 20, 21) Jehova chápe, že „útlak může moudrého dohnat k šílenství“. (Kaz. 7:7) Podnítil Rut, aby jí projevila věrnou lásku. Ochotně a laskavě pomohla své tchyni znovu získat citovou a duchovní rovnováhu. w21.11 45:9-10, 13

Je dobré zaměřovat se na svoje současné úkoly. Znamená to ale, že máme přestat hledat způsoby, jak toho pro Jehovu dělat víc? Rozhodně ne! Můžeme, a dokonce bychom si měli dávat cíle, které nám pomůžou pořád se zlepšovat ve službě a být větší pomocí pro naše bratry a sestry. Klíčem je nezaměřovat se na sebe, ale pokorně sloužit druhým. (Přísl. 11:2; Sk. 20:35) Jaké cíle si můžeš dát? Pros Jehovu, aby ti pomohl zjistit, čeho můžeš realisticky dosáhnout. (Přísl. 16:3) Mohl by sis dát za cíl stát se pomocným nebo pravidelným průkopníkem, sloužit v betelu nebo pomáhat na našich stavbách? Možná by ses mohl naučit nový jazyk, abys mohl mluvit o dobré zprávě s dalšími lidmi nebo i odjet za službou do jiné země. w21.08 33:14-15

Pro Jehovu je věrná láska hodně důležitá. (Oz. 6:6) Prostřednictvím proroka Micheáše nás povzbuzuje, abychom věrnou lásku milovali. (Mich. 6:8, ppč.) K tomu je ale potřeba vědět, co přesně tato vlastnost obnáší. Co je věrná láska? Výraz „věrná láska“ se v Bibli – Překladu nového světa vyskytuje asi 230krát. „Slovníček biblických pojmů“, který je součástí tohoto překladu, o ní říká: „Vztahuje se na lásku, která je motivována vědomím závazku, morální zásadovostí, věrností a hlubokou náklonností. Často popisuje Boží lásku k lidem, ale někdy také lásku mezi lidmi.“ Nejlepším příkladem věrné lásky je Jehova. Není divu, že král David zvolal: „Jehovo, tvá věrná láska sahá až do nebes… Bože, jak drahocenná je tvá věrná láska!“ (Žalm 36:5, 7) Je pro nás tato Jehovova vlastnost stejně drahocenná jako pro Davida? w21.11 44:1-2, 4

Do rodiny Jehovových služebníků patří Ježíš, „prvorozený ze všeho, co bylo stvořeno“, a velké množství andělů. (Kol. 1:15; Žalm 103:20) Když byl Ježíš na zemi, ukázal, že lidé můžou Jehovu považovat za svého Otce. Jednou řekl, že je to jeho Otec i Otec jeho učedníků. (Jan 20:17) A když se Jehovovi zasvětíme a dáme se pokřtít, staneme se součástí milující rodiny bratrů a sester. (Mar. 10:29, 30) Jehova je náš Otec a velmi nás miluje. Ježíš si přeje, abychom se na Jehovu dívali tak jako on – jako na laskavého, milujícího a přístupného rodiče, ne jako na někoho, kdo nemá city a jenom nám říká, co máme dělat. Vzorovou modlitbu začal slovy: „Náš Otče.“ Ježíš nám mohl říct, abychom Jehovu oslovovali „Všemohoucí“, „Stvořiteli“ nebo „Králi věčnosti“, což jsou všechno vhodné tituly, které se objevují v Bibli. (1. Mojž. 49:25; Iz. 40:28; 1. Tim. 1:17) Použil ale důvěrné oslovení „Otče“. w21.09 38:1, 3

Jehova krále Manasseho varoval prostřednictvím svých proroků, ale on to zatvrzele ignoroval. Nakonec Jehova proti Judsku „přivedl velitele vojska asyrského krále, kteří Manasseho chytili do háků, spoutali měděnými okovy a odvedli do Babylonu“. Zdá se, že když se Manasse ocitl uvězněný v cizí zemi, vážně se nad sebou zamyslel. „Velmi se před Bohem svých praotců pokořil.“ Ale nejenom to. „Úpěnlivě prosil svého Boha Jehovu o přízeň a … modlil se k němu.“ (2. Par. 33:10–12) Jehova Manasseho modlitby po nějaké době vyslyšel. Viděl z nich, že se Manasse v srdci změnil. Jeho úpěnlivé prosby na něho zapůsobily a znovu ho dosadil na trůn. Manasse dostal příležitost ukázat, že je jeho pokání opravdové, a naplno ji využil. w21.10 40:10-11

