Únor

Co verš na tento den znamená? Z toho, co Ježíš řekl dál, je vidět, že křesťan by měl milovat druhé víc než sebe. A kdyby to bylo nutné, dokonce by za ně měl být ochotný zemřít. Z Božího Slova vyplývá, jak moc je láska důležitá. K oblíbeným veršům mnoha lidí patří třeba tyhle: „Bůh je láska.“ (1. Jana 4:8) „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mat. 22:39) „Láska přikrývá množství hříchů.“ (1. Petra 4:8) „Láska nikdy neselhává.“ (1. Kor. 13:8) Tyhle i další verše nás nenechávají na pochybách, že projevovat tuhle krásnou vlastnost je naprosto nezbytné. Opravdová láska pochází od Jehovy. Projevují ji jenom ti, kterým v tom pomáhá svým duchem. (1. Jana 4:7) Asi nikoho proto nepřekvapí, že Ježíš řekl, že jeho pravé následovníky poznají právě podle nesobecké lásky. Z mnoha příběhů je vidět, že je to přesně tak, jak Ježíš předpověděl. Lidé poznávají jeho pravé následovníky podle toho, že se mají rádi. w23.03 14:5-8

Měl bys ochotněji odpouštět druhým? Můžeš začít tím, že se zamyslíš nad biblickými příklady těch, kterým se to dařilo, i těch, kteří to nedělali. Přemýšlej třeba o Ježíšovi. Odpouštěl druhým velkoryse. (Luk. 7:47) Nezaměřoval se na jejich chyby, ale na to, co všechno ještě pro Jehovu můžou udělat. Naproti tomu farizeové „ostatními pohrdali“. (Luk. 18:9) Potom přemýšlej o sobě. Polož si otázky: Jak se dívám na druhé? Jakých vlastností si na nich všímám? Pokud je pro tebe těžké někomu odpustit, zkus si vybavit co nejvíc jeho dobrých vlastností a napiš si je. Pak se zamysli: Jak se na něho dívá Ježíš? Odpustil by mu, kdyby byl na mém místě? Takové studium nám může pomoct změnit svůj pohled. Nejdřív pro nás možná bude těžké odpustit někomu, kdo se nás dotkl. Když na tom ale budeme dál pracovat, časem nám to určitě půjde líp. w22.04 18:6

V knize Zjevení se o Božích nepřátelích mluví symbolicky, a to jako o divokých zvířatech. Jan například viděl, jak „z moře vystupuje divoké zvíře s deseti rohy a sedmi hlavami“. (Zjev. 13:1) Potom viděl, jak „ze země vystupuje jiné divoké zvíře“. „Mluvilo jako drak“ a působilo, že „z nebe [sestupoval] oheň“. (Zjev. 13:11–13) Později viděl „červeně zbarvené divoké zvíře“, na kterém jela prostitutka. Tato tři zvířata představují Boží nepřátele, kteří proti Jehovovi a jeho království už dlouho bojují. Je proto důležité, abychom věděli, o koho se jedná. (Zjev. 17:1, 3) Musíme pochopit význam použitých symbolů. Klíč k tomu najdeme v samotné Bibli. Hodně symbolů, které se objevují ve Zjevení, je vysvětleno v jiných biblických knihách. w22.05 20:3-4

Pro některé z nás je těžké smířit se s tím, že už toho kvůli svému věku nebo zdravotním problémům pro Jehovu nemůžeme dělat tolik. Trápí i tebe pocit, že toho neděláš dost? Pokud ano, zeptej se sám sebe: Co ode mě Jehova chce? Chce to nejlepší, co jsi mu v tuhle chvíli schopný dát. Představ si sestru, které je 80 let a vyčítá si, že toho ve službě Jehovovi nezvládne tolik, jako když jí bylo 40. I když dělá, co může, má pocit, že to Jehovovi určitě nestačí. Je to ale skutečně tak? Pokud mu dávala to nejlepší ve 40 a dává mu to nejlepší i teď, když jí je 80, vlastně mu nikdy nepřestala dávat to nejlepší. Pokud děláme, co je v našich silách, Jehova nám jakoby říká: „Výborně.“ (Srovnej s Matoušem 25:20–23.) Udržet si radost pro nás bude jednodušší, když se budeme zaměřovat na to, co dělat můžeme, ne na to, co dělat nemůžeme. w22.04 16:2, 4-6

