Řezbáři z Kavanga

Od dopisovatele Probuďte se! v Jižní Africe

CO se stalo? Překvapeně jsem se posadil. Něco mě probudilo. Dychtivě vyhlížím do africké noci. Jsou vidět jenom hvězdy, které zářivě poblikávají mezi trnitými větvemi akácie.

Už je mi to jasné — slyším to! To ticho!

Bubny ustaly. Spolu s ostatními zvuky africké buše se ozývalo pulsující tam — tam — ta — tam — tam, ale nyní to ztichlo. Zprvu je to záhadné. Pak lze opět zaznamenat běžné noční zvuky. Cvrkot cvrčků, pískání moskytů, bzukot, švitoření a šum myriád druhů hmyzu, který vytváří hudební mozaiku tropické noci. Jsem už zcela vzhůru. Ležím a přemýšlím o těchto úchvatných bubnech, o tom, jak jsme se dívali jak je vyřezávají.

Moje žena a já jsme spali v našem obytném přívěsu na břehu řeky Okavango. Byli jsme na návštěvě ve sboru svědků Jehovových v Rundu, obchodní vesnici, jež leží v provincii Kavango v severovýchodní Namibii na hranici s Angolou. Při naší cestě buší nás upoutaly nekryté dílny, kde jsme viděli řezbáře pohvizdující si při práci na kmenech stromů. Osekávali je, přiřezávali, tesali, srovnávali a ohlazovali.

Mezi řezbářskými pracemi byly masky sloužící k obřadním tancům, stejně jako „značky“ vně kraalů, kde byli nemocní lidé. Tyto masky měly varovat návštěvníky a zahánět zlé duchy. Ačkoli mnohým se tyto masky zdají být úchvatné, křesťané v Kavangu si je doma nenechávají, kvůli spojitosti s ničemnými duchy. Jsme rádi, že se již mnoho předmětů nevyřezává tak, aby jejich hlavní součástí byla tato maska, ale spíše se jako ornamenty používají rozličné druhy geometrických obrazců.

Používá se týkové dřevo. Je smutné, že tohoto krásného dřeva v Kavangu stále ubývá. Doufejme, že se bude věnovat větší pozornost sázení nových stromků, neboť růst trvá 50 let. Toto dřevo má nádherná léta se světlými a tmavými částmi, čehož se účinně využívá na řezbách. Vybere se nějaký vhodný strom a pak se porazí, nebo se upálí přímo u kořene. Pak se dovleče do dílny, kde jej rozřežou na kulatinu nebo na plochá prkna, podle toho, jaký umělecký výtvor má vzniknout.

Pilařský závod v lese?

Když jsem v jedné z chatrčí pozoroval řezbáře při práci, uviděl jsem v rohu hladce nařezaná prkna. Byl jsem zvědavý, jak je mohli nařezat, když tu v lese není strojní pila ani elektřina. Otázal jsem se Joakima, který dlabal buben.

„Podívej, Tatekulu [oslovení staršího člověka]“ vysvětloval, „je to docela jednoduché. Strom odvalíme přes jámu v zemi. Jonas do té jámy sleze a já stojím navrchu, na stromu. Jonas tahá pilu k sobě, do jámy, a já ji pak tahám nahoru. Oba pořád taháme. Brzy strom rozřežeme a tak máme tato prkna.“

„Ale to vám jistě musí trvat velmi dlouho,“ řekl jsem, „a pak musíte být velmi unavení.“

„Ne, Tatekulu, ani ne. Slunce vychází a my pracujeme. Slunce zapadá a my odpočíváme. Zítra slunce opět vyjde. Další den také a opět další den. Je mnoho dnů, mnoho času. Čas pracovat a odpočívat.“

Taxi na Okavangu

Taxi v srdci afrických lesů? Ano, ale není to žlutý taxík jako v New Yorku, nebo rikša jako v Yangonu. Vždyť lidé u řeky Okavango vytvářejí také jiná řezbářská díla. Taxíky v Okavangu jsou mawato, čili mekoro, jak jim říkají dole po proudu. Jsou to dlabané kanoe vyřezané z kmenů objemných stromů.

Řeka Okavango tvoří totiž severní hranici mezi Kavangem a Angolou a nabízí nejjednodušší způsob přepravy — nahoru a dolů po vodě, či přes řeku. Ať je to proti proudu do Owamby, po proudu do Botswany, nebo napříč do Angoly, mawato, čili vodní taxíky, mohou putovat po této říční dálnici bez ohledu na hranice vytvořené lidmi.

Nicméně řeka má dva obyvatele, které musí pasažéři wato (jednotné číslo) uznávat s hlubokou úctou. Přes lidský zásah do jejich přirozeného prostředí tu lze stále vidět obávaného krokodýla a hrocha! Jednou se stalo, že se wato převrhlo poblíž Rundu, a jeden nešťastný cestující byl příliš pomalý a nedostal se ke břehu. Krokodýl jej usmrtil!

A co „pán řeky“, hroch? Jeho výstražné mručení, i když ještě vzdálené, zrychluje pohyby převozníka v jeho říčním taxi, s nímž spěchá ke břehu, dokud se neujistí, že převážení je opět bezpečné. Dobře ví, že ohromné čelisti hrocha mohou lehce rozdrtit wato.

