„Město, které oplývalo lidmi“
TOMUTO popisu odpovídá Tokio, São Paulo, Lagos, Mexico City i Soul, přestože biblický prorok Jeremjáš zde nemluvil o nich, ale o Jeruzalému, který byl krátce předtím, v roce 607 př. n. l., zničen Babylóňany. — Nářky 1:1.
Svět má dnes asi pět a půl miliardy obyvatel, a tak města, která oplývají lidmi, není těžké najít. Trendem posledního půlstoletí byl zcela zřejmě růst. Zatímco v roce 1950 mělo pouze sedm měst na světě více než pět miliónů obyvatel, odhaduje se, že do přelomu století bude mít alespoň 21 měst přes deset miliónů obyvatel. To se týká i těch pěti měst, o nichž byla zmínka.
Jak se mohla tak rozrůst?
Megapole vznikají, když se venkovské obyvatelstvo stěhuje do města za prací a když se obyvatelé města stěhují z centra a hledají prostornější a příjemnější prostředí k bydlení, odkud potom autem, autobusem nebo vlakem dojíždějí do zaměstnání. Tato předměstí se s mateřským městem brzy spojí a vytvoří oblast metropole.
Některá města se stala megapolemi už jako „dospívající“. Tenochtitlán — dnes Mexico City — byl založen kolem roku 1325. V roce 1519, kdy tam přišli Španělé, se počet obyvatel tohoto hlavního města říše Aztéků blížil možná už ke 300 000.
Avšak jako někteří lidé začínají tloustnout, až když mají mládí za sebou, jsou také města, která se rozrostla až v pokročilém věku. Soul, dějiště olympijských her 1988, má kořeny už v předkřesťanských dobách, ale ještě asi před padesáti lety měl desetkrát méně obyvatel, než jich má dnes. Dnes je Soul domovem téměř čtvrtiny ze 43 miliónů obyvatel státu.
Podobně jako jméno Soul i jméno Tokio znamená „hlavní město“. V případě Tokia vlastně „východní hlavní město“. Tokio se původně jmenovalo Edo; přejmenováno bylo v roce 1868, kdy se stalo hlavním městem místo západněji položeného Kjóta. Oblast kolem Eda byla osídlena už v předkřesťanských dobách, ale základ pro dnešní megapoli byl položen až v roce 1457, kdy tam jeden mocný válečník vystavěl hrad. V sedmnáctém století bylo založeno město a v polovině devatenáctého století v něm žilo hodně přes milión lidí. Tokio, o němž bylo kdysi řečeno, že se může chlubit větším množstvím neónových nápisů než kterékoli jiné město na světě, je velmi moderní.
Jiná, stejně moderní megapole, z níž vyzařuje půvab mládí, je brazilské São Paulo. Se širokými bulváry a modernistickými mrakodrapy vypadá na svůj věk pozoruhodně mladě. Bylo totiž založeno portugalskými jezuitskými misionáři už v roce 1554. Nyní v lednu slaví jeho obyvatelé — Paulistanos — 440. výročí. São Paulo zůstávalo docela malé až do osmdesátých let minulého století. V Brazílii tehdy vznikl nový průmysl — zpracovávání kávy — a peníze, které z něho plynuly, působily jako magnet na vystěhovalce z Evropy a později z Asie.
Portugalci měli svůj podíl i na rozvoji megapole v Nigérii. Ovšem dávno před tím, než tam koncem 15. století přišli Evropané, byla oblast Lagosu osídlena kmenem Joruba, jedním z nejlidnatějších afrických kmenů, který zároveň patřil ke kmenům nejvíce přizpůsobeným životu ve městě. Město bylo až do poloviny 19. století významným trhem s otroky. V roce 1861 bylo zabráno Británií a v roce 1914 se stalo hlavním městem tehdejší britské kolonie.
„Velký už neznamená lepší“
Je-li město velké, má to své výhody. Obecně čím je město větší, tím větší mají jeho obyvatelé příležitost žít bohatým společenským a kulturním životem. Velká města jsou výhodnější i po stránce ekonomické, protože velký počet obyvatel vytváří větší trh a nabízí se víc pracovních příležitostí. Ekonomické výhody velkých měst jako silný magnet přitahují lidi, kteří hledají zaslíbenou zemi. Velmi rychle se však dostaví rozčarování a hořkost — to když neseženou práci a skončí v chudinských čtvrtích a pro přežití možná i žebrají, nebo když kvůli nedostatku vhodných míst k bydlení zůstanou bez domova!