Ve 21. kapitole Zjevení je 144 000 Kristových spoluvládců přirovnaných k překrásnému městu, které se nazývá „Nový Jeruzalém“. Město má 12 základních kamenů a na nich jsou „jména 12 Beránkových apoštolů“. (Zjev. 21:10–14; Ef. 2:20) Tohle symbolické město je úplně jiné než ostatní města. Je dokonale souměrné, hlavní ulice je z ryzího zlata, 12 bran je tvořeno 12 perlami a hradby a základy jsou ozdobené drahokamy. (Zjev. 21:15–21) Ale zdá se, že v něm něco chybí. Jan napsal: „Chrám jsem v něm neviděl, protože jeho chrámem je Všemohoucí Bůh Jehova a Beránek. A město nepotřebuje, aby mu svítilo slunce nebo měsíc, protože je osvětlené Boží slávou a jeho lampou je Beránek.“ (Zjev. 21:22, 23) Ti, kdo tvoří Nový Jeruzalém, mají k Jehovovi přímý přístup. (Hebr. 7:27; Zjev. 22:3, 4) w22.05 21:14-15

Jehova je náš stvořitel, zákonodárce a soudce, ale zároveň je náš milující nebeský Otec. (Žalm 100:3; Iz. 33:22) Když proti němu zhřešíme a upřímně toho litujeme, má nejen pravomoc nám odpustit, ale taky touhu to udělat. (Žalm 86:5) Prostřednictvím proroka Izajáše nás s láskou ujišťuje: „I když jsou vaše hříchy jako šarlat, zbělají jako sníh.“ (Iz. 1:18) Všichni jsme nedokonalí, a tak občas řekneme nebo uděláme něco, čím druhým ublížíme. (Jak. 3:2) Přesto můžeme mít mezi sebou hezké vztahy. Klíčem k tomu je naučit se odpouštět. (Přísl. 17:9; 19:11; Mat. 18:21, 22) Když se nás druzí něčím dotknou, Jehova chce, abychom jim odpustili. Máme pro to dobrý důvod. Jehova totiž „velkoryse“ odpouští nám. (Iz. 55:7) w22.06 25:1-2

I když bychom se s druhými neměli srovnávat, můžeme se toho od nich hodně naučit. Nejvíc se můžeme naučit od Ježíše. Na rozdíl od něj sice nejsme dokonalí, ale i tak můžeme napodobovat jeho krásné vlastnosti a jednání. (1. Petra 2:21) Když se o to budeme ze všech sil snažit, budeme ještě lepšími křesťany. V Bibli se píše o mnoha mužích a ženách, od kterých se toho můžeme hodně naučit, i když byli nedokonalí. Jedním z nich je král David. Jehova o něm řekl, že je to muž příjemný jeho srdci. (Sk. 13:22) David sice v životě udělal několik vážných chyb, i tak je pro nás ale dobrým příkladem. V čem? Když ho Natan otevřeně pokáral, nevymlouval se. Přijal to a svých chyb upřímně litoval. Díky tomu mu Jehova odpustil. (Žalm 51:3, 4, 10–12) w22.04 16:11-12

Bible mluví o smrti jako o nepříteli. (1. Kor. 15:25, 26) Pomyšlení na smrt nás může děsit, a to zvlášť když jsme my nebo někdo z našich blízkých vážně nemocní. Proč se jí bojíme? Protože nás Jehova stvořil s touhou žít věčně. (Kaz. 3:11) Pokud náš strach ze smrti není přehnaný, může nás chránit. Vede nás k tomu, abychom zdravě jedli, pravidelně cvičili, abychom vyhledali lékařskou pomoc a užívali léky, když je to potřeba, a taky se zbytečně nevystavovali nebezpečí. Satan ví, jak moc si svého života vážíme. Tvrdí, že abychom si ho zachránili, budeme ochotní obětovat cokoli, dokonce i svůj vztah s Jehovou. (Job 2:5) To se samozřejmě plete. Je ale pravda, že „má moc působit smrt“, a proto se snaží zneužívat náš přirozený strach ze smrti, abychom Jehovu opustili. (Hebr. 2:14, 15) w22.06 26:15-16

