Pozorujeme svět

„Zdroj velkého utrpení pro církev“

Jan Pavel II. při audienci biskupů východní Kanady obrátil pozornost na pohlavní zneužívání, kterého se dopouštějí kněží. Podle zprávy v listě L’Osservatore Romano papež kanadským prelátům řekl, že „skandály kolem členů duchovenstva a členů řádů, kteří v tomto ohledu selhali, jsou pro církev v Kanadě zdrojem velkého utrpení“. Dodal, že se modlil „za oběti sexuálních prohřešků i za ty, kdo se jich dopustili“. Někteří lidé se domnívají, že zrušení povinného celibátu kněží by jednak přispělo k snížení počtu skandálů duchovenstva spojených s pohlavním zneužíváním a jednak by vyřešilo „nedostatek kněží a jejich nerovnoměrné rozmístění“, což jsou problémy, o nichž se papež zmínil. Podle Jana Pavla II. však „dnešní potíže, které souvisejí s dodržováním celibátu, nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby církev změnila své přesvědčení, pokud jde o hodnotu celibátu a jeho náležitost“.

Proč drogová závislost?

„Mnoho lidí se domnívá, že moderní farmacie má na všechny naše problémy nějakou pilulku. Když člověk nemůže spát, vezme si malou pilulku. Když chce zvýšit pracovní výkon, vezme si jinou. Je logické, že taková kultura má vliv na mladé lidi,“ vysvětluje ředitel policie v São Paulu Alberto Corazza, kterého citoval brazilský časopis Veja, a dodává: „Osmdesát procent narkomanů má vážné rodinné problémy. Pocházejí z rodin, které jsou buď velmi utlačující, nebo velmi povolné, anebo tito lidé vyrůstali v rodinách bez otce.“ Jak ale rodiče mohou chránit své děti před drogami? Pan Corazza říká: „Možná to zní romanticky, ale ve vyrovnané rodině, kde je láska k dětem a kde spolu členové rodiny komunikují, se drogy sotva uchytí.“

„Nejnásilnější země“

„Amerika je nejnásilnější zemí na světě,“ píše novinářka Ann Landersová. „V roce 1990 bylo jednoručními střelnými zbraněmi zabito v Austrálii 10 osob, ve Velké Británii 22 osob, v Kanadě 68 osob a ve Spojených státech 10 567 osob.“ Amerika je také zemí nejvíce ozbrojenou. Její obyvatelé vlastní více než dvě stě miliónů střelných zbraní — téměř na každého z 255 miliónů obyvatel připadá jedna. Vůči násilí nejsou imunní ani školy. Téměř dvacet procent středoškoláků s sebou nosí nějakou zbraň. V školních prostorách nebo v jejich blízkosti jsou ročně spáchány téměř tři milióny zločinů. Každý den je čtyřicet učitelů fyzicky napadeno a asi devíti stům učitelů je vyhrožováno tělesným ublížením. Podle Národního sdružení pracovníků v oboru výchovy s sebou každý den nosí do školy zbraň sto tisíc studentů a každý den je střelnou zbraní zabito nebo zraněno průměrně čtyřicet dětí. „Jsme k násilí mimořádně tolerantní a školy jsou pouhým odrazem této skutečnosti,“ říká John E. Richters z Národního institutu pro duševní zdraví. Jeden učitel angličtiny, který byl úspěšný jen z deseti procent, když po studentech dvanáctého ročníku chtěl, aby napsali esej, měl stoprocentní úspěch, když zadal téma „Moje oblíbená zbraň“.

Církevní dilema

Biskupové ze západní Kanady požádali Vatikán, aby zmírnil církevní zákony ohledně celibátu a dovolil ženatým kněžím, aby sloužili původním obyvatelům Severních teritorií. Biskupové se domnívají, že kultura Seveřanů a nedostatek kněží v severní oblasti jejich požadavek oprávňuje. „Biskup Denis Croteau říká,“ informuje The Toronto Star, „že Inuité a Deneové uznávají ve své kultuře takové rodinné hodnoty, že pokud se muž neoženil, nevychoval děti a nestal se starším, ‚nemůže být vůdcem a lidé ho nebudou poslouchat‘.“ Papež Jan Pavel II. i další vatikánští hodnostáři sice oné žádosti biskupů věnovali pozornost, ale na obzoru není žádná změna. Kardinál Jozef Tomko, hlava vatikánské kongregace pro evangelizaci národů, vyjádřil obavy, že „výjimka udělená Kanadě by se stala středem pozornosti sdělovacích prostředků a uvolnila by lavinu podobných žádostí pro Afriku, Jižní Ameriku a další území“, píše The Toronto Star.

Depresí přibývá

„Dvanáct nezávislých studií, které čerpaly z rozhovorů celkem se 43 000 lidí v devíti zemích, podpořilo výsledky dřívějšího amerického průzkumu. Tyto studie totiž prokázaly, že v průběhu dvacátého století ve většině zemí světa počet případů vážné deprese celkem rovnoměrně stoupá,“ konstatuje The Harvard Mental Health Letter. Poté, co byly zkoumané osoby sdruženy „do skupin podle desetiletí, v němž se narodili, a to od doby před rokem 1905 do doby po roce 1955“, téměř každá studie ukázala, že „u lidí, kteří se narodili později, je pravděpodobnější, že během svého života prožijí vážnou depresi“. Většina studií také zjistila, že vážných depresí v průběhu století rovnoměrně přibývá.