Časopis National Geographic tvrdí, že moc velké město je zkrátka příliš velké: „Před nemnoha lety města hrdě poukazovala na to, jak jsou velká. Velké město znamenalo dobré město a největší města se chlubila svým postavením ve světě. Ale dnes už velký neznamená lepší. Být dnes uchazečem o titul ‚největší město světa‘ je jako říci mladému zdravě vypadajícímu člověku, že trpí vážnou nemocí. Je možné to léčit, ale nedá se to přehlížet.“
Zabránit lidem, aby se v nepřijatelném počtu nehrnuli do měst, je téměř nezvládnutelný úkol. Megapole se tedy snaží vyrovnat se s tímto vážným problémem jinak. Třeba tím, že stavějí řady šedivých obytných budov, které vypadají jedna jako druhá; tím, že vztyčují mrakodrapy, které sahají stále výše k nebi; nebo tím, že se obracejí k úplně novým řešením. Japonské stavební firmy si například pohrávají s myšlenkou, že vybudují ohromné podzemní komplexy, kde by mohly pracovat, nakupovat, a dokonce i bydlet milióny lidí. „Podzemní město už není snem,“ říká jeden odpovědný činitel ve stavebnictví, „očekáváme, že se stane skutečností začátkem příštího století.“
Větší neznamená vždy lepší dokonce ani z hlediska fyzického zeměpisu. Ke katastrofám může dojít všude — a také k nim dochází. Když však postihnou velká města, hrozí větší ztráty na životech i na majetku. Například v Tokiu došlo k několika hrozným katastrofám, jak přírodním, tak těm, které byly způsobeny lidmi. V roce 1657 zahynulo při ohromném požáru asi 100 000 lidí; přibližně stejný počet životů si vyžádalo vražedné zemětřesení a požár v roce 1923 a možná až čtvrt miliónu lidí zahynulo při těžkém bombardování na konci druhé světové války.
Problémy světa se zrcadlí v jeho městech — městské znečištění a dopravní zácpa. Názornou ukázkou obou těchto problémů je Mexico City, které bylo kdysi označeno za „učebnicový příklad urbanistické katastrofy“. Ulice jsou zahlceny více než třemi milióny automobilů. Tato auta společně s továrnami, které představují více než polovinu veškerého mexického průmyslu, produkují takovou denní dávku znečištění, že podle jedné zprávy z roku 1984 „pouhé dýchání se rovná vykouření dvou balíčků cigaret denně“.
Ovšem Mexico City není jediné. Což každé moderní průmyslové město nemá své vlastní znečištění a své vlastní dopravní problémy? V Lagosu se dopravní špičce dost výstižně říká „pomalá jízda“. Město se rozprostírá na čtyřech hlavních ostrovech a mosty z pevniny nejsou schopny pojmout rostoucí počet aut, která přeplňují silnice a skoro úplně blokují dopravu. V knize 5000 Days to Save the Planet (Pět tisíc dní na záchranu planety) čteme úvahu: „Už téměř nastala doba, kdy by bylo rychlejší jít pěšky.“ Téměř?
Ještě vážnější problémy
Megapole jsou sužovány ještě vážnějšími problémy. Kromě nedostačujících možností k bydlení, přeplněných škol a nedostatku zdravotnického personálu v nemocnicích hrají svou roli i psychologické aspekty. Přední německý etolog dr. Paul Leyhausen tvrdí, že „značný počet případů neuróz a sociální nepřizpůsobivosti je částečně nebo úplně, přímo nebo nepřímo způsoben přelidněním“.
Megapole připravují své obyvatele o pocit sounáležitosti, a město se tak mění v beztvářnou masu lidí. Uprostřed stovek sousedů může být obyvatel města osamělý a může toužit po přátelích a společnících, které nikde není schopen najít. Tato situace vytváří pocit odcizení, který se stává nebezpečným, když způsobí, že se mnohonárodnostní obyvatelstvo rozdělí do skupin podle ras nebo národností. Ekonomická nerovnost nebo skutky diskriminace — ať už skutečné, nebo domnělé — mohou vést k neštěstí, jak to v roce 1992 zažilo Los Angeles. Tehdy si výbuchy rasového násilí vyžádaly více než padesát mrtvých a dva tisíce raněných.
Největší nebezpečí spojené s městským životem je jeho tendence vytlačovat duchovní smýšlení. Život ve městě je nákladný, a tak lidé, kteří tam žijí, mohou být snadno rozptylováni úzkostlivými životními starostmi. Nikde jinde není tolik věcí, které mohou lidi snadno odlákat od toho, co je skutečně a trvale důležité. Nikde jinde není tolik příležitostí k zábavě — k dobré, ke špatné i k nemravné. Právě nedostatek duchovního smýšlení odsoudil k záhubě Jeruzalém — město, které oplývalo lidmi, město, o kterém mluvil Jeremjáš.
Jako opravovat letadlo za letu
Vzhledem k takovýmto ohromným těžkostem kniha 5000 Days to Save the Planet dochází k závěru, že „úkol zajistit slušnou životní úroveň dnešním obyvatelům měst, když pomineme budoucí generace, před nás staví zdánlivě nepřekonatelné problémy“. Už jen vyhovět současným požadavkům „znamená nepřípustně zatížit životní prostředí i společnost“. S pohledem upřeným do budoucnosti kniha říká: „To, že se tyto problémy vyřeší, až počet obyvatel měst vzroste na trojnásobek dnešního stavu, je jen toužebným přáním.“
Není pochyb o tom, že města jsou ve svízelné situaci. A megapole mají kvůli své velikosti ještě větší nesnáze. Jejich nemoci přispěly k tomu, že celý svět se ocitl na smrtelném loži. Je v dohledu nějaký lék?
Megapole na nás působí. Dokonce i menší města nás mohou ovlivnit, a některá z nich v míře, která naprosto neodpovídá jejich velikosti. Další města, o kterých budeme uvažovat v našem příštím vydání, jsou toho příkladem.
[Obrázek na straně 25]
Lagos, který oplývá lidmi