Během zákazu se možná musíme scházet v menších skupinách. Dobré vztahy jsou proto důležitější než kdy jindy. Bojuj proti Satanovi, ne proti svým bratrům. Přehlížej jejich chyby, a když vznikne nějaká neshoda, snaž se ji co nejdřív urovnat. (Přísl. 19:11) Iniciativně druhým pomáhej. (Tit. 3:14) To, jak se jedna služební skupina postarala o jistou sestru, která byla v těžké situaci, mělo dobrý vliv na celou služební skupinu. Sblížilo je to a byli jako rodina. (Žalm 133:1) Desetitisíce našich bratrů a sester slouží Jehovovi i přes vládní omezení. Někteří z nich jsou za svoji víru dokonce ve vězení. Za ně i za jejich rodiny se můžeme modlit, stejně jako za ty, kdo jim poskytují duchovní, fyzickou a právní podporu, i když při tom riskují vlastní svobodu. (Kol. 4:3, 18) Sílu modlitby nikdy nepodceňuj! (2. Tes. 3:1, 2; 1. Tim. 2:1, 2) w22.12 52:15-16

Děti svoje rodiče často napodobují. Nikdo z rodičů samozřejmě není dokonalý. (Řím. 3:23) Přesto je důležité, aby se snažili svým dětem dávat co nejlepší příklad. Jeden tatínek řekl, že děti „jsou jako houba, která nasákne vším“. A dodal: „Když se nechováme podle toho, co se je snažíme naučit, upozorní nás na to.“ Pokud tedy chceme, aby si naše děti zamilovaly Jehovu, musíme ho především milovat my a musí to na nás být vidět. Je mnoho způsobů, jak můžou rodiče pomáhat svým dětem, aby si k Jehovovi vytvořily blízký vztah. Sedmnáctiletý bratr jménem Andrew vzpomíná: „Rodiče mě vždycky učili, jak je důležitá modlitba. Táta se se mnou každý večer modlil, i když jsem se už předtím pomodlil sám. Modlit se k Jehovovi je teď pro mě úplně přirozené a beru ho jako svého milujícího Otce.“ Rodiče, nikdy nezapomeňte, že vaše láska k Jehovovi může mít na vaše děti silný vliv. w22.05 23:7-8

Jedna z prvních věcí, které musíme před křtem udělat, je činit pokání ze svých hříchů. (Sk. 2:37, 38) Opravdová lítost vede k opravdovým změnám. Skončil jsi se vším, co se Jehovovi nelíbí? Přestal jsi třeba žít nemravně, kouřit nebo mluvit sprostě a hrubě? (1. Kor. 6:9, 10; 2. Kor. 7:1; Ef. 4:29) Jestli ještě ne, dál na tom pracuj. Popovídej si o tom s tím, kdo s tebou studuje, nebo si řekni o pomoc starším ve sboru. A pokud jsi ještě mladý a bydlíš s rodiči, zajdi za nimi. S jejich pomocí můžeš překonat cokoli, co ti ve křtu brání. Taky je důležité pravidelně se věnovat duchovním věcem. Patří k tomu chodit na shromáždění a být na nich aktivní. (Hebr. 10:24, 25) A když už můžeš chodit se sborem do služby, dělej to pravidelně. w23.03 11:14-16

V 1. Mojžíšově 3:14, 15 se mluví o „hadovi“ a o „potomstvu hada“. Doslovný had by nemohl rozumět tomu, co Jehova říkal v zahradě Eden. Musí se tedy jednat o inteligentní bytost. Kdo to je? Nad kým Jehova vynesl rozsudek? Zjevení 12:9 nás nenechává na pochybách. Čteme tam, že „ten prahad … se nazývá Ďábel a Satan“. Když Bible mluví o potomstvu v obrazném smyslu, označuje tak ty, kdo přemýšlí a jednají stejně jako jejich symbolický otec. Potomstvo hada tedy tvoří duchovní bytosti a lidé, kteří se tak jako Satan staví proti Jehovovi a jeho služebníkům. Patří k nim jednak andělé, kteří v Noemově době opustili své místo v nebi, a jednak zkažení lidé, kteří se chovají stejně jako jejich otec Ďábel. (1. Mojž. 6:1, 2; Jan 8:44; 1. Jana 5:19; Juda 6) w22.07 30:4-5