Jak dětem zachovat zdraví

„V rozvojových zemích je růst více než dvě stě třiceti miliónů (43 procent) dětí předškolního věku brzděn podvýživou, která je způsobena nedostatkem potravy a chorobami,“ uvádí se v tiskové zprávě OSN. Odhaduje se, že v roce 1993 zemřelo na podvýživu — buď přímo, nebo následkem jejího negativního působení na průběh nemocí — asi čtyři milióny dětí. Jak tomu zamezit? Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby „všichni kojenci od narození do čtyř až šesti měsíců byli krmeni výlučně mateřským mlékem. Potom by se jim měla přidávat vhodná doplňující strava, ale kojení by mělo pokračovat alespoň do dvou let jejich věku.“ WHO nabádá matky i zdravotníky, aby růst kojených dětí mylně nepovažovali za pomalý a nepřikrmovali je. To může být pro kojence nebezpečné a může to přispět k podvýživě a nemocem, zvlášť pokud přidávané potraviny jsou znečištěné nebo z hlediska výživy nepřiměřené.

Dnešní otroctví

Všeobecná deklarace lidských práv sice prohlašuje, že „nikdo nesmí býti držen v otroctví nebo nevolnictví“, ale přesto stamilióny lidí trpí v otroctví. Časopis UN Chronicle zdůrazňuje, že lidí, se kterými se dnes jedná jako s otroky, je ještě více než v období od 16. do 18. století, kdy „obchod s otroky byl na vrcholu“. Jedním znepokojivým rysem dnešního otroctví je, že jeho oběťmi jsou často děti. Děti od sedmi do deseti let tvrdě pracují v továrnách dvanáct až čtrnáct hodin denně. Jiné děti otročí jako domácí sluhové, prostitutky nebo vojáci. „Po dětské práci je velká poptávka,“ sděluje Komise pro lidská práva, „protože je levná“ a protože děti „se příliš bojí, než aby si stěžovaly“. Otroctví, konstatuje OSN, zůstává chmurnou „realitou dneška“.

Recept na obezitu

Počet hodin, které děti předškolního věku denně stráví před televizí, přímo souvisí se zvýšením množství tuku v těle později v dětství, tvrdí doktor Munro Proctor z fakulty lékařství na Bostonské univerzitě. Doktor Proctor provedl čtyřletý výzkum u 97 dětí předškolního věku, kterým bylo na začátku výzkumu tři až pět let. Rodiče sledovali, kolik hodin denně se jejich děti dívají na televizi, a jednou za rok byla dětem změřena síla kožní řasy. Kanadský list The Medical Post informoval, že „každé dítě sedělo před obrazovkou průměrně dvě hodiny denně. Na každou další hodinu před televizí připadlo zvětšení kožní řasy na trojhlavém svalu o 0,8 milimetru a celkové zvětšení kožní řasy na různých částech těla o 4,1 milimetru“. Doktor Proctor došel k závěru, že vysedávání před televizí vede k snížení tělesné aktivity a zpomalení metabolismu a vystavuje děti účinkům reklam na potraviny s vysokým obsahem kalorií. Děti potom takové potraviny jedí, a přitom nemají dostatek pohybu.

Ostrov svátků

„[Světová] banka a [Mezinárodní měnový fond] žádají vládu Srí Lanky, aby snížila počet dní pracovního volna. Dnes je na Srí Lance z 365 dní 174 dní volných, což je možná světový rekord,“ píše The Economist. „Jak může země vzkvétat, když její obyvatelé jsou téměř půl roku na dovolené?“ Vysoký počet volných dní je důsledkem toho, že obyvatelstvo Srí Lanky je směsí ras a náboženství. Kromě pěti světských svátků je tu dalších dvacet náboženských svátků buddhistické, hinduistické, muslimské a křesťanské víry. Státní zaměstnanci dostávají ročně dalších čtyřicet pět dní dovolené a zaměstnanci soukromých firem nezůstávají pozadu. Přesto srílanská ekonomika stále roste. „Jádrem celé ekonomiky je zemědělství a to je závislé na dvou monzunech, které se přeženou ostrovem ve vegetačním období,“ uvádí The Economist. „Monzuny si volno neberou.“

Opilí chodci

„Když pijete, neřiďte,“ říkají osvětové letáky, a lidé, kteří řídí v opilosti, jsou přísně pokutováni. Většina pozornosti se soustřeďuje na opilé řidiče, ale málo zájmu se věnuje opilým chodcům. Podle Národního úřadu pro bezpečnost silničního provozu bylo v roce 1992 ve Spojených státech zabito automobily 5546 chodců, z nichž více než třetina byla opilá. Tito chodci zavinili čtrnáct procent úmrtí při dopravních nehodách. Třicet šest procent těchto chodců starších čtrnácti let mělo v krvi tolik alkoholu, že kdyby v tomto stavu seděli za volantem, byli by kvůli řízení v opilosti předvoláni k soudu. V současné době se neví, jak takovým úmrtím zabránit, a neví se ani, kdo je nejvíc ohrožen.