Aquila a Priscilla museli opustit známé prostředí, najít si nový domov a znovu rozjet výrobu stanů. V Korintu, který se stal jejich novým domovem, začali spolupracovat s místním sborem a pomáhali tam apoštolu Pavlovi posilovat bratry. Později se ještě několikrát přestěhovali tam, kde bylo potřeba víc kázat. (Sk. 18:18–21; Řím. 16:3–5) Určitě spolu prožili bohatý a uspokojující život. Manželské páry v dnešní době můžou Priscillu a Aquilu napodobovat tak, že dávají Království na první místo. Je nejlepší, když si ti dva popovídají o svých životních cílech ještě v době, kdy spolu chodí. Když dělají rozhodnutí společně a snaží se dosahovat společných duchovních cílů, mají víc příležitostí zažít, jak je Jehova svým duchem podporuje. (Kaz. 4:12) w21.11 46:11-12

Je jasné, že bychom měli brát vážně Boží pokyn ctít své rodiče. Pamatuj na to, že pokynu z 3. Mojžíšovy 19:3, abychom měli „úctu ke své matce a ke svému otci“, předcházel výrok: „Měli byste být svatí, protože já, Jehova, váš Bůh, jsem svatý.“ (3. Mojž. 19:2) Když o Jehovově pokynu, abychom měli v úctě svoje rodiče, přemýšlíme, můžeme si položit otázku: Jak na tom jsem já? Jestli máš pocit, že jsi toho dřív nedělal dost, nenech to tak. Minulost nezměníš, ale můžeš se rozhodnout, že odteď toho budeš s rodiči a pro rodiče dělat víc. Možná by sis mohl věci zařídit tak, abys s nimi trávil víc času. Nebo co kdybys jim nabídnul, že je budeš hmotně, duchovně nebo emocionálně víc podporovat? Když to uděláš, bude to v souladu s tím, co říká 3. Mojžíšova 19:3. w21.12 48:10-12

Král David udělal vážné chyby. Například se dopustil cizoložství s Bat-šebou, a dokonce nechal zabít jejího manžela. (2. Sam. 11:2–4, 14, 15, 24) David tím neublížil jen sobě, ale i celé své rodině, včetně svých dalších manželek. (2. Sam. 12:10, 11) Jindy David ukázal, že nemá plnou důvěru v Jehovu, když svévolně nařídil sčítání izraelského vojska. K čemu to vedlo? Asi 70 000 Izraelitů zemřelo na mor. (2. Sam. 24:1–4, 10–15) Odsoudil bys Davida a myslel si, že si nezaslouží, aby k němu byl Jehova milosrdný? Jehova si to nemyslel. Zaměřoval se na to, že mu byl David dřív věrný a že svých chyb upřímně lituje. Proto mu jeho vážné hříchy odpustil. Věděl, že ho David hluboce miluje a chce dělat to, co je správné. Nejsi rád, že náš Bůh v nás hledá to dobré? (1. Král. 9:4; 1. Par. 29:10, 17) w21.12 50:11-13

Ježíš se k tělesně postiženým lidem choval soucitně. Vzpomeň si, co vzkázal Janu Křtiteli: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví jsou kříšeni.“ Když lidé Ježíšovy zázraky viděli, „všichni … vzdávali Bohu chválu“. (Luk. 7:20–22) Křesťané Ježíšův soucitný přístup k tělesně postiženým rádi napodobují. Jsme k nim laskaví, ohleduplní a máme s nimi trpělivost. Jehova nám samozřejmě nedal moc dělat zázraky. Máme ale skvělou příležitost říkat těm, kdo jsou doslovně nebo duchovně slepí, dobrou zprávu o tom, že přijde ráj, kde budou lidé tělesně i duchovně zdraví. (Luk. 4:18) Už teď vede tahle dobrá zpráva hodně lidí k tomu, že chválí Boha. w21.12 49:5