Apoštol Pavel svoje bratry ze srdce miloval. Pro ty, kdo procházeli nějakou zkouškou, měl pochopení a soucítil s nimi, protože sám moc dobře věděl, jaké to je. Jednou mu například došly peníze. Aby se tedy dokázal o sebe a o svoje společníky postarat, musel si najít nějakou práci. (Sk. 20:34) Když dorazil do Korintu, zpočátku se s Aquilou a Priscillou věnoval svému řemeslu, výrobě stanů. Přesto ale „každý sabat“ kázal Židům i Řekům. Když potom přišli Silas a Timoteus, „Pavel se začal naplno věnovat oznamování Božího slova“. (Sk. 18:2–5) Nikdy nezapomněl, že to nejdůležitější je sloužit Jehovovi. Díky tomu, jak byl pracovitý a zároveň horlivý ve službě, se nemusel zdráhat svoje bratry a sestry povzbudit. Připomněl jim, aby kvůli životním starostem a snaze postarat se o rodinu nezanedbávali věci, které „jsou důležitější“ – všechno, co patří k uctívání Jehovy. w22.08 35:3

Bůh si přeje, aby se po celé zemi kázala dobrá zpráva o Království. (1. Tim. 2:3, 4) Je to jeho dílo a je pro něj tak důležité, že dohled nad ním svěřil svému milovanému Synovi. Můžeme si být jistí, že než přijde konec, Ježíš se postará, aby kazatelská činnost proběhla přesně tak, jak si Jehova přeje. (Mat. 24:14) Jak to víme? Krátce předtím, než se vrátil do nebe, se na jedné hoře v Galileji sešel se svými věrnými následovníky a řekl jim: „Dostal jsem veškerou moc v nebi i na zemi.“ A všimni si, co řekl hned potom: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů.“ (Mat. 28:18, 19) Ježíš tedy mimo jiné dostal pravomoc vést kazatelskou činnost. A vede ji i v dnešní době. w22.07 29:1, 3-4

Dobří lidé, tedy ti, kdo ještě před smrtí jednali správně, budou „vzkříšeni k životu“, protože jejich jména už jsou zapsaná v knize života. To znamená, že vzkříšení těch, „kdo konali dobro“, popsané v Janovi 5:29, je to samé jako vzkříšení „dobrých lidí“ ze Skutků 24:15. Tohle vysvětlení je zároveň v souladu se slovy z Římanům 6:7, kde se píše: „Kdo … zemřel, je zproštěn hříchu.“ Když tihle dobří lidé zemřou, Jehova sice smaže jejich hříchy, ale to, jak věrně mu sloužili, si dál pamatuje. (Hebr. 6:10) Aby jejich jména zůstala v knize života, musí samozřejmě Jehovovi zůstat věrní. w22.09 39:13, 15

Skvělým příkladem důvěryhodného člověka je prorok Daniel. I když se dostal do Babylonu jako zajatec, brzy si získal pověst někoho, komu se dá věřit. Ještě víc to platilo potom, co s Jehovovou pomocí vyložil králi Nebukadnecarovi jeho sny. (Dan. 4: 20–22, 25) O řadu let později Daniel svoji pověst potvrdil, když přesně vyložil záhadný nápis, který se objevil na stěně paláce. (Dan. 5:5, 25–29) A ještě později si jeho „výjimečného ducha“ všimli i Dareios Médský a jeho úředníci. Uznali, že je „důvěryhodný“ a že se na něm nedá najít „žádná nedbalost ani nepoctivost“. (Dan. 6:3, 4) Můžeme se zamyslet sami nad sebou: Znají mě jako zodpovědného člověka, na kterého je spolehnutí? Když jsme důvěryhodní, přinášíme tím chválu Jehovovi. w22.09 38:2-4