Ale tyto taxíky se neomezují jen na pohyb po vodě. Když wato čili mokoro stárne a vznikají v něm stále větší a nebezpečnější pukliny, stáhnou jej z říční služby a slouží pak jako saně nebo vlek. Viděli jsme mnoho starých kanoí, zapřažených buď za voly nebo za osly, které se pomalu šinuly, nebo klouzaly po jemném písku Kavanga a byly do výše naloženy dřevem nebo zbožím z nedalekého obchodu.

Tyto taxíky na Okavangu, vybavené spolehlivým pohonem jedné oslí síly, mohou přepravovat zboží a potraviny terénem, kde se moderní vozy o výkonu mnoha koňských sil začnou bořit v hlubokém písku. Zastaralé? Možná. Únavné? Snad. Pomalé? Ano, z jakého hlediska na pomalost někteří nahlížejí. Ale v Africe se čas počítá jinak. Jak to řekl řezbář Joakim: ‚Zítra slunce opět vyjde. Je mnoho dnů.‘

Takoví jsou tedy kavanžští řezbáři. Jakým potěšením je dělit se s nimi o poselství pokoje, který nastane prostřednictvím Božího království! (Matouš 24:14) Pověrčivost bují v mnoha kmenech, ale semínka biblické pravdy již zapustila kořeny.

Ve sboru v Rundu bylo před třemi lety 23 pokřtěných svědků Jehovových. Scházeli se v malém sále království s dřevěnými stěnami a nízkou střechou z vlnitého plechu. „Když jsme se hodně namačkali, vešlo se nás tam čtyřicet,“ vzpomíná Christo, cestující dozorce svědků Jehovových, „ale na veřejnou přednášku jednou přišlo padesát šest lidí. Je to tropická oblast Afriky a je tam velmi horko a vlhko. Během své přednášky jsem úplně propotil košili. V takovém malém přeplněném sále království bylo příliš nepohodlné mít oblečené sako.“

I přes tyto nepříjemné podmínky počet lidí, kteří mají zájem a navštěvují shromáždění, stále roste. A tak se stalo naléhavou záležitostí plánovat stavbu většího a vhodnějšího sálu. Jeden místní svědek pro tento účel laskavě daroval pozemek.

Svědkové z ostatních částí Namibie a Jižní Afriky reagovali na tuto výzvu a za své vlastní výlohy se dopravili do této vzdálené oblasti, aby pomohli při stavbě sálu. Místní lidé se o tuto stavbu také začali zajímat. Například mladíci Ambiri a Willem laskavě nabídli svou pomoc, ačkoli sami svědky nebyli. Brzy oba začali studovat Bibli a navštěvovat shromáždění. Nyní jsou také pokřtěnými svědky.

Další zájemce, který pomáhal na stavbě, byl Pedro, utečenec z Angoly. Pedro se jako zapřisáhlý katolík dostal do rozhovoru se svědky na svém pracovišti. Hned potom reagoval: ‚Jak to, že svědkové Jehovovi znají tak dobře Bibli?‘ Pak si sestavil plán, jak bude postupovat. Požádá svědky o biblické studium. Potom, jakmile bude mít dostatek znalostí, studium ukončí a s Biblí v ruce dokáže, že se svědkové mýlí. Uspěl jeho plán? „Po třetím studiu,“ vzpomíná si Pedro, „jsem šel domů a řekl své matce: ‚Mami, ode dneška už nejsem členem katolické církve.‘“ Přestože byla jeho rodina v odporu, Pedro činil rychlé pokroky a brzy z katolické církve vystoupil. Byl pokřtěn v prosinci 1989 na sjezdu svědků Jehovových „Zbožná oddanost“ ve Windhoeku, v Namibii.

Také další zájemci pomáhali na stavbě sálu království. „Vzpomínám si na něco, co se stalo, když jsme pracovali na lití základů,“ říká cestující dozorce Christo. „Asi čtyřicet nás bylo zabráno do této práce. Všiml jsem si někoho, kdo mi připadal, že se trochu straní. Představil jsem se tedy a zeptal se jej: ‚Kdo s tebou studuje Bibli?‘ Mladík Mateus odpověděl: ‚Musíš si s těmito lidmi promluvit, protože oni se mnou Bibli studovat nechtějí. Už jsem je mnohokrát žádal, aby mi pomohli, ale neudělali nic.‘ Důvodem bylo to, že místní svědkové vedli tak mnoho biblických studií, že Mateus byl zařazen do pořadníku. Přesto se mi podařilo toto biblické studium zařídit a dnes je Mateus pokřtěným svědkem.“

V červenci 1989 sbor Rundu zasvětil svůj nový sál království. Od doby, kdy tento sál začali používat, bylo pokřtěno deset nových, čímž celkový počet pokřtěných svědků vzrostl na třicet tři. Mnozí další postupují směrem ke křtu a během poslední návštěvy cestujícího dozorce bylo na veřejné přednášce 118 přítomných.

Doufáme, že se vám tento krátký výlet do Kavanga líbil — jako místo s pozoruhodnou řekou, nádhernými lesy, zručnými řezbáři a dřevěnými taxíky — i jako místo, kde poselství o Jehovově království nalézá slyšící uši a citlivá srdce.

[Obrázky na straně 16 a 17]

Z leva ve směru hodinových ručiček:

▪ Zvěstovatelé před starým sálem království

▪ Nový sál království v Rundu

▪ Krokodýl a hroch v řece Okavango

▪ Různé masky a řezbářské práce