Jakub svoji argumentaci založil na Božím Slově. Použil ho, aby svým posluchačům ukázal, že Jehova vždycky odměňuje ty, kdo jsou mu věrní tak jako Job. Tuto myšlenku předal pomocí jednoduchých slov a logiky. Tímto způsobem neobracel pozornost na sebe, ale na Jehovu. Poučení: Mluv jednoduše a používej Boží Slovo. Naším cílem by nemělo být ohromit druhé tím, kolik toho víme my, ale kolik toho ví Jehova a jak moc se o ně stará. (Řím. 11:33) Jak se nám to může podařit? Když to, co říkáme, budeme vždycky zakládat na Bibli. Například není úplně nejlepší říkat zájemcům, co bychom na jejich místě udělali my. Místo toho bychom jim měli pomoct zamyslet se nad biblickými příklady a nad tím, jak se na věc dívá Jehova. To je bude motivovat, aby se chtěli líbit jemu, a ne nám. w22.01 2:9-10

Když nám Bůh dává pokyny k tomu, jak se máme chovat k druhým, neříká nám jenom, že jim nemáme ubližovat. Pokud chceme dělat Bohu radost, musíme je milovat tak, jako sami sebe. To, že je příkaz z 3. Mojžíšovy 19:18 důležitý, zdůraznil i Ježíš. Jeden farizeus se ho zeptal: „Které přikázání v Zákoně je nejdůležitější?“ Ježíš odpověděl, že „nejdůležitější a první přikázání“ je milovat Jehovu celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Pak citoval 3. Mojžíšovu 19:18. Řekl: „Druhé je mu podobné: ‚Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.‘“ (Mat. 22:35–40) Dávat najevo lásku svým bližním můžeme mnoha různými způsoby. Jeden způsob je řídit se slovy z 3. Mojžíšovy 19:18. Píše se tam: „Nebudeš se mstít ani cítit k synům svého lidu zášť.“ w21.12 49:11-13

Ježíš k apoštolu Petrovi natáhl ruku a zachránil ho. Všimni si, že Petr dokázal kráčet po rozbouřené vodě, dokud se zaměřoval na Ježíše. Ale když se podíval na tu bouři, přemohl ho strach a pochybnosti a začal klesat. (Mat. 14:24–31) Co se můžeme z Petrova zážitku naučit? Když Petr vystoupil z člunu, nepočítal s tím, že ho přemůže strach a začne klesat. Chtěl dojít po moři až ke svému Pánovi. Nezůstal ale zaměřený na svůj cíl. My samozřejmě nedokážeme chodit po vodě, ale taky se dostáváme do situací, které můžou vyzkoušet naši víru. Když se přestaneme zaměřovat na Jehovu a jeho sliby, naše víra může slábnout – naše problémy nás začnou jakoby stahovat pod hladinu. Ať už nás v životě potká jakákoli „bouře“, musíme se zaměřovat na Jehovu a na to, že nám dokáže pomoct. w21.12 50:6-7

Modlitba, studium a rozjímání patří k uctívání Jehovy. Když se modlíme, mluvíme s naším nebeským Otcem, který nás hluboce miluje. Když studujeme Bibli, učíme se od toho, kdo je Zdrojem veškeré moudrosti. (Přísl. 2:1–5) A když rozjímáme, uvažujeme o jeho přitažlivé osobnosti, o jeho úžasném záměru se vším, co stvořil, a o tom, jak se jeho záměr týká nás. Je snad nějaký lepší způsob, jak využít svůj čas? A jak můžeme čas s Jehovou využívat co nejlépe? Pokud je to možné, najdi si klidné místo. Dělal to i Ježíš. Než začal se svou službou na zemi, strávil 40 dní v pustině. (Luk. 4:1, 2) Na tom klidném místě se mohl modlit a přemýšlet o úkolu, který od svého Otce dostal. Určitě ho to připravilo na zkoušky, které měly brzy přijít. w22.01 5:7-8