Co nám to přináší, když se řídíme Jehovovými měřítky toho, co je správné a co nesprávné? Představ si, jak by to dopadlo, kdyby si každá stavební firma určovala vlastní normy – kdyby si třeba sama stanovila, jak dlouhý je jeden metr. Vedlo by to k chaosu. A kdyby se lékaři a sestřičky neřídili standardy zdravotní péče, někdo z pacientů by mohl zemřít. Je vidět, že spolehlivé normy a standardy nás chrání. Podobně nás chrání i Boží měřítka toho, co je správné a co nesprávné. Jehova slibuje, že ty, kdo se snaží žít podle jeho norem, odmění. Říká: „Ti, kdo jednají správně, budou vlastnit zemi a budou na ní žít věčně.“ (Žalm 37:29) Umíš si představit tu jednotu, pokoj a štěstí, které na zemi zavládnou, až se budou všichni řídit Jehovovými měřítky? Jehova si přeje, abys to zažil i ty. Máme proto dobré důvody milovat to, co je správné. w22.08 36:6-8

Když zažijeme něco náročného, může to prověřit naši věrnost Jehovovi a jeho organizaci. Co nám pomůže to zvládnout? Musíme uvažovat střízlivě, být bdělí a stát pevně ve víře. „Uvažovat střízlivě“ znamená zachovat chladnou hlavu a snažit se na věci dívat z Jehovova pohledu. Díky tomu se nenecháme ovládat svými emocemi. Možná máš pocit, že ti někdo ze spolukřesťanů ublížil nebo se tě někdo ve sboru, třeba nějaký starší, dotkl tím, co řekl nebo udělal. Asi ti nechtěl ublížit. (Řím. 3:23; Jak. 3:2) Tebe to ale i tak zranilo. Možná sis dokonce říkal: „Je tohle vůbec Boží organizace, když se v ní dějou takové věci?“ Přesně to si přeje Satan. (2. Kor. 2:11) Kdybychom takhle negativně uvažovali, mohlo by nás to oddělit od Jehovy a jeho organizace. A tak si musíme dát pozor na to, abychom nezahořkli. w22.11 48:1, 3-4

Jehova nám dal nádhernou naději na věčný život. Někteří se těší, že budou žít v nebi jako nesmrtelné duchovní bytosti. (1. Kor. 15:50, 53) Většina z nás ale doufá, že bude žít věčně na zemi, kde budou všichni dokonale zdraví a šťastní. (Zjev. 21:3, 4) Ať už máme jakoukoli naději, je pro nás velmi cenná. Naše naděje do budoucna je absolutně spolehlivá, protože ji dává Jehova. (Řím. 15:13) Víme, co slíbil, a taky víme, že vždycky drží slovo. (4. Mojž. 23:19) Jsme si jistí, že má nejen touhu, ale i moc všechny svoje sliby splnit. Náš nebeský Otec nás miluje a chce, abychom mu důvěřovali. Když se na něj budeme spoléhat a naše naděje bude silná, pomůže nám to zvládat náročné situace a neztratit odvahu a radost, ať už se bude dít cokoli. w22.10 44:1-3

Izajáš předpověděl, že Jehova dovolí, aby na jeho lid přišlo neštěstí. (Iz. 30:5, 17; Jer. 25:8–11) A to se taky stalo. Babyloňané je odvedli do zajetí. Někteří Židé ale zůstali Jehovovi věrní a Izajáš řekl, že jim Jehova jednoho dne zase projeví přízeň. (Iz. 30:18, 19) A i to se splnilo. Jehova je ze zajetí vysvobodil. Nestalo se to ale hned. Vyjádření „Jehova trpělivě čeká, aby vám projevil přízeň“ naznačovalo, že než budou věrní Židé zachráněni, uplyne nějaký čas. Do Jeruzaléma se opravdu mohli vrátit až po 70 letech. (Iz. 10:21; Jer. 29:10) Slzy smutku se pak změnily v slzy radosti. w22.11 46:4

V mnoha zemích naši bratři a sestry zažívají to samé co apoštolové v prvním století, kteří byli pronásledovaní za to, že kázali o Ježíšovi. Soudci židovského nejvyššího soudu jim několikrát „nařídili…, aby už nemluvili v Ježíšově jménu“. (Sk. 4:18–20; 5:27, 28, 40) Uvědomovali si ale, že příkaz, aby „kázali lidem a vydávali důkladné svědectví“ o Kristu, dostali od někoho s ještě vyšším postavením. (Sk. 10:42) A tak Petr a Jan i za ostatní apoštoly odvážně řekli, že budou poslouchat spíš Boha než ty soudce a že o Ježíšovi mluvit nepřestanou. (Sk. 5:29) I když je soudci za jejich pevný postoj nechali zmrskat, apoštolové se „radovali…, protože měli tu čest snášet hanbu pro Ježíšovo jméno“. Odešli ze Sanhedrinu a zase se pustili do kázání. (Sk. 5:41, 42) w22.10 42:2-4

Je jasné, že na začátku se o Jehovovi učíme základní věci. I apoštol Pavel to ve svém dopise Hebrejcům označil jako „základy“. Nijak tohle počáteční učení nesnižoval. Přirovnal ho k mléku, kterým se živí miminko. (Hebr. 5:12; 6:1) Všechny křesťany ale vybízel, aby u těchhle základních věcí nezůstali a pustili se i do hlubších pravd z Božího Slova. Ochutnal jsi už takové hluboké myšlenky a oblíbil sis je? Chceš duchovně růst? Pak se dál uč o Jehovovi a jeho záměru. Mnohé z nás ale studium moc neláká. Jak to máš ty? Naučil ses ve škole dobře číst a smysluplně studovat? Učil ses rád a bavilo tě to? Nebo ti přišlo, že ti učení moc nejde? Jestli patříš do té druhé kategorie, nejsi sám. Jehova ti ale může pomoct. Je to ten nejlepší učitel, jakého si dokážeš představit. w23.03 11:8-10

Pokud jsme mírní, dovolíme, aby nás Boží Slovo měnilo. To, co Bible učí o milosrdenství, soucitu a lásce, nás bude tvarovat jenom tehdy, když nebudeme mít kritický nebo pyšný postoj. Z čeho bude vidět, že se necháváme tvarovat Božím Slovem? Z toho, jak se díváme na druhé a jak se k nim chováme. Na farizee nemělo Písmo žádný vliv a výsledkem bylo, že odsuzovali nevinné. (Mat. 12:7) A jak jsme na tom my? Pomůže nám, když si položíme třeba tyhle otázky: Když o někom mluvím, mám sklon se zaměřit na hezké věci, nebo se spíš zaměřím na jeho chyby? Jsem milosrdný a ochotný odpustit, nebo jsem kritický a chovám v sobě negativní pocity? Díky takovému sebezkoumání zjistíme, jestli to, co čteme, má vliv na naše myšlenky, pocity a chování. (1. Tim. 4:12, 15; Hebr. 4:12) w23.02 7:13-14

Zamysli se nad příkladem Josefa z Arimatie. Mezi Židy byl velmi uznávaný. Byl to člen Sanhedrinu, židovského nejvyššího soudu. Ale v době, kdy Ježíš sloužil na zemi, odvážný rozhodně nebyl. Jan o něm řekl, že „byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před Židy to tajil“. (Jan 19:38) I když ho zpráva o Království zajímala a v Ježíše věřil, nechtěl, aby se to někdo dozvěděl. Nejspíš měl strach, že by si ho lidé přestali vážit. Každopádně Bible říká, že když Ježíš zemřel, Josef „sebral odvahu, vešel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo“. (Mar. 15:42, 43) K Ježíšovi se tak otevřeně přihlásil. Máš i ty někdy strach z lidí? w23.01 5:13-14

Zprávy o tom, jaký pokoj a blahobyt zažívají Izraelité pod Šalomounovou vládou, se dostaly až ke královně ze Sáby. (1. Král. 10:1) Přicestovala do Jeruzaléma z velké dálky, aby se o tom přesvědčila na vlastní oči. Když viděla, jak to v jeho království vypadá, řekla to, co je ve verši na tento den. Podmínky za doby Šalomouna byly ale jenom ochutnávkou toho, co Jehova udělá pro lidi pod vládou svého Syna, Ježíše. Ježíš převyšuje Šalomouna úplně ve všem. Šalomoun byl nedokonalý člověk a dopustil se vážných chyb, které nakonec způsobily Božímu lidu velké problémy. Naopak Ježíš je dokonalý vládce a žádné chyby nedělá. (Luk. 1:32; Hebr. 4:14, 15) Dokázal, že nikdy nezhřeší ani neudělá nic, co by jeho věrným poddaným ublížilo. Lepšího krále jsme si nemohli přát! w22.12 50:9-10