Možná za námi zajde starší nebo jiný duchovně zralý křesťan a na základě Bible nás upozorní, že bychom na něčem měli zapracovat. Když někdo něco takového udělá, je z toho vidět, že nás má rád. Měli bychom si jeho radu vzít k srdci. Určitě nemáme problém si přiznat, že jsme nedokonalí. Když nás ale někdo upozorní na nějakou konkrétní chybu, může pro nás být těžké to přijmout a neurazit se. (Kaz. 7:9) Mohli bychom se vymlouvat, zpochybňovat pohnutky toho, od koho jsme radu dostali, nebo se cítit ublíženě kvůli tomu, jakým způsobem nám ji dal. Dokonce bychom mohli začít hledat chyby na něm a říkat si: Ten mi nemá co radit. Ať si zamete před vlastním prahem! A pokud nám nějaká rada nevyhovuje, mohlo by se stát, že ji budeme ignorovat nebo si necháme poradit od někoho, kdo nám řekne to, co chceme slyšet. w22.02 7:2-4

Mohla by naše důvěra v to, že Jehova vždycky jedná správně, být vyzkoušena i v novém světě? Vzpomeňme si na Izraelity. Krátce potom, co byli vysvobozeni z otroctví v Egyptě, si začali stěžovat, že jim chybí čerstvé potraviny, na které byli zvyklí, a že Jehova jim dává k jídlu pořád jenom manu. (4. Mojž. 11:4–6; 21:5) Mohlo by se něco podobného stát i nám, až skončí velké soužení? Odstranit trosky starého světa a přeměnit zemi v ráj bude zřejmě vyžadovat hodně práce a zpočátku s tím asi bude spojené nějaké nepohodlí. Troufneme si v té době stěžovat na to, jak se o nás Jehova stará? Jedna věc je jistá. Když si už teď vážíme toho, co pro nás Jehova dělá, je pravděpodobnější, že si toho budeme vážit i v budoucnu. w22.02 6:18-19

V proroctví u Zecharjáše 8:23 se výrazy „Žid“ a „s vámi“ vztahují na tu samou skupinu – na zbývající pomazané. (Řím. 2:28, 29) „Deset mužů ze všech jazyků národů“ představuje jiné ovce. Proroctví říká, že „se pevně chytí oděvu Žida“. To znamená, že se přidají k pomazaným a společně s nimi budou uctívat Jehovu. Podobně Jehova splnil proroctví u Ezekiela 37:15–19, 24, 25 tak, že pomazané a jiné ovce spojil nezlomným poutem jednoty. V proroctví se mluví o dvou holích. Hůl „pro Judu“ (což byl kmen, ze kterého byli vybíráni izraelští králové) představuje ty, kdo mají naději na život v nebi. Hůl „pro Efrajima“ představuje ty, kdo mají naději na život na zemi. Jehova tyto dvě skupiny spojil, takže se staly „jednou holí“. Znamená to, že slouží jednotně pod vedením svého krále, Ježíše Krista. (Jan 10:16) w22.01 4:9-10

Ježíš mluvil o lidech, kteří dávali dary chudým, ale šlo jim jenom o to, aby je druzí obdivovali. Jejich zdánlivě dobré skutky neměly pro Jehovu hodnotu. (Mat. 6:2–4) Skutečnou dobrotu projevujeme jen tehdy, když děláme správné věci z nesobeckých důvodů. A tak si polož otázky: Dělám to, co je správné, nebo jenom vím, co bych měl udělat? Z jakých pohnutek to dělám? Měli bychom se snažit projevovat vlastnosti, které patří k ovoci Božího ducha. Boží duch je aktivní síla. (1. Mojž. 1:2) Všechny vlastnosti Božího ducha by nás proto měly podněcovat k jednání – měli bychom je aktivně projevovat. Učedník Jakub například napsal: „Víra bez skutků [je] mrtvá.“ (Jak. 2:26) A to samé můžeme říct i o všech ostatních vlastnostech, které patří k ovoci ducha. Pokaždé když je projevíme, je to důkaz, že na nás Boží duch působí. w22.03 11:14-16