Co bychom měli dělat, když se v našem okolí šíří nějaká nakažlivá nemoc? Měli bychom dodržovat bezpečnostní opatření, která se týkají například mytí rukou, udržování odstupu, nošení roušky a karantény. Když jsme v těchto oblastech svědomití, ukazujeme, že si hluboce vážíme daru života. Když dojde k nějaké katastrofě, někdy se mezi přáteli, sousedy a v médiích šíří nepřesné informace. Nevěřme „každému slovu“, které slyšíme, ale dejme na ty nejdůvěryhodnější vládní a zdravotnické zdroje. (Přísl. 14:15) Příkladem je v tom vedoucí sbor a pobočky. Než vydají pokyny ohledně shromáždění a služby, dělají maximum pro to, aby získaly přesné informace. Tím, že se jejich pokyny řídíme, chráníme sebe i ostatní. A můžeme taky přispět k dobré pověsti sboru. (1. Petra 2:12) w23.02 9:11-12

Když Izraelité přišli do Zaslíbené země, usadili se na obrovském území. Snadno se mohlo stát, že by se Izraelité, kteří žili na určitém místě, přestali zajímat o to, jak se daří těm, kdo žijí v jiných částech země. Jehova se ale postaral o to, aby se celý národ při různých příležitostech scházel a poslouchal, jak se čte a vysvětluje Zákon. (5. Mojž. 31:10–12; Neh. 8:2, 8, 18) Představ si, jak se takový Izraelita asi cítil, když přišel do Jeruzaléma a viděl tam možná miliony svých spoluvěřících ze všech částí Izraele. Jehova tak svému lidu pomáhal, aby zůstal jednotný. Když později vznikl křesťanský sbor, byli v něm muži a ženy, kteří mluvili mnoha jazyky. Někteří byli bohatí, jiní chudí, někteří významní, jiní prostí. Všichni ale milovali Boží Slovo a jednotně uctívali pravého Boha. Ti, kdo se k nim přidávali, dokázali rozumět Božímu Slovu jenom díky tomu, že jim v tom jejich spoluvěřící pomáhali a že se společně scházeli. (Sk. 2:42; 8:30, 31) w23.02 6:7

Jehova slíbil, že těm, kdo ho poslouchají, dá „věčný život“. Když nad tím přemýšlíme, našeho nebeského Otce určitě čím dál víc milujeme. Jen se zamysli: Má nás tak rád, že nám nabízí dar, díky kterému nás od něj už nikdy nic neoddělí. To, že nám Bůh slibuje věčný život, nám už teď pomáhá zvládat těžkosti. Ani když nám nepřátelé vyhrožují smrtí, nepřestaneme být Jehovovi věrní. Co je jedním z důvodů? Víme, že i kdybychom přišli o život, Jehova nás vzkřísí a už nikdy nebudeme muset zemřít. (Jan 5:28, 29; 1. Kor. 15:55–58; Hebr. 2:15) Víme, že nám Jehova dokáže dát věčný život, protože je zdrojem života a on sám žije věčně. (Žalm 36:9) Bible dokazuje, že existoval vždycky a vždycky existovat bude. (Žalm 90:2; 102:12, 24, 27) w22.12 49:1-3

Když musíme v životě řešit náročné situace, nepřekvapuje nás to. Víme, co o tom říká Bible – že „než vstoupíme do Božího království, musíme projít mnoha těžkostmi“. (Sk. 14:22) Taky víme, že některé naše problémy vyřeší až nový svět, kde „už nebude [smrt] a nebude už ani truchlení, ani křik, ani bolest“. (Zjev. 21:4) Jehova nás před zkouškami nechrání. Pomáhá nám je ale zvládat. Všimni si, co napsal apoštol Pavel křesťanům v Římě. Nejdřív vyjmenoval různé zkoušky, se kterými se on a jeho bratři setkávali. Pak dodal: „Ale s pomocí toho, kdo si nás zamiloval, … jasně vítězíme.“ (Řím. 8:36, 37) Je z toho vidět, že díky Jehovovi můžeme být úspěšní, i když zkouška, kterou procházíme, ještě není u konce. w23.01 3:1-2