I když se věnujeme různým duchovním činnostem a děláme pro druhé hodně dobrého, apoštol Petr zvlášť zdůraznil jednu věc. Těsně před vybídkou, abychom byli svatí v celém svém způsobu života, napsal: „Připravte … svou mysl k činnosti.“ (1. Petra 1:13) O jakou činnost jde? Petr řekl, že Kristovi pomazaní bratři budou „‚široko daleko [oznamovat] nádherné vlastnosti‘ toho, kdo [je] povolal“. (1. Petra 2:9) Do téhle nejdůležitější práce, která lidem pomáhá víc než cokoli jiného, jsou dnes zapojení všichni křesťané. Je to obrovská čest, že můžeme být svatí a s nadšením druhým pravidelně kázat a vyučovat je. (Mar. 13:10) Když se to ze všech sil snažíme dělat, dokazujeme tím, že milujeme Boha i své bližní. A taky tím dáváme najevo, že chceme být svatí v celém svém způsobu života. w21.12 49:18

Apoštol Pavel se na své bratry a sestry díval pozitivně. Chápal, že je rozdíl mezi špatným jednáním a špatným člověkem. Své bratry miloval a zaměřoval se na jejich hezké vlastnosti. Když se jim nedařilo dělat to, co je správné, předpokládal, že mají dobré pohnutky a že jen potřebují pomoc. Zamysleme se nad tím, jak Pavel pomohl dvěma sestrám ve filipském sboru. (Filip. 4:1–3) Zdá se, že Euodia a Syntyche mezi sebou měly nějaké neshody, které narušily jejich vztah. Pavel na ně nebyl drsný ani je neodsuzoval. Zaměřoval se na jejich hezké vlastnosti. Věrně sloužily Jehovovi už spoustu let a Pavel věděl, že je Jehova miluje. To, že se na ně díval pozitivně, ho vedlo k tomu, že je vybídl, aby svůj spor urovnaly. Díky tomu, že se u druhých zaměřoval na jejich hezké vlastnosti, neztratil radost a s bratry a sestrami ve filipském sboru si udržel hezké vztahy. w22.03 14:16-18

Pokoj, který dává Jehova, uklidní naše srdce a pomůže nám jasně uvažovat. Podívejme se, co o tom říká sestra, která se jmenuje Luz. Vypráví: „Často bojuju s osamělostí. Někdy mě tyhle pocity tak přemůžou, že začnu pochybovat o tom, že mě má Jehova rád. V takových chvílích se mu s tím hned svěřím. Díky modlitbě dokážu svoje pocity ovládnout.“ Z její zkušenosti je vidět, že vnitřní klid můžeme získat prostřednictvím modlitby. (Filip. 4:6, 7) Měli bychom důvěřovat Jehovovi a Ježíšovi, že nás budou podporovat, když přijdeme o někoho blízkého. Když kážeme a vyučujeme, chceme být soucitní, protože tuhle krásnou vlastnost má i Jehova a jeho milovaný Syn Ježíš. A utěšuje nás, když víme, že mají pochopení pro naše slabosti a chtějí nám pomáhat, abychom vytrvali. Těšíme se na to, až Jehova splní svůj nádherný slib, že nám „setře … z očí každou slzu“. (Zjev. 21:4) w22.01 3:7, 19-20

Ježíš mluvil o dvou branách, kterými se vchází na dvě různé cesty – na širokou a na úzkou. (Mat. 7:14) Žádná třetí cesta neexistuje. Každý z nás si musí vybrat, po které z nich půjde. Je to to nejdůležitější rozhodnutí, jaké kdy uděláme, protože na něm závisí náš věčný život. Široká cesta je oblíbená, protože se po ní jde snadno. Je smutné, že mnoho lidí se rozhodlo jít s davem a nechtějí tuto cestu opustit. Neuvědomují si, že ji propaguje Satan a že na jejím konci je smrt. (1. Kor. 6:9, 10; 1. Jana 5:19) Druhá cesta je naopak úzká a Ježíš řekl, že ji nalézá jen málokdo. Proč? Všimněte si, že hned v dalším verši Ježíš varuje své následovníky před falešnými proroky. (Mat. 7:15) w21.12 51